Nad sklenkou koňaku se v berlínském penzionu SS stala z masového vyvražďování Židů oficiální politika třetí říše. Ve čtvrti Wannsee proběhla 20. ledna 1942 koordinační porada, již pořádal šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich. K pozvánce, kterou rozeslal německým vysokým státním úředníkům, přiložil kopii dokumentu, jímž se pyšnil. Göring ho v něm pověřuje organizací konečného řešení židovské otázky.
V úterý 20. ledna 1942 mrzlo. V Berlíně bylo třináct stupňů pod nulou, na zemi ležel čerstvě napadaný sníh. V penzionu SS umístěném ve vile s výhledem na jezero – nocleh se snídaní zde stál pět říšských marek – se toho dne setkalo patnáct vysokých německých státních úředníků. Většina z nich vstoupila do NSDAP už na začátku třicátých let, měla univerzitní, zpravidla právní vzdělání a doktorský titul. Někteří z účastníků porady už měli na rukou krev.
Šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a zastupující říšský protektor v protektorátu Čechy a Morava Reinhard Heydrich se ujal slova. Na úvod opět zdůraznil, že ho v červenci 1941 Hermann Göring pověřil organizací konečného řešení židovské otázky. Pak shrnul dosavadní postup a sdělil, že konečné řešení postihne jedenáct milionů Židů. „Při konečném řešení bude Evropa pročesána od západu na východ. Území Říše včetně protektorátu Čechy a Morava musí mít přednost, byť jen z bytových důvodů a dalších sociálně politických potřeb. Evakuovaní Židé budou nejprve vlakem převezeni do tranzitních ghett a odtud dál na východ.“
Pro starší Židy a nositele vyznamenání Železného kříže byl určen Terezín. Následovala rozprava o smíšených manželstvích a míšencích. „Pokud bude míšenec postavený před volbu, zda být evakuován, nebo sterilizován, raději se podrobí sterilizaci.“ Zástupce Hanse Franka Josef Bühler trval na tom, že z Generálního Gouvernementu by měli být Židé odstraněni co nejdřív, v jejich případě odpadne problém s transportem...
Hanebný dokument
Stenografický záznam porady se nedochoval. Zápis z jednání byl zhotoven ve třiceti očíslovaných kopiích. V únoru 1942 je účastníkům konference rozeslal Heydrichův podřízený Adolf Eichmann, jenž měl na starosti organizační stránku. Jedinou kopii protokolu z Wannsee, která se dochovala, objevili v březnu 1947 američtí vyšetřovatelé v archivu říšského ministerstva zahraničí. Patřila Martinu Lutherovi, jenž na poradě zastupoval právě ministerstvo zahraničí. Heydrich věděl, že se na něj může spolehnout. V září 1941 ho Luther iniciativně vyhledal a požádal o podporu, zastával totiž názor, že srbské Židy bude praktičtější postřílet než deportovat. Ve třiačtyřicátém se ale Luther pokusil sesadit ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa. Tento nápad se ambicióznímu státnímu podtajemníkovi vymstil. Luther skončil v Sachsenhausenu, a možná právě proto už nestihl svou kopii zničit. Nebo na to prostě zapomněl.
„Protokol z Wannsee je nejhanebnější dokument novodobých dějin,“ řekl prokurátor Robert Max Kempner, když ho dočetl. Kempner na konci dvacátých let v Německu obžaloval Adolfa Hitlera z velezrady a navrhoval rozpuštění Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Nacisté ho po uchopení moci krátce věznili a odebrali mu německé občanství. Odchod do exilu Kempnerovi zachránil život.
V létě 1945 se vrátil ze Spojených států do Německa jako žalobce Mezinárodního tribunálu v Norimberku. Vedl také stíhání německých vládních úředníků.
