V minulém století se ve vnitřními rozpory zmítané Číně odehrály dvě občanské války mezi vládou Čínské republiky vedenou Čínskou národní stranou (Kuomintangem) a Komunistickou stranou Číny.
Jejich první fáze proběhla od 1. srpna 1927 do 22. prosince 1936, kdy bezprostřední hrozba japonské agrese donutila znesvářené strany vytvořit Druhou sjednocenou frontu (První sjednocená fronta, mající za cíl ukončit epochu militaristů, se rozpadla během Severního pochodu).
Maovi komunisté mají navrch
Koncem druhé čínsko-japonské války (7. července 1937 až 2. září 1945) zesílila Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) na 1,2 miliónu osob a další více než dva milióny čítaly milice. Osvobozená zóna v roce 1945 zahrnovala 19 různých oblastí, což představovalo čtvrtinu čínského území a třetinu obyvatel. Spadalo sem nemálo důležitých měst. Komunisté získali od Sovětského svazu zbraně a zásoby poražené japonské Kuantungské armády, jakož i kontrolu nad severovýchodní Čínou.
Rudá armáda se stahováním nespěchala
Navzdory opakovaným žádostem generalissima Čankajška Rudá armáda pod velením z Pelíšků dobře známého maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského se stahováním z dobytého Mandžuska nijak nespěchala. Malinovskij tajně sdělil čínským komunistům, aby své jednotky přesouvali na uvolněný prostor. Válka o ovládnutí severovýchodní Číny byla na spadnutí. V komunistickém vedení navíc získali nad opatrnějšími oportunisty hlavní slovo radikálové hodlající se zmocnit silou celé říše středu.
Komunisté si dokázali získat rolníky
Ponechme historikům a vojenským odborníkům v závislosti na jejich politické orientaci, aby posuzovali, zdali měla Čínská lidová osvobozenecká armáda početní a materiální převahu (zvědavce uchlácholme tvrzením, že početní převahu zpočátku určitě neměla a materiální nedokázala účinně využít až do té doby, než na její stranu začalo přecházet množství dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků Kuomintangu).
Komunistickým esem se totiž nestal ani jeden z těchto jinak nepochybně důležitých faktorů, ale příslib pozemkové reformy, jenž nabízel ohromným masám rolníků hladovějících na venkově, že pokud se přidají ke komunistům, obdrží vlastní půdu, na níž budou moci po vítězství v občanské válce rozpoutané 31. března 1946 hospodařit podle svého uvážení. Jako mnoho jiných slibů komunistů se ovšem ani tenhle neuskutečnil.
Komunisté nastupují do protiútoku
Krátce po obsazení komunistické bašty Jen-anu nacionalistickými vojsky podnikla Čínská lidová osvobozenecká armáda protiútok. Třicátého června 1947 překročila Žlutou řeku (Chuang-che) a vyrazila do pohoří Ta-pie-šan. Následovaly protiútoky v severní, východní a severovýchodní Číně. Do konce téhož roku počet komunisty řízených vojáků stoupl na dva a půl miliónu a překonal síly Kuomintangu.
V druhé polovině sedmačtyřicátého roku komunisté obsadili rozsáhlé oblasti ve Velké čínské nížině. Následujícího roku zahájili obléhání opevněných měst nacionalistů. Tato akce nesla název kampaň Liao-šen. Do konce roku padl čankajškovci opevněný Šen-jang (Mukden) a Čchang-čchun v Mandžusku, po jehož půlročním obléhání kapitulovala Nová první armáda, označovaná za nejlepší operační svazek nacionalistů. Díky porážce velkých ozbrojených skupin se komunisté zmocnili dříve úzkoprofilových tanků, těžkého dělostřelectva a dalšího vybavení nezbytného k bojům na jih od Velké čínské zdi. V dubnu 1948 padl Luo-jang a Kuomintang se ocitl odříznut od Si-anu. Po těžkých bojích obsadila Čínská lidová osvobozenecká armáda provincii Šan-tung s hlavním městem Ťi-anem.
Na obsazeném území komunisté reorganizovali a využívali válečný průmysl vybudovaný čankajškovci. V polovině roku 1948 už jejich artilerie početně převýšila vládní a v druhém pololetí téhož roku vyráběli rovněž více munice. Na podzim se Čínská lidová osvobozenecká armáda přeměnila v moderní pravidelnou vojenskou sílu rozdělenou do pěti skupin pod velením Pcheng Te-chuaje, Liou Po-čchenga, Čchen Iho, Lian Piaa a Nie Žung-čena.
V listopadu 1948 Čínská lidová osvobozenecká armáda podnikla další velký útok na jih v oblasti města Sü-čou, známý jako chuajchajská kampaň. Čelilo tu 550 000 nacionalistických vojáků 600 000 komunistickým. Po déle než dvouměsíčních bojích komunisté čankajškovské síly zničili, takže vláda Čínské republiky ztratila kontrolu nad veškerým územím severně od řeky Jang-c’.
Cíl: Peking
Během kampaně Pchin-ťin, probíhající od 21. listopadu 1948 do 31. ledna 1949, získali komunisté pod svou kontrolu i severní Čínu. Za cenu velkých ztrát a jen po omezenou dobu dokázali nacionalisté držet města Čang-ťia a Tchien-ťin (Tiencin) a posádku v pevnosti Taku. Čínská lidová osvobozenecká armáda udeřila ze severovýchodu silou 890 000 vojáků, jimž vzdorovalo 600 000 čankajškovských. Komunisté údajně ztratili 40 000 mrtvých, kdežto nacionalisté 520 000 padlých, raněných a zajatých. Velitel jejich armády Fu Cuo-ji následně kapituloval a poslední lednový den se komunisté zmocnili Pekingu, což znamenalo obrovský propagandistický triumf.
Po jejich rozhodujících vítězstvích v kampaních Liao-šen, Pchin-ťin a Chuaj-laj přišla Čankajškova vojska o neuvěřitelných 144 pravidelných a 29 prozatímních divizí, zahrnujících půldruhého miliónu ostřílených vojáků. Na vavřínech sedící Mao Ce-tung nedbal na Stalinovo přání vytvořit koaliční vládu komunistů s nacionalisty ani na jeho výzvu, aby nepřekračoval Modrou řeku (Jang-c’-ťiang). ČLOA ji překročila 21. dubna 1949. Dva dny nato obsadili komunisté hlavní město Čínské republiky – Nanking.
Prvního října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung Čínskou lidovou republiku (ČLR) s hlavním městem Pekingem. Tehdy nejlidnatější země světa přešla do východního bloku… Až do roztržky mezi maoistickou Čínou a částí nově zrozeného „tábora míru a socialismu“ označovali komunisté vítězství čínské revoluce za největší událost v dějinách mezinárodního komunistického hnutí po Velké říjnové socialistické revoluci a vítězství Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce.
