Sestry i lékaře, kteří 16. ledna 1969 přijímali na oddělení těžce popáleného Jana Palacha, zarazilo, že vůbec nesténá. S někým takovým se dosud nesetkali. Člověk, jenž na osmdesáti procentech těla utrpí popáleniny třetího stupně, naříká bolestí. Jan Palach jen tiše opakoval: „Nejsem sebevrah.“ V den jeho smrti byla vyhlášena pohotovost armády a bezpečnostních složek. Gustáv Husák na schůzi ÚV KSS prohlásil, že vnitropolitický vývoj v zemi je kvůli Palachovi v ohrožení.
Komunisté se Jana Palacha vlastně nikdy nepřestali bát. V den Janovy smrti 19. Ledna 1969 měly komunistické špičky obavu, že by Janův pokračovatel mohl provést atentát na vysokého stranického funkcionáře. Komunistický poslanec Vilém Nový Jana Palacha tehdy účelově nařkl z toho, že chtěl použít takzvaný studený oheň. Na stranických výborech znělo, že Palachovo sebeupálení bylo činem psychicky narušené osobnosti, demonstrativní sebevraždou bez obsahu. Bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček v roce 2013 ve sněmovně prohlásil, že „je rozumné oběť Jana Palacha připomínat“, ale pak dodal: „Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící.“
Většinu lidí však Jan svým naléhavým protestem oslovil. Pochopili, že se obětoval pro svůj národ, pro jeho svobodu, že jde o svědectví stvrzené smrtí. Tak nazval čin Jana Palacha nad jeho rakví 25. ledna 1969 farář Jakub Trojan. V Janově sebeupálení rozpoznal i naději a závazek pro druhé: „Smrt Jana Palacha nás volá k životu. V tomto cynickém století nás přivedl k tomu, abychom se ptali: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“
Nejsem sebevrah
V třídílném filmu Hořící keř pronese postava Jana Palacha jednu jedinou větu: „Nejsem sebevrah.“ Je to zcela klíčové sdělení. „Jenda měl život rád,“ vzpomínal v roce 2013 pro Reflex Janův o sedm let starší bratr Jiří. „Už jako dítě bráška nesnesl, aby někdo trápil i třeba žábu.“ V deseti letech Janovi kamarád rozsekl plechovkou obočí. Starší bratr byl u toho, když mu lékař ránu sešíval. „Jenda ani nehlesl, nezabrečel.“ Sestry i lékaře, kteří o deset let později 16. ledna 1969 přijímali na oddělení těžce popáleného Jana Palacha, zarazilo, že vůbec nesténá. Jan Palach jen tiše opakoval: „Nejsem sebevrah.“
Obětoval se vědomě. I když si života vážil a přál si, aby přežil, odevzdal svůj život druhým. Nesobeckost jeho činu byla rána do srdce. Janův vzkaz byl jasný a srozumitelný pro kohokoli. Jeden příklad za všechny: Francouzský režisér Tony Gatlif v rozhovoru pro Reflex před lety mluvil o tom, jak se v mládí potloukal po Marseille coby bezdomovec, případně byl v pasťáku, jelikož měl problémy se zákonem. Povídání se chýlilo ke konci, vymezená půlhodina času vypršela. Režisér Gatlif se však najednou zarazil a vykřikl: „Vy jste z Prahy? Chci vám něco říct! Musím vám to říct, je to důležité: Můj život změnil Jan Palach!“
Začal popisovat, jaký zlom v životě mladého vagabunda způsobil Janův čin. „To, že Palach obětoval svůj život, aby se ti druzí probrali, udělal ze sebe živou pochodeň, mě tehdy velice zasáhlo. Byl to výjimečný člověk, který se nesmířil s nesvobodou. Díky němu jsem pochopil, že když on dokázal obětovat svůj život, já svůj život dokážu změnit k lepšímu. Když nevím kudy kam, vzpomenu si na něj. A to mi pomáhá jít dál. Jeho čin mě stále dojímá. Janu Palachovi patří můj hluboký obdiv.“
Kristina Vlachová, jež natočila dokument Poselství Jana Palacha, dodává: „Jan Palach svou obětí všechny vyzval, že se nemají chovat jako ovce.“ Z filmu Hořící keř své spolužačky z FAMU Agnieszky Hollandové měla radost.
