Uváznutí spojeneckého postupu na Řím zrodilo v hlavách stratégů západních Spojenců již koncem října myšlenku provést obchvatný úder do týlu německých vojsk bránících opevněnou Gustavovu linii. Konkrétněji řečeno se nabízelo vylodění u Anzia, nacházejícího se zhruba padesát kilometrů jižně od Věčného města a sto kilometrů za nepřátelskou frontou.
Hlavním zastáncem této operace byl britský ministerský předseda Winston Churchill, podle něhož měla tato akce v případě úspěchu přinést kromě dobytí Říma rovněž rychlý postup spojeneckých sil na čáru Pisa–Rimini. Zároveň s oživením italské fronty, koncem roku 1943 jediného pozemního bojiště americko-britských vojsk proti třetí říši, kde však válečné akce nabyly pozičního charakteru, připomínajícího první světovou válku, „buldok“ Churchill spojoval své naděje na obsazení Rhodu (operace „Accolade“) a otevření druhé fronty na Balkáně. Taková operace ovšem vyžadovala alespoň 88 výsadkových plavidel, jenže ve Středomoří se sice koncem roku 1943 nalézala 102, z nichž se nicméně 68 včetně 56 britských mělo přesunout zpět do Anglie pro potřeby gigantické operace „Overlord“, zahájené 6. června 1944.
Rooseveltovo ano
Britům tudíž nezbývalo nic jiného než přesvědčit Američany, známé to odpůrce rozšiřování akcí ve Středomoří na úkor hlavního úderu vedoucího přes kanál La Manche, že je výhodné ponechat tyto výsadkové prostředky ve Středomoří o tři týdny déle.
Dvaatřicátý americký prezident Franklin Delano Roosevelt vyjádřil svůj souhlas telegraficky 28. prosince 1943. Operace „Shingle“, jak zněl kódový název provedení výsadku u Anzia a Nettuna, tak dostala zelenou.
Lodě vyplouvají do boje
Operační svaz (Task Force) 81 vyplul 21. ledna 1944 pod velením amerického kontradmirála Franka Jacoba Lowryho z Neapole. Příslušníci dvou divizí amerického VI. sboru generálmajora Johna Portera Lucase se měli vylodit v týlu německých vojsk a útokem na Albanské hory pomoci americké 5. armádě generálporučíka Marka Waynea Clarka prolomit německé pozice.
Severní úderný svaz pod kódovým označením „Peter“ tvořila britská 1. pěší divize a dvě jednotky Commandos na dvou britských a jedné polské mateřské výsadkové lodi, 27 britských, čtyřech amerických vyloďovacích lodích pro tanky a třech amerických výsadkových člunech. Doprovod zabezpečovala část 15. eskadry křižníků kontradmirála Johna Maurice Mansfielda s protiletadlovou lodí, 11 torpédoborci, 16 minolovkami, čtyřmi trawlery, třemi remorkéry a 21 menšími plavidly. Námořní části operace v britském sektoru velel kontradmirál Thomas Hopea Troubridge.
Jižní úderný svaz pod kódovým názvem „X-Ray“ se skládal z americké 3. pěší divize spolu s třemi prapory Rangers, přepravované na pěti britských mateřských výsadkových lodích, 40 britských a 10 amerických vyloďovacích lodích pro tanky a úhrnem 61 amerických a 43 britských výsadkových člunech. Doprovod představoval jeden britský a jeden americký křižník, 13 torpédoborců, dva nizozemské dělové čluny, 23 amerických minolovek a 27 menších lodí. Operaci v americkém úseku velel přímo admirál Lowry.
Počáteční fáze operace „Shingle“, započatá 22. ledna v 02.00 hod., proběhla celkem hladce. Během týdne se u Anzia a Nettuna vylodilo 68 886 vojáků, 508 děl, 237 tanků a 27 250 tun materiálu a zásob.
Skopčáci se vzpamatovávají
Zatímco německé pozemní jednotky kladly u Anzia zpočátku jen sporadický odpor, Luftwaffe, ač mnohem slabší než spojenecké letectvo, invazním silám pořádně zatápěla. Použila stíhací a torpédové bombardéry a rádiem řízené letounové střely Henschel Hs 293 (kluzákové pumy). Námořní část operace „Shingle“ skončila 2. února 1944, kdy velení nad zásobováním předmostí po moři převzal spojenecký námořní velitel v Tyrhénském moři – britský kontraadmirál John Anthony Vere Morse.
Velení německé skupiny armád „C“ těžilo z nerozhodnosti velitele VI. sboru, rychle přisunulo zálohy z prostoru Říma a ze severní Itálie a vytvořilo proti předmostí souvislou frontu. Koncem ledna se tady bránilo pět německých divizí, nad nimiž převzal velení štáb 14. armády, přisunutý ze severní Itálie.
Vrchní velitelství Wehrmachtu (OKW) se obávalo hrozivých důsledků vylodění velkého výsadku poblíž Věčného města, a proto ve svém telegramu z 28. ledna upozorňovalo maršála Kesselringa, že nastávající bitva o Řím rozhodne o obraně střední Itálie a osudu 10. armády. Nařizovalo, aby 14. armáda likvidovala předmostí Spojenců a smetla je do moře, což se ovšem Němcům nakonec nepodařilo. V posledních lednových dnech a počátkem února se odehrávaly úporné boje. Americký VI. sbor se bez úspěchu pokoušel útočit. Na rozkaz velitele 15. skupiny armád proto přešel 3. února do obrany a hlavní síly americké 5. armády současně přerušily čelní útok ve směru Cassino–Řím.
