Před 105 lety se v Bostonu odehrála jedna z nejbizarnějších epizod v historii průmyslových nehod. Do dějin vešla jako Velká melasová záplava roku 1919 a zdecimovala život v tamním zálivu.
Boston je dnes bohaté a pečlivě upravené univerzitní město. Lidé, kteří zde žili v roce 1919, by ho patrně nepoznali. Za jejich časů bylo hlavní město státu Massachusetts zakouřená a umouněná metropole, kde se usazovaly kolonie uprchlíků z válkou zdecimované Evropy. Čtvrť zvaná „North End“, kde vznikla komunita italských imigrantů, byla obzvlášť stísněná. Přístavní část byla plná dílen, skladů a továren. Mezi dýmajícími komíny se vinuly koleje vysuté dráhy, nad hlavami dělníků se hrozivě tyčily vodojemy, sila a různé nádrže. Jednou z nich byl obří šestnáctimetrový tank vlastněný firmou United States Industrial Alcohol.
V severním Bostonu se železná obluda objevila v roce 1915, kdy firma rozšiřovala výrobu alkoholu, aby uspokojila poptávku podnícenou světovou válkou. Z nákladních lodí do ní nahřívaným potrubím pravidelně proudila melasa nasbíraná na třtinových plantážích v Karibiku. Když byla plná, obyvatelé okolních domů slýchávali, jak nádrž i podpůrná konstrukce sténají a vržou pod náporem mnoha tun sladké tekutiny. Zpočátku se sousedé snažili na zvuky poukazovat, firma i úředníci ale stížnosti odmávli jako nepodstatné. Po několika letech už místní přestali vrzající káď v neustálém rachotu velkoměsta vnímat. Připomenula se jim až po čtyřech letech, krátce po poledni 15. ledna roku 1919.
Horká a sladká tsunami
Ve městě působilo v roce 1919 sedm velkých novinových deníků a řada menších, seriózních i bulvárních plátků. Z jejich reportáží a rozhovorů se dá dodnes velmi přesně zrekonstruovat, co se v mrazivém lednovém dnu odehrálo. První známkou blížící se katastrofy bylo prý hluboké zadunění následované zvukem trhajícího se kovu. Než se lidé v sousedství vzpamatovali, nedávno naplněná nádrž se roztrhla a do ulic se z ní vyvalilo skoro 9 milionů litrů horké cukrové melasy. Pod třímetrovou vlnou zmizeli lidé, koně a povozy. Budovy se hroutily jako domečky z karet, telegrafní sloupy i ocelové pylony vysuté železnice praskaly jako sirky a vagóny padaly z kolejiště do ulic. Žhavá a lepkavá tsunami smetla dokonce i budovu požární stanice a uvěznila celé družstvo pod troskami. Přeživší později popisovali, jak se snažili v kymácejících se domech vylézt na nábytek a udržet se nad hladinou horké tekutiny. Někteří se snažili v záplavě plavat, jiní šplhali na zatím stojící části budov. Místní barman balancoval na improvizovaném voru z trosek a podařilo se mu na něm zachránit svou sestru a několik hostů. Jeho matku a mladšího bratra odnesla vlna neznámo kam.
Neštěstí neskončilo, ani když vlna opadla. V takřka kilometrovému úseku, kudy se provalila, stála melasa do skoro metrové výše. Lepkavá bažina byla plná trosek, mrtvých lidí a zvířat. Na mnoha místech se tuhnoucí záplava pohybovala a odhalovala, že pod hladinou kdosi zápasí o život. Na místo naštěstí během několika minut dorazila nejenom police a hasiči, ale také stovka námořníků z válečné lodě USS Nantucket kotvící v přístavu. Záchranáři ale měli na vyproštění obětí jen málo času, protože v lednovém chladu se melasa rychle měnila v tvrdou krustu. Než se spouští propracovali, vyšplhal se počet obětí na 21 a dalších 150 lidí utrpělo vážná zranění. Uvězněné koně a další zvířata, které bylo nutné utratit, nikdo ani nepočítal.
Sladká zhouba
Po ukončení záchranných prací začaly úřady uvažovat, jak z ulic dostat tuny tuhé cukrové hmoty. Po neúspěšných pokusech melasu odčerpat ji hasičská družstva začala splachovat mořskou vodou do zálivu. Práce pokračovaly mnoho dní a vody přístavu se během nich zbarvily do temně hnědého odstínu. Trvalo údajně skoro tři měsíce, než hnědá barva zmizela. Nasládlý pach byl ve čtvrti cítit ještě mnohem déle. O to, jaké škody napáchá melasa v mořském ekosystému, se v roce 1919 nikdo nezajímal. Důsledky můžeme jen odhadovat z incidentu, který se stal v roce 2013 na Havaji. Z prasklého potrubí zde vyteklo asi 1400 tun melasy, které tropické deště rychle spláchly do oceánu. Důsledkem byl okamžitý úhyn doslova všech tvorů, kteří u pobřeží žili. Odhaduje se, že na místě zahynulo na 26 000 ryb a mořských živočichů a 17 000 kolonií korálů. Potápěč Roger White, který následky nehody monitoroval, popisoval v rozhovoru pro rozhlasovou síť NPR: „Byl jsem v šoku, protože vše, co jsem viděl, byly mrtvé ryby. Malé rybky, krabi, korýši, úhoři i ryby, které normálně ani nezahlédnete. Všechny teď leží mrtvé na dně. Jsou jich stovky. Tisíce. Dno je jimi pokryté a pod hladinou jsem neviděl jedinou živou věc.“ Jak asi mohl vypadat pohled pod hladinu zálivu v Bostonu, kam vyteklo melasy desetinásobné množství?
My nic, to anarchisté!
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. V případě velké melasové záplavy roku 1919 představovalo světélko na konci tunelu zavedení jednotných standardů pro konstrukci průmyslových zařízení. Než k nim ale úřady přistoupily, uplynula ještě dlouhá doba. Samotné vyšetřování nehody se táhlo celých pět let, během kterých se firma snažila tvrdit, že nádrž vyhodili do povětří italští anarchisté. Až v dubnu 1925 byl vynesen rozsudek, který označil za příčinu nehody špatný stav nádrže. Obětem nehody a jejich rodinám bylo vyplaceno 628 000 dolarů odškodného. Dnes je z bývalé průmyslové čtvrti park. Místo nehody a památku 21 obětí připomíná malá informační deska.