Jan Hus a Jan Žižka
Majitel cukrářství ve Všetatech Josef Palach se oženil s dcerou řezníka Libuší Kostomlatskou v roce 1939. O dva roky později se jim narodil syn Jiří. Druhý syn Jan přišel na svět v Praze v Londýnské ulici 11. srpna 1948. Bratři vyrůstali v rodině, kde se ctily hodnoty první republiky. „Rodiče byli vlastenci. Sokolové,“ vzpomínal Jiří Palach. „Oba také hráli v místním ochotnickém souboru.“ Libuše Palachová ztvárnila například roli Vojnarky ve hře Aloise Jiráska. Josef Palach svým synům vyprávěl o postavách české historie, které obdivoval. O Janu Husovi a Janu Žižkovi. Syny nechal pokřtít v českobratrském evangelickém chrámu v nedaleké Libiši. Jan Palach byl pokřtěn 5. září 1948.
Patnáctého ledna 1969 měl právě v Libiši pohřeb bratr Libuše Palachové Ferdinand Kostomlatský. Zádušní mši sloužil farář Jakub Trojan. Po kázání četl z Matoušova evangelia o blahoslavení těch, kdož trpí pro spravedlnost.
Jan chtěl s farářem mluvit o samotě. Už byl zřejmě rozhodnutý, co následující den udělá. Jakub Trojan na schůzi Svazu českobratrského evangelického duchovenstva 29. ledna 1969, tedy deset dní po Janově smrti, uvedl: „Palacha politická situace zraňovala, hlavně lhostejnost lidí.“ Palach Trojanovi na pohřbu svého strýce totiž řekl, že je třeba lidi nějak vyburcovat.
Chvíli před obřadem v Libiši probíral Jan neutěšenou politickou situaci i s bratrem a sestřenicemi: „Nedal na sobě vůbec nic znát,“ pamatoval si Jiří Palach. Schopnost ovládat se byla Janovi vlastní už od dětství. Byl vnímavý, citlivý, ale měl pevnou vůli. Když se pro něco rozhodl, vytrval. Janovi kamarádi vzpomínali, že se na sebe nikdy nesnažil upoutat pozornost, držel se spíš stranou. S lidmi jednal na rovinu. Nebál se zeptat na to, co ho zajímalo. Přímé, bezelstné otázky kladl i učitelům na základní škole. Na gymnáziu řekl vyučujícímu přímo do očí, že je nespravedlivé, aby dal spolužákovi na vysvědčení trojku, a ne dvojku. Nikdy se neschovával za druhé, nehledal výmluvy. Jinak se choval jako správný kluk, hrál kopanou, věnoval se přespolnímu běhu, se starším bratrem chodil rád do biografu, miloval grotesky a hlavně pořád četl. „Bráška byl velký čtenář,“ vyprávěl Jiří Palach. Svého bratra oslovoval „Jendo“ nebo „bráško“, rodiče Janovi říkali „Jene“.
Josef Palach na něj někdy volal „Jene, Jene Žižko!“ Otcovo poutavé vyprávění o slavných Janech – Husovi a Žižkovi – přivedlo malého Jana k tomu, že už v deseti letech hltal romány Aloise Jiráska. „Ve svých patnácti už měl bráška přečtené Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Spisovatel Jiří Lederer, který o Jendovi psal, tomu ani nemohl věřit, když mu to naše maminka vyprávěla, ale je to tak,“ řekl Jiří Palach. Na základní škole učil Jana dějepis Miloslav Stach. Ve svých vzpomínkách uvedl: „…přečetl Jiráskovu Filosofskou historii, Bratrstvo a román všech románů Proti všem s Janem Žižkou. (…) V sedmé třídě jsem žákům doporučil romány Miloše V. Kratochvíla Mistr Jan a Pochodeň a Honzík je oba přečetl…“ „Přemýšlivý, tichý, hodný žák,“ tak si na Jana pamatovali učitelé. Vynikal v dějepise, z jiných předmětů měl dvojky. Trojku a jednou i čtyřku dostal z ruštiny.
Na začátku padesátých let byl Josef Palach nucen své cukrářství ve Všetatech zavřít. Ze živnostníka se stal dělník v podniku Pekárny a cukrárny v Brandýse nad Labem. Libuše Palachová začala prodávat v kiosku na nádraží. Manželé Palachovi však svými starostmi o živobytí syny nezatěžovali.
