Čtrnáctého ledna 1944 začala leningradsko-novgorodská strategická útočná operace Leningradského, Volchovského a části sil 2. pobaltského frontu. Během bojové činnosti se do ní dodatečně zapojila velitelství 3. úderné, 10. gardové a 22. armády, 30 divizí a šest brigád. V rámci této strategické operace proběhla krasnoselsko-ropšinská, novgorodsko-lužská, kingiseppsko-gdovská a starorussko-novorževská frontová operace.
Na začátku leningradsko-novgorodské operace čítala sovětská vojska 822 100 osob, 57 divizí, 18 brigád a pět opevněných prostorů. Operace trvala 48 dní. Šířka fronty bojové činnosti dosáhla 600 kilometrů, hloubka postupu sovětských vojsk 220 až 280 kilometrů a průměrný denní postup činil pět až šest kilometrů.
Zlatý hřeb: konečné prolomení blokády města na Něvě
Během útočných bojů sovětská vojska 27. ledna s konečnou platností prolomila blokádu těžce zkoušeného Leningradu (k jejímu částečnému prolomení došlo rok předtím, 18. ledna, u Šlisselburgu), jehož obléhání Guinnessova kniha rekordů označuje za nejtěžší, jakému bylo vystaveno město v moderních dějinách.
Není proto divu, že bezpříkladná tragédie velkoměsta na Něvě nepřestává přitahovat zájem. Z prací na dané téma vydaných v poslední době jmenujme alespoň Blokádu Leningradu v dokumentech odtajněných archívů, Šiginovu Bitvu o Leningrad: velké operace, „bílá místa“, ztráty a Bešanovovu Leningradskou obranu. Zatímco první a také nejobjemnější práce si všímá vojenských i civilních aspektů blokády, Šiginova a Bešanovova kniha se zaměřily především na průběh vlastní bitvy.
V čem se autoři liší
Zatímco G. A. Šigin je válečný veterán, jenž se přímo zúčastnil bojů o město tří ruských revolucí, Vladimir Vasiljevič Bešanov se narodil roku 1962, je bývalým důstojníkem sovětského námořnictva, přednáší vojenské dějiny v rodném Brestu a píše knihy, jež přivádějí starší generaci postsovětských historiků ve stav následující zpravidla po zlé opici.
Na sovětském válečném úsilí nenechává nit suchou, bez milosti kritizuje bezohledný způsob vedení operací, mající za následek astronomické ztráty. Kritizuje dokonce i tak velebenou persónu, jakou je „maršál vítězství“ Georgij Konstantinovič Žukov. Toho obviňuje, že navrhoval postřílet rodiny rudoarmějců, kteří se vzdali do zajetí.
Bešanov přitom nepostrádá schopnost přitáhnout čtenářovu pozornost, neboť kombinuje osvědčenou metodu vzpomínek aktivních účastníků (však také neopomněl zdůraznit, že váleční veteráni, kteří opravdu bojovali, přijali jeho Leningradskou obranu příznivě) s citací sovětských a německých archívních dokumentů.
V závěru své knihy vyčísluje úhrnné ztráty sovětských vojsk v bitvě o Leningrad, trvající od 10. července 1941 do 9. srpna 1944, na 2 896 007 padlých, raněných a nezvěstných, z toho 876 612 odepsaných nenávratně, přičemž dodává, že tyto údaje jsou snížené.
Šigin je opatrnější, neboť podle jeho výpočtů dosáhly sovětské ztráty v leningradské bitvě 2 239 000 až 2 297 000 vojáků. Ani jeden z autorů se bohužel nepokusil alespoň přibližně vyčíslit ztráty německých a finských sil a španělské Modré divize, účastnících se tohoto grandiózního sražení. Doplňme tedy jejich lapsus o údaj, že německá skupina armád „Sever“ ztratila od začátku blokády Leningradu 8. září 1941 do jejího úplného prolomení úhrnem 579 985 mrtvých, raněných a nezvěstných, tedy několikanásobně míň než sovětská vojska. Z toho na rok 1941 připadlo 85 371 osob, na následující rok už 267 327, v roce 1943 dosáhly celkové ztráty 205 937 a roku 1944 21 350.
Pokud zmiňujeme ruské zdroje věnované blokádě Leningradu a vydané v posledních letech, nelze opomenout práci doktora historických věd, profesora, viceprezidenta Akademie vojenských věd a veterána Velké vlastenecké války Michaila Ivanoviče Frolova Blokáda. Bitva o Leningrad. Mýty. Legendy. Realita, vydanou v Moskvě roku 2014. Píše v ní mimo jiné, že úmrtnost na tisíc obyvatel vzrostla v roce 1941 ve srovnání s předválečnou úrovní téměř třikrát a v nejstrašnějším roce 1942 skoro 390x! Pro srovnání: V okupované Paříži, Amsterodamu a Bruselu úmrtnost nepřevyšovala 16 osob na tisíc obyvatel.