Tresty pro účastníky konference
Tajemník Říšského kancléřství Freidrich Wilhelm Kritzinger, jenž v roce 1941 bránil tomu, aby němečtí Židé byli prohlášeni za osoby bez státní příslušnosti, a po jednání ve Wannsee chtěl rezignovat, jako jediný prohlásil, že se za nacistické zločiny stydí. Vězněn byl jen několik měsíců. Tajemník stranické kanceláře Gerhard Klopfer, stejně jako tajemník Říšského ministerstva pro okupovaná východní území Georg Leibbrandt a tajemník Úřadu zplnomocněnce pro čtyřletý plán Erich Neumann byli propuštění pro nedostatek důkazů. Tajemník Říšského ministerstva vnitra Wilhelm Stuckart byl propuštěn v roce 1949. Otto Hofmann si odseděl šest let z pětadvaceti. Šéf gestapa Heinrich Müller na konci dubna 1945 zmizel. Několik osob se konce války, a tedy ani soudu nedožilo: tajemník Říšského ministerstva spravedlnosti Roland Freisler zemřel při náletu, tajemník Říšského ministerstva pro okupovaná východní území Alfred Mayer na jaře 1945 spáchal sebevraždu, Martin Luther zemřel po osvobození na infarkt; velitel Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby v Lotyšsku Rudolf Lange, jehož komando postřílelo Židy v Rize, padl v únoru 1945 v boji o Poznaň. Tajemník Úřadu Generálního gouvernementu v Krakově Josef Bühler byl popraven v Krakově v roce 1948 za zločiny proti polskému lidu, krakovský policejní šéf Eberhard Schöngarth, jenž nechal zabíjet Židy v Haliči, byl popraven v únoru 1946. Reinhard Heydrich zemřel 4. června 1942 na následky zranění, které utrpěl při atentátu. Adolf Eichmann byl za zločiny proti lidskosti popraven 31. května 1962 v Jeruzalémě.
Ti, kteří se dostali před soud hned po válce, zapírali, že by se ve Wannsee otevřeně hovořilo o vraždění Židů. Tvrdili, že netušili, o čem to vlastně jednají, jaký je pravý význam slov „evakuace“ a „konečné řešení židovské otázky“. V zápisu se přitom přímo konstatuje, že „na závěr byly projednány různé formy řešení“.
Adolf Eichmann ve své výpovědi v roce 1961 doznal, že „pokud jde o konečné řešení, všichni se předháněli a trumfovali“. Utkvělo mu v paměti, že i „ten suchar a právnický puntičkář Stuckart“, jenž byl spoluautorem Norimberských zákonů, projevil neobvyklé nadšení.
Eichmann také popsal, že porada ve Wannsee proběhla v uvolněné atmosféře a přátelském duchu. Po jejím skončení se Heydrich s Müllerem usadili ke krbu. Spokojený Heydrich si dal výjimečně koňak a zapálil si i sváteční cigaretu. V následujících měsících pak opakoval, že při lednové schůzce „se podařilo stanovit základní linii praktického provedení konečného řešení židovské otázky“. Naposledy vyzdvihl výsledky jednání při pracovní cestě do Francie v květnu 1942...
Protokol z Wannsee je důležitý autentický dokument. Nezachycuje však okamžik, kdy se nacisté rozhodli Židy vyhladit. Systematické vraždění Židů v Sovětském svazu již probíhalo. Ještě v červenci 1941 se stříleli „pouze“ židovští muži, o dva týdny později byly hromadně zabíjeny také židovské ženy a děti.
Etnický řád Evropy
Adolf Hitler se nenávistí k Židům nikdy netajil. Svou averzi navíc dokázal formulovat. V červnu 1919 navštěvoval kurzy politické výchovy, ohromil svými rétorickými schopnostmi přednášejícího právníka, historika a antisemitu Karla Alexandra von Müllera (od roku 1935 vedoucího Institutu pro studium židovské otázky). „Antisemitismus založený na rozumu musí vést k systematickému právnímu potírání privilegií Židů. Konečným cílem musí být nekompromisní odstranění Židů. Pro tyto oba cíle je nezbytná vláda národní síly, nikoli národní slabosti,“ napsal v září 1919 informátor z armádního oddělení vzdělávání a propagandy Adolf Hitler, když se pokoušel zpravodajci Adolfu Gemlichovi vysvětlit, jaký vládne v německé armádě postoj k židovské otázce.
Poté co se Hitler stal říšským kancléřem, byla zavedena řada protižidovských opatření, na nichž se podílela NSDAP, ministerstva, Himmlerova SS a policie. Židé museli opustit veřejnou sféru a byli nuceni k emigraci. Ve druhé polovině 30. let převzal židovskou agendu Hermann Göring, který vyzval Reinharda Heydricha, aby vytvořil celkový emigrační plán. Heydrich se netajil tím, že je třeba „přimět všechny Židy k odchodu z Německa. Asimilanti, kteří nemají v úmyslu se vystěhovat, jsou největší překážkou židovské politiky.“ Jeho Úřadovna pro židovské vystěhovalectví se pustila do práce.