Rok 1962 začal pro rodinu nešťastně. Třetího ledna zemřel na infarkt Josef Palach. Jan se ve svém otci viděl, vážil si ho. Měli mnoho společného, nejen zájem o historii. Josef Palach byl zásadový člověk, co řekl, to platilo. Bratři si slíbili, že po otcově smrti budou matce oporou.
Pryč s okupanty
Ze studentské brigády v Sovětském svazu se Jan Palach vrátil 17. srpna 1968. Ve středu 21. srpna byl doma ve Všetatech. O tom, co se v den vpádu spřátelených vojsk odehrálo, vyprávěla Libuše Palachová svému synovi Jiřímu, jenž v té době už žil v Kamenickém Šenově, a později spisovateli Jiřímu Ledererovi. Jan jí oznámil, že musí okamžitě do Prahy. „Ale to nesmíš, vždyť by se ti mohlo něco stát,“ přesvědčovala ho matka a žádala na něm slib, že nikam nepojede. „Dobře, teď nikam nepojedu,“ slíbil Jan. Po chvíli ale dodal: „Maminko, kdybys četla Čapkovu Matku, věděla bys, že se musejí přinášet oběti.“ „Ano, skutečně tak argumentoval,“ řekl Jiří Palach. Libuše Palachová odešla do práce. Když se vrátila, našla na stole lístek: „Maminko, jsem venku.“ Jan se do Prahy dostal stopem. Fotografoval nápisy v ulicích, nedaleko budovy rozhlasu fotil rozstřílené fasády domů, objektivem namířil i na skupiny sovětských vojáků. Pouštěl se s nimi do diskuse. Ptal se jich, proč přijeli, říkal jim, že se sám před pár dny vrátil ze Sovětského svazu…
Ve Všetatech maloval vápnem na silnici heslo „Pryč s okupanty“. „Palach nás přesvědčoval, že tak musí postupovat každý vlastenec,“ uvedl po Palachově smrti tehdy šestnáctiletý učeň Josef Jirmus.
U hrobu TGM
V říjnu 1968 začal Jan Palach na Karlově univerzitě studovat vysněnou historii. Na Filozofickou fakultu přestoupil z Vysoké školy ekonomické. Vzali ho rovnou do druhého ročníku. Musel ale dodatečně složit některé zkoušky. První zkoušku dělal z antiky. Učil se po nocích, nepřestával se zajímat o veřejné dění.
Smlouvu o „dočasném pobytu“ sovětských jednotek na území Československa schválili poslanci Národního shromáždění až na čtrnáct statečných 18. října 1968. O deset dnů později 28. října 1968 slavilo Československo padesát let od svého vzniku. Na Václavském náměstí se konala demonstrace. Jan Palach se jí zúčastnil a pak spolu se svou přítelkyní z dětství Helenou Zahradníkovou odjel do Lán k hrobu Tomáše Garrigua Masaryka. Další demonstrace, na níž Jan Palach nechyběl, se konala 7. listopadu 1968. Demonstranti na výročí VŘSR strhávali sovětské vlajky. Veřejná bezpečnost proti nim zasáhla obušky a vodními děly. O den dřív 6. listopadu 1968 získal Jan Palach za práci Význam vědomí v jednání člověka zápočet z dějin filozofie.
V druhé polovině listopadu studenti vyhlásili okupační stávku na podporu svých požadavků. Chtěli, aby byla respektována lidská práva, svoboda slova, požadovali, aby vláda schválila závazný termín pro odchod cizích vojsk. Jan Palach se stávky samozřejmě zúčastnil. Zatímco někteří studenti začali podléhat rezignaci, Janův zájem o politiku se zvýšil.
O Vánocích 1968 Jan Palach navštívil svého bývalého učitele dějepisu ze základní školy Miloslava Stacha. „…Český národ jako by ztratil veškerou naději. Pořád se mluví a mluví. (…) Někdo by měl národu sáhnout do svědomí, probudit lidi z beznaděje,“ svěřil prý tehdy svému učiteli Jan. Po půlnoční mši řekl i faráři Trojanovi, že ho trápí rozmáhající se lhostejnost.