Podle sovětských údajů z 25. května 1945 během blokády zahynulo 16 747 osob následkem bombardování a dělostřeleckého ostřelování a hladem zemřelo 632 253. Dnes odhady počtu obětí blokády kolísají mezi 649 000 a až dvěma milióny mrtvých!
Yankee všechny překonal
Propočty ztrát ruských publicistů překonává známý americký vojenský historik David M. Glantz ve svém objemném díle Bitva o Leningrad 1941–1944. Stojí za to ho citovat: „Do konce války podle střízlivého oficiálního počtu stály boje v Leningradské oblasti Rudou armádu 1 017 881 vojáků padlých, zajatých nebo nezvěstných a 2 418 185 raněných nebo nemocných, celková ztráta byla 3 437 066 vojáků. (…) Uvažujeme-li o severozápadní strategické ose jako celku, musíme také přičíst ztráty Severozápadního, Pobaltského a 2. baltského frontu. (…) Když se tyto ztráty přidají ke ztrátám v bitvě o Leningrad, je výsledek 1 146 258 vojáků padlých, zajatých nebo nezvěstných a 2 816 925 raněných nebo nemocných s celkovým počtem ztrát 3 964 193 v bojích na severozápadní strategické ose. (…) Tak počet vojáků a civilistů, kteří zahynuli během bitvy o Leningrad, vystoupal k děsivému celkovému počtu mezi 1,6 miliónu a dvěma milióny lidí. Tato čísla, která představují cenu za ubránění jediného sovětského města, jsou šestkrát větší než celkový počet padlých vojáků Spojených států během celé druhé světové války.“
Bez extrémů!
Sovětská historiografie se vyznačovala nestoudným překrucováním faktů a přezíráním nepohodlných témat, což v minulosti devalvovalo značné množství titulů o Velké vlastenecké válce. Z hrdinství se postupně stávalo klišé, bylo nemyslitelné zabývat se řeznickými manýrami sovětské generality, rozsahem kolaborace jednotlivých národů a skupin obyvatelstva.
Překladatel A. Bolnych však zaznamenal opačný módní trend, charakteristický negací téměř všeho z minulé epochy. Výslovně přitom poukázal právě na V. Bešanova a táže se, jak je vůbec možné, že SSSR nakonec přece jen vyhrál druhou světovou válku? Na tuto otázku totiž publikace Bešanova ani jiných současných postsovětských autorů nedávají uspokojivou odpověď.
Peklo blokády
Ačkoli Bešanovova Leningradská obrana si klade za cíl zmapovat především průběh vojenských operací, nemohla přejít mlčením život v obleženém městě. Začátkem února 1942 tu umíralo průměrně 4500 až 4700 lidí denně, celkem za celý měsíc 96 000! V témže měsíci zatkli za kanibalismus 612 osob a do jara 1943 přes dva tisíce. Bešanov píše, že z rozhodnutí vojenského tribunálu kanibaly napřed stříleli, pak za pouhé „pojídání lidského masa“ dávali deset let, což na stalinské poměry vlastně nebylo zas až tolik.
Hladem ovšem netrpěli jen civilisté. Za osm měsíců, počínaje listopadem 1941, se v nemocnicích ocitlo více než 62 000 vojáků s diagnózou „alimentární dystrofie“, což znamenalo eufemistický výraz pro podvýživu, z nichž 12 416 zemřelo. Všudypřítomný hlad skosil nejméně milión obyvatel Leningradu a jeho předměstí, na čemž se nyní shoduje řada seriózních autorů. Není tedy divu, že pamětníci reagují citlivě na vše, co snižuje hrůzy, jež přežili, a zamlčuje rozměr jejich obětavosti a hrdinství. Stupidní nápad zpracovat blokádu města tří revolucí jako komedii pochopitelně narazil na prudce odmítavou reakci.
Prolomení blokády řečí faktů a čísel
Leningradsko-novgorodská strategická útočná operace, kladoucí si za cíl vyprostit před válkou druhé nejlidnatější sovětské velkoměsto z vražedné blokády, začala 14. ledna a skončila 1. března 1944.
Během útoku Rudá armáda způsobila těžkou porážku skupině armád „Sever“, zcela prolomila blokádu těžce sužovaného města na Něvě, osvobodila od okupantů celou Leningradskou a Novgorodskou oblast, většinu Kalininské oblasti a vstoupila na území Estonska. Ofenzíva sovětských vojsk na severozápadním směru zbavila německé velení možnosti využít sil skupiny armád „Sever“ k přemístění na jih, kde zasazovaly hlavní úder v zimním tažení sovětské ozbrojené síly.
Za úspěch ovšem sovětská vojska zaplatila podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, ztrátou 313 953 vojáků, z čehož trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní a zajatí) dosáhly 76 686 vojáků a zdravotnické (ranění, nemocní, omrzlí, postižení kontuzí atd.) 237 267, denně tudíž v průměru 6541 vyřazených z boje. Materiální ztráty představovaly 77 100 pěchotních zbraní, 1832 děl a minometů, 462 tanků a samohybných děl a 260 bojových letounů.