„Budoucí světová válka povede k vyhlazení Židů v Evropě. Pokud Židé uvrhnou Evropu do další války, budou zničeni,“ prohlásil Adolf Hitler v lednu 1939. V březnu německá vojska obsadila české země, v září napadla Polsko. Šestého října 1939 Adolf Hitler oznámil v říšském sněmu, že nejdůležitějším úkolem je nový etnický řád Evropy.
První transporty
Týž den na Heydrichův pokyn začal Adolf Eichmann organizovat první deportace. Osobně vybral místo pro tzv. přeškolovací tábor u Niska nad Sanem, kam 17. října 1939 odjel první transport z Moravské Ostravy. Generální guvernér okupovaného Polska Hans Frank však odmítal, aby se z „jeho území“ stalo židovské odkladiště. Tvrdil ovšem, že „moci zaútočit na židovskou rasu je rozkoší“. V březnu 1940 Adolf Hitler vysvětlil, že „židovská otázka je otázka prostoru, který není k dispozici“. Plán vysídlit Židy na Madagaskar, se kterým v červnu 1940 přišel Franz Rademacher z Ministerstva zahraničí, nevyšel. V prosinci 1940 Eichmann uvedl, že „konečné řešení je přesídlení Židů z evropského prostoru německého národa na zatím neurčené území“. Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels si na jaře 1941 posteskl, že „vyčištění říše neprobíhá dost rychle“.
Krátce před zahájením operace Barbarossa, napadením Sovětského svazu, Reinhard Heydrich velitelům Einsatzgruppen sdělil, že musí ke komunistům, partyzánům a Židům přistupovat nelítostně.
Třicátého června Heydrich a Himmler přijeli do Litvy, aby velitelům zásahových oddílů vytkli malou iniciativu. V prosinci 1941 velitel Einsatzkommanda 3 Karl Jäger hlásil, že „cíl vyřešit židovský problém byl splněn. V Litvě už nejsou žádní Židé kromě Židů využívaných na práci“.
Göringovo pověření
Na konci července 1941 získal Heydrich od Göringa následující pověření: „Jako dodatek k úkolu, který Vám byl uložen 24. ledna 1939, aby židovská otázka byla formou vystěhovalectví nebo evakuace dovedena k co nejpříznivějšímu řešení, jež odpovídá podmínkám současné doby, pověřuji vás tímto, abyste provedl všechny organizační a materiální přípravy pro celkové řešení židovské otázky na území německého vlivu v Evropě. Pokud se to bude týkat příslušnosti jiných ústředních orgánů, nechť se na tom podílejí. Pověřuji Vás dále tím, abyste mi záhy předložil celkový návrh organizačních, věcných a materiálních předběžných opatření k provedení žádaného konečného řešení židovské otázky.“
Koncept dokumentu vytvořil sám Heydrich a předložil ho Göringovi k podpisu už v březnu 1941, kdy chtěl vysídlit evropské Židy do Polska. Tehdy to nevyšlo, Hans Frank se zpěčoval a také Adolf Hitler opakoval, že nejdřív je nutné vyhrát válku. Teď to však vyjít musí – „v Sovětském svazu je pro Židy místa dost“. Na konci listopadu 1941 přiložil Heydrich Göringovo pověření k pozvánce na konferenci ve Wannsee.
V srpnu 1941 Hitler odsouhlasil, aby němečtí, rakouští a čeští Židé byli označeni žlutou hvězdou. S rozsáhlými deportacemi na východ počítal až po skončení vítězného tažení do Sovětského svazu. V polovině září však Hitler rozhodl, že Židé z Německa a protektorátu Čechy a Morava mají být neprodleně deportováni. Mohla to být odveta za odsun téměř půl milionu Povolžských Němců na Sibiř a do střední Asie. Hitler navíc předpokládal, že v říjnu už bude Sovětský svaz poražen.