Německá 14. armáda generála Hanse Georga von Mackensena, podporovaná 450 děly, způsobila VI. sboru do 15. února ztrátu 6923 osob, mezi něž jsou započítány oběti tří praporů Rangers plukovníka Williama Darbyho obklíčených Němci 29. ledna u Cisterny. Dva prapory se vzdaly. Uniklo pouze šest příslušníků těchto útvarů. Padlo 42 rangerů, 94 utrpělo zranění a plných 743 se vzdalo!
Ve dnech 16. až 22. února podnikl Mackensen s 33 prapory, 13 sebedestrukčními minitanky Goliath a 250 děly sérii útoků na spojenecké předmostí. O urputnosti bojů svědčí fakt, že prapor britského Královnina královského pluku ztratil ve dvou dnech 362 osob, což činilo 85 procent jeho stavu! Během protiofenzívy v prvních čtyřech dnech přišel VI. sbor o 404 padlé, 1982 raněných, 1025 nezvěstných a zajatých, přičemž většina ztrát připadla na americkou 45. pěší divizi, kdežto Němci ztratili 5389 vojáků.
Nepříliš schopného generálmajora Lucase nahradil generálmajor Lucius Truscott Jr. a VI. sbor čítal šest divizí s 90 000 osobami. Později zesílil na 110 000 vojáků a sedm divizí včetně 2300 mužů takzvané Ďábelské brigády, jež za druhé světové války ztratila 2777 příslušníků včetně více než 500 mrtvých v boji. (V roce 1968 natočil Andrew Victor McLaglen film Ďábelská brigáda s Williamem Holdenem coby plukovníkem Frederickem, jejím velitelem, a Cliffem Robertsonem, jenž měl pod palcem kanadské dobrovolníky, v hlavních rolích. Brigáda se skládala z kanadských dobrovolníků a neukázněných amerických rekrutů. Původně ji měli nasadit v Norsku.)
Vražedná kanonáda
Sedmdesát procent spojeneckých ztrát u Anzia způsobilo dělostřelectvo, především obávané osmaosmdesátky – nejefektivnější německý kanón druhé světové války, sloužící jako protiletadlový i protitankový, ale také dva těžké železniční kanóny Krupp K5, Němci nazývané „Robert“ a „Leopold“ a Spojenci „Anzio Annie“ a „Anzio Express“ kvůli zvuku letícího granátu, připomínajícímu hukot expresního vlaku.
Rovněž Němcům způsobilo u Anzia nejtěžší ztráty spojenecké dělostřelectvo. Jenom v únoru vystřelila artilerie americké 45. divize 129 732 dělostřeleckých granátů.
Jak hodnotit bitvu o Anzio?
Bez ohledu na nedostatky jeho činnosti na předmostí sehrál námořní výsadek Spojenců u Anzia velice kladnou úlohu. Představoval velkou vyloďovací operaci, mající za cíl napomoci útoku pozemních vojsk na přímořském směru. Účastnily se ho mohutné námořní a letecké síly, které umožnily vylodění operačního výsadku v hlubokém nepřátelském týlu a proti nimž Němci nemohli postavit odpovídající protiváhu.
V průběhu prvního a druhého útoku na sebe výsadek vázal pět, při třetím už devět divizí. Avšak americká 5. armáda ve všech třech případech nedokázala prolomit nepřátelskou obranu a spojit se s výsadkem, což zkomplikovalo jeho situaci. Spojeneckému velení se nepodařilo sladit činnost výsadku s akcemi uskupení útočícího čelně. Příčiny tkvěly zejména v nezdaru při prolamování německé obrany.
V roce 1968 natočili americký režisér ukrajinského původu Edward Dmytryk a italský režisér Duilio Coletti americko-italský koprodukční film Anzio s Robertem Mitchumem, Peterem Falkem a Robertem Ryanem v hlavních rolích, věnovaný této klíčové etapě italské kampaně.
Italské tažení v kostce
Italská kampaň rozhodně neznamenala laciný podnik. Během 570 dní trvající války na Apeninském poloostrově, od 9. září 1943 do 2. května 1945, Spojenci, kteří zde v době pádu Říma 4. června 1944 nasadili 25 divizí, ztratili 313 495 vojáků, z nichž 188 746 připadlo na 5. armádu, 8011 letounů a 2299 tanků (895 britských, 719 kanadských a 685 amerických). Pro srovnání: Jen v období od 6. června do 30. listopadu 1944 ztratili Němci na italské frontě 441 tanků a 166 samohybných (útočných děl), kdežto na západní 2057 a 723 a zdaleka nejvíc – 2226 a 1746 – na východní.
Největší ztráty na lidech ze Spojenců utrpěla americká armáda: 124 232 (30 050 padlých a zemřelých na zranění, 80 618 raněných, 9195 zajatých a 4369 nezvěstných). Jiný zdroj uvádí 36 169 bojových úmrtí a 90 455 raněných. Britské společenství národů přišlo celkem o 147 982 vojáků (89 436 britských, 25 889 kanadských, 19 373 indických, 8668 novozélandských, 4168 jihoafrických a 448 koloniálních), ostatní spojenci o 165 513 (119 279 amerických – údaj je nižší nežli výše uvedené –, 27 625 francouzských, 11 217 polských, 4729 italských, 2211 brazilských a 452 řeckých).
Němci, mající v Itálii nejvýše 26 divizí, ztratili 434 646 vojáků (48 067 padlých, 172 531 raněných a 214 048 nezvěstných a zajatých).
Spojenci vykonali proti silám Osy v Itálii 865 000 vzletů. Americká 12. letecká armáda zničila 2857 nepřátelských letounů za cenu 2667 vlastních.
Italské tažení zaujímá důstojné místo v boji protihitlerovské koalice a je nedílnou součástí kampaně svobodymilovných národů za druhé světové války.