Na začátku ledna navrhl Jan Palach v dopise studentskému představiteli Lubomíru Holečkovi, aby studenti obsadili budovu Československého rozhlasu. „Za současné situace je jasné, že izolovaná akce studentstva, ať již jde o stávku či demonstraci, je neúčinná. (…) Navrhuji akci, jež se na první pohled může zdát bláznivá (možná že bláznivá je), místo nějaké demonstrace se mi jeví jako účelnější a efektnější obsadit rozhlas a vysílat výzvu ke stávce za zrušení cenzury a za Smrkovského. Domnívám se, že k této akci je dnes příznivá atmosféra. (…)“
Na dopis nepřišla odpověď. Jan Palach se rozhodl pro jinou formu protestu. Vyšetřovatelé v jeho věcech později našli články o sebeupalování buddhistických mnichů, kteří tak protestovali proti potlačování náboženských svobod. Sebeupálení nechápali jako sebevraždu, ale jako zástupnou oběť.
Čtyři litry benzínu
Ve čtvrtek 16. ledna 1969 vstal Jan Palach v půl šesté ráno. Na nočním stolku nechal otevřenou knihu. Studii Milana Machovce o T. G. Masarykovi. Vzal si svačinu, chleba s máslem a čtyři hrušky. Poprosil maminku o dopisní papír, ale protože ve vedlejším pokoji spala teta, odešel s tím, že si ho koupí cestou. Zapomněl si klíče od koleje. Vrátil se pro ně. Po příchodu na kolej začal psát své dopisy.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly ve stavu beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tím jsem získal právo napsat tyto první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:
1. okamžité zrušení cenzury;
2. zákaz rozšiřování Zpráv (Tiskovina šířená okupanty. Pozn. red.) .
Jak je vidět, požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak. Jestliže tyto požadavky nebudou splněny do pěti dnů (to jest do 21. 1. 1969) a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (to jest s časově neomezenou stávkou) našich požadavků, pak vzplanou další pochodně. Uvědomte si, že mezi nimi mohou být právě vaši drazí. Pochodeň č. 1. P. S.: Víc světla snad nebude potřeba.“
Uvažoval, že jeden z listů pošle i prezidentu Ludvíku Svobodovi.
V prodejně domácích potřeb v ulici Na Poříčí 22 zakoupil před polednem dvě umělohmotné nádoby. Stály třicet šest korun. Došel s nimi k benzínové pumpě do Opletalovy ulice číslo 9. Zaměstnanec Antonín Chaloupka mu prodal čtyři litry benzínu. Vyšetřovatelům později řekl, že to bylo za sedm let jeho práce poprvé, kdy si někdo přišel takto koupit benzín. Vzpomněl si, že kupující byl velmi bledý. Ke kašně u Národního muzea přišel Jan Palach před půl třetí…
Ve 14 hodin 37 minut na místo, kde dohořívaly nádoby s benzínem, dorazilo osm hasičů. Jan Palach už tam nebyl. V půl třetí shodou okolností kolem Národního muzea projížděla sanitka. Řidič i sanitář si všimli hořícího objektu. Mysleli si, že po nehodě vzplanul automobil. Proto zastavili. Těžce popáleného Jana naložili do sanitky. Ze Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí je poslali na kliniku do Legerovy ulice. Palach měl popáleniny třetího stupně na osmdesáti procentech těla. Vědomí však neztratil a se sestrami i lékaři komunikoval. Sdělil jim, že „se zapálil na protest proti tomu, co se děje“.
Jiří Palach se o svém bratrovi dozvěděl týž večer. Libuše Palachová se druhý den ráno za Janem vydala do Prahy, aniž cokoliv tušila. Tvář svého syna zahlédla v novinách, které si ve vlaku četl spolucestující. Vedle Janova snímku byla krátká zpráva s titulkem Tragédie doby. „(…) Městská správa Veřejné bezpečnosti v Praze sděluje, že včera kolem 15. hodiny se těžce popálil 21letý student filozofické fakulty J. P…“ Libuše Palachová se zhroutila. Během dvou týdnů přišla o dva své nejbližší. Patnáctého ledna pochovala bratra, šestnáctého ledna se upálil její mladší syn.
