Staré přísloví praví, že pýcha předchází pád. V plné míře se vyplnilo v případě krachu Vídeňské burzy, který před 150 lety poslal světovou ekonomiku do recese, ze které se vzpamatovávala dlouhá desetiletí.
V rozjařených 70. letech 19. století nikdo neměl důvod krizi očekávat. Po porážce Francie v Prusko-Francouzské válce vznikla v Evropě sjednocená Německá říše a na její hladový trh proudily tučné válečné reparace. Průmysl a obchod, přerušovaný v předchozích letech válečnými konflikty, mohl konečně začít růst. Zakládaly se banky, vznikaly nové uhelné doly, hutě, textilky, velkoagrární i strojírenské podniky. Konjunktura se přelila i do okolních zemí, především do Habsburské monarchie. I v Českých zemích se dařilo. Byla založena Živnostenská banka, vznikla první pražská burza a nové společnosti se objevovaly jak na běžícím pásu. Množství peněz v ekonomice a překotný růst ale začal trh přehřívat a dění až nepříjemně připomíná naši současnost.
Prvními příznaky, že je něco špatně, byl nárůst čistě finančních spekulací na burzách. V ekonomice dotované reparacemi nebylo dost reálného zboží a podniků, do kterých by investoři mohli vložit peníze. Byly proto zakládány desítky akciových společností, které neměly reálný podnikatelský zájem a existovaly jen pro účely obchodování. Ohromným tempem rostlo obchodování s cennými papíry, a hlavně se stavebními pozemky a domy. Ceny nemovitostí rostly do takových výšin, že si je brzy mohly dovolit koupit opět jen banky a burzovní spekulanti. Rozjetý kolotoč se zadrhl v roce 1872, kdy Francie splatila poslední část reparací a penězovod vyschnul. Optimistická nálada rychle ochladla. V Německu se investoři začali stahovat, prodávat podíly a cenné papíry, a vybírat zisky. V Rakousku ovšem euforie pokračovala a byl pro to dobrý důvod – v Prátru se chystala velkolepá Světová výstava, která měla Vídeň představit jako jednu z nejváženějších světových metropolí.
Černý pátek
Říct, že výstava skončila fiaskem by asi bylo moc drsné, protože na ni dorazilo 7 milionů lidí. Pořadatelé jich ale očekávali minimálně 20, a bombastická akce proto skončila ve ztrátě kolem 15 milionů zlatých. V dnešních číslech se to nezdá moc, ale průměrný úřednický plat tehdy činil 25 zlatých měsíčně, dělník bral 15 a za dva zlaté se dal koupit metrák brambor. Manko vzniklé pořadatelům tedy bylo přímo hrozivé. Na neúspěchu se navíc svezla řada firem, které investovaly velké peníze do předražených výstavních pavilonů v očekávání tučných kontraktů. Pyšné časy skončily a následoval pád.
Výstava trvala od 1. května do 2. listopadu 1873. Frustrace z nepodařené akce se ale projevily už v první den, kdy předlužené firmy spojené s výstavou začaly vyhlašovat platební neschopnost. O týden později už počet zkrachovalých podniků narostl na stovku a burza se propadla o ohromujících 300 milionů zlatých. V pátek 9. května pak následoval masivní výprodej, hromadné bankroty a rakouská burza se nakonec zhroutila celá.
Kapitáni německého trhu se zpočátku domnívali, že rakouský krach je jen lokální a dočasná záležitost spojená se Světovou výstavou. Brzy se ale ukázalo, že je svět daleko propojenější a daleko zranitelnější než v předchozích obdobích. Když se k pádu rakouské ekonomiky připojila krize v USA zapříčiněná krachem nadhodnocených železničních společností, propadl se do recese doslova celý svět. Trh s nemovitostmi se zhroutil, průmysl se propadl o desítky procent, banky mizely doslova před očima. Nastala masová nezaměstnanost a těm, kteří si práci udrželi, mzdy klesly mnohdy až o čtvrtinu. Z Evropy se krize přelila na východ do Osmanské říše, na západ do Spojených států a Velké Británie, která spolu stáhla i Indii a další kolonie.
Všechno zlé je pro někoho dobré
Nekonečná řada bankrotů nebyla špatnou zprávou pro všechny ekonomické hráče. Dříve cenné firmy byly najednou k mání za pakatel, a pro zabezpečené investory s dostatkem peněz nastaly doslova žně. Především v USA se v rukou finančníků jako byl Andrew Carnegie nebo John Rockefeller shromáždilo obrovské množství majetku. Z desítek malých, navzájem si konkurujících společností a bank vznikaly velké konglomeráty.
Ekonomika se začala vzpamatovávat až v 80. letech 19. století, v Británii trvala Long Depression celých 20 let. Zklamání a nedůvěra ve finanční instituce se bohužel projevila ještě v jednom nepříjemném důsledku. Jak to bývá, každou krizi je potřeba na někoho svést, a na konci 19. století se stali hromosvodem frustrací Židé. Antisemitské nálady velmi ochotně začali využívat nacionalističtí politici a dědictví Černého pátku na Vídeňské burze tak lze vystopovat až do nejtemnějšího období moderních dějin za II. světové války.