Spor o kompetence
Popravy Židů v Minsku udělaly na Himmlera v srpnu 1941 špatný dojem – příliš psychicky zatěžovaly jejich vykonavatele. Velitelé vraždících komand podotkli, že by humánním řešením bylo sprovodit Židy ze světa za pomoci nějakých rychle účinkujících prostředků. Začalo se experimentovat s plynem. Vedoucí technického oddělení Heydrichova RSHA Walter Rauff se podílel na vývoji „pojízdných plynových komor“, nákladních aut, jejichž pasažéry usmrtily výfukové plyny zavedené do vozu. Poprvé byly použity v Sachsenhausenu, pak v Minsku a Mogilevu a Chelmnu. V září byl v Osvětimi použit k zabití stovek sovětských zajatců oxid uhelnatý. Na podzim se začal stavět vyhlazovací tábor v Chelmnu.
Na říjnové poradě v Praze Heydrich rozhodl o vzniku ghetta v Terezíně a v polovině měsíce odjely první transporty českých Židů do Lodže. Beztak prakticky nemožná emigrace byla Židům zakázána 23. října 1941. O dva dny později Hitler, Himmler a Heydrich povečeřeli ve vůdcově stanu. V listopadu na schůzce Himmlera s Rosenbergem padla zmínka o „biologickém vyhlazení evropských Židů“ a Goebbels si zapsal do deníku, že „světové židovstvo podstupuje proces postupné likvidace, hyne dle vlastního zákona oko za oko zub za zub“.
Na konci listopadu 1941 bylo v litevském Kaunasu zastřeleno pět tisíc mužů, žen a dětí mimo jiné z Mnichova, Frankfurtu nad Mohanem a Vídně. Mezi tisícovkou obětí z berlínského transportu, které byly zavražděny v lotyšské Rize, byli i nositelé válečného Železného kříže. Himmler výslovně nakázal tento transport nelikvidovat, volal kvůli tomu Heydrichovi, ale už se stalo.
Někteří vojáci měli problém střílet válečné veterány a matky, které je německy prosily o život svých dětí. A zvěsti o tom se dostaly až do Německa. Pobaltský vrchní velitel SS Friedrich Jeckeln šel na kobereček. Bylo třeba si ujasnit, jak nakládat s německými Židy a míšenci. I proto Heydrich uspořádal schůzku ve Wannsee. Chtěl, aby bylo konečně jasno, že on hraje hlavní roli při řešení židovské otázky. S civilními institucemi se dostával do neustálých sporů o kompetence. Například 10. ledna 1942 v dopise Alfredu Rosenbergovi tvrdil, že židovská politika na východě nepatří do mocenské sféry říšského ministra, je věcí policie. Göringovo zplnomocnění Heydricha jej v jeho očích činilo pánem nad Židy v okupovaných územích.
Pozvánka
Heydrichova pozvánka na poradu byla nabubřelá: „Dne 31. července 1941 mě říšský maršál Velkoněmecké říše pověřil, abych za pomoci ostatních úředních orgánů učinil všechny nezbytné organizační a technické přípravy k celkovému řešení židovské otázky a při brzké příležitosti mu předložil komplexní návrh. Fotokopie jeho pokynů je přiložena k tomuto dopisu. Vzhledem k neobyčejné závažnosti těchto otázek a v zájmu toho, aby ústřední orgány, jež jsou do těchto úkolů zapojeny, dosáhly společného názoru, navrhuji uspořádat k těmto záležitostem schůzku. Jde o věc o to závažnější, že od 15. října 1941 jsou na východ pravidelně posílány transporty Židů z říšského území včetně protektorátu Čechy a Morava…“ Setkání se mělo uskutečnit 9. prosince 1941 v úřadovně Interpolu v ulici Am Kleinen Wannsee 16, záhy se místo konání změnilo na pension SS v ulici Am Grossen Wannsee 56-58 a hlavně se 8. prosince porada odložila kvůli japonskému útoku na Pearl Harbor.
Hitler vyhlásil 11. prosince 1941 Spojeným státům válku. Následující den si Goebbels zaznamenal: „Vůdce Židům již dříve prorokoval, že pokud znovu vyvolají světovou válku, čeká je vyhlazení. Nešlo o pouhé fráze. Nejsme tady proto, abychom soucítili se Židy.“
Na konci ledna 1942 rozeslal Adolf Eichmann oběžník o deportačním programu, který vycházel z ujednání ve Wannsee …