Tři dny s nevídanou trpělivostí snášel bolest, kterou si způsobil. Lékařce řekl: „Počítal jsem, že přežiji, ale nevylučoval jsem smrt.“ Byl přesvědčený, že „ve Vietnamu to pomohlo“, upínal se k tomu, že jeho čin měl smysl. Jediný postesk zazněl v pátek ráno 18. ledna. Jan Palach si povzdechl, že je sám, sám na celý národ, jeho osud a jeho trápení. Chtěl, aby mu sestry z novin přečetly, co dělá vláda, zda byla zrušena cenzura.
Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969. Palachův kamarád Hubert Bystřičan 20. ledna 1969 našel ve schránce pohlednici s chrámem sv. Mikuláše v Praze. Na razítku bylo datum 16. ledna. Jan Palach na pohlednici škrtl ruský název chrámu, připojil „censurováno“. Napsal: „Ahoj, Huberte, z města nad Vltavou Ti šle pozdrav Tvůj Hus.“
Obava z atentátu
Ne všichni ale Jana Palacha oplakávali. KSČ z Janova činu dostala strach. V den jeho smrti byla vyhlášena pohotovost armády a bezpečnostních složek. Tajemník ÚV KSČ Lubomír Štrougal rozeslal stranickým organizacím dálnopis: „Mezi studenty se vyskytují názory, že našel-li se člověk, který se nebál upálit, že by se mohl najít i někdo, kdo by spáchal atentát na některého z vedoucích představitelů.“ Apeloval, že se dělníci nesmějí přidat ke studentům.
Dvacátého ledna bylo z Prahy vyhoštěno šestnáct zahraničních novinářů. Gustáv Husák na schůzi ÚV KSS konstatoval, že vnitropolitický vývoj v zemi je kvůli Palachovu činu v ohrožení. Generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv v dopise z 23. ledna 1969 Alexandru Dubčekovi vyslovil znepokojení nad situací v Československu a Palacha označil za „oběť provokatérů, kteří ho k tragickému činu dohnali“. Tuto myšlenku pak člen ÚV KSČ Vilém Nový rozvinul v teorii o takzvaném studeném ohni. Libuše Palachová ho kvůli tomu zažalovala. Dagmar Burešová ji v marném, ale o to důležitějším boji za pravdu zastupovala.
Evangelický farář Jakub Trojan 15. ledna 1969 promlouval nad rakví Janova strýce, 25. ledna hovořil nad hrobem Jana Palacha: „(…) Myslím, že nejsme dosud nikdo z nás schopni porozumět do hlubin a do všech důsledků, co se vlastně stalo a jaký dosah bude mít oběť Jana Palacha pro náš život. Byl mezi námi jako jeden z nás (…) A přece měl něco navíc: velikou touhu po spravedlnosti a pravdě. Byl svírán obavou a mučivým pocitem, aby se v naší zemi právě tyto statky nepotkávaly s lhostejností. Měl starost o důstojný a svobodný život všech lidí. Pochopil ze studia našich dějin a z podivuhodné citlivosti vůči duchovnímu rozměru lidského života, že malé národy jsou vposledu veliké pravdou, za kterou se statečně postaví. Ale pochopil současně, že postavit se za pravdu žádá od člověka náročné svědectví. A někdy i svědectví stvrzené smrtí. A před tímto svědectvím sám neuhnul, vzal je dobrovolně na sebe. Proto světlo jeho oběti padá na všechnu naši práci, všechny naše zájmy a postoje. Svítí i do nejskrytějších záhybů našich duší a vystavuje nás nepřeslechnutelné otázce: Co jsme udělali pro vítězství pravdy v tomto národě my? (…) Smrt Jana Palacha nás volá k životu. (…) V tomto cynickém století (…) nás přivedl k tomu, abychom se ptali: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou? Po smrti Jana Palacha bude každému o něco těžší zůstat tváří v tvář této výzvě lhostejným (…) Čin Jana Palacha nese v sobě i velké poselství naděje (…) Jsem přesvědčen, že jeho čin čisté lásky bude už navždy povzbuzením lidem unaveným, slabým bude výzvou k naději (…) “
Při prvním výročí Janovy smrti se jméno Jana Palacha už nesmělo připomínat. V červenci 1970 byla z jeho hrobu na Olšanech odstraněna náhrobní deska. Několik let StB vydírala Janovu matku a bratra, než si na nich vynutila souhlas s exhumací Janových ostatků. Režim se bál živé památky na mrtvého.
