Proradný král, který získal kvůli barvě svých vlasů přezdívku Liška ryšavá. Který nechal upálit Jana Husa, navíc přitom nedodržel slib bezpečnosti, jenž kazateli dal. Který v čele křížových výprav drancoval zemi, dokud ho husité neporazili. Takovou má u nás – i zásluhou Františka Palackého a posléze komunistického výkladu historie – pověst Zikmund Lucemburský. Přitom v cizině se mluví o jednom z největších panovníků pozdního středověku, vládci obřího území, které předznamenalo Rakousko-Uherskou monarchii, a člověka téměř „renesančních“ rozměrů, který mluvil sedmi jazyky (uměl víc jazyků než jeho otec Karel IV.!), chytal obří ryby v Dunaji, omamoval ženy a jako jeden z prvních evropských vládců bojoval s Turky. Jeho životopis je víc než pestrý na to, aby se omezil na pouhou Lišku ryšavou.
Zikmund se narodil v roce 1368 jako druhý syn Karla IV., jeho matkou byla poslední císařova žena Alžbeta Pomořanská. Druhorození to měli vždycky složitější, stejně tak u Lucemburků. Otec Karel nejstaršímu Václavovi umetl cestičku, ještě za svého života ho korunoval českým i římským králem, aby nezdárný syn po jeho smrti o všechny lehce nabyté statky postupně přicházel. O římskou korunu se nechal připravit v roce 1400, když ho němečtí kurfiřti prohlásili za neschopného (protože o dění v Říši se zajímal pramálo, raději lovil a pil), o vládu v zemích Koruny české přišel dokonce dvakrát, jednou ho zajala jeho vlastní šlechta a uvrhla do vězení, podruhé pak bratr Zikmund a 19 měsíců vládl místo něj.
Ale zpět k Zikmundovi. Ten si složitou zákulisní machinací vydobyl uherskou korunu a vládu v divoké zemi na východě, kde oproti poměrně kultivovaným Čechám panoval poněkud drsnější způsob života, si nakonec dokázal udržet neuvěřitelných 50 let – což z něj po Františkovi Josefovi dělá druhého nejdéle vládnoucího panovníka v uherské/maďarské historii, a v adekvátní úctě ho také Maďaři drží. V Budíně postavil největší královský hrad v Evropě (v 17. století vyhořel), založil zde první univerzitu a vůbec až nápadně kopíroval konání svého otce Karla IV. Mluvil sedmi jazyky (Karel IV. jen pěti) - a to česky, německy, latinsky, italsky, francouzsky, maďarsky a polsky. A to je navíc pravděpodobné, že alespoň částečně ovládal i další slovanské jazyky, např. slovinštinu nebo chorvatštinu, protože za manželku měl Slovinku Barboru Celjskou a byl současně i chorvatským králem.
Stejně jako jeho otec miloval i rytířské souboje – během koncilu v Kostnici dokonce v jednom takovém bojoval v převlečení. A s bratrem Václavem IV. našel společnou zálibu v lovu. Ale holdoval i jinému dobrodružnému sportu, a to rybolovu. Měl prý tuze rád chytání vyz, obrovských jeseterovitých ryb, které se vydávaly z Černého moře rozmnožovat proti toku Dunaje. Tyto obří ryby – až sedm metrů dlouhé! - se onehdy odchytávaly dokonce až v Komárně.
Taky dost sukničkařil: proslavil se četnými mimomanželskými avantýrami a zplodil několik levobočků, o kterých však soudobé kroniky taktně mlčí. Máme-li věřit kronikářům, byla pověstná především jeho posedlost pannami. Zikmund dokonce až do své smrti žil v konkubinátu s jinými ženami, což však zásadně netoleroval své manželce Barboře, kterou, když načapal při nevěře, tak se od ní na mnoho let „odloučil“ a vypadlo to, že ji dokonce úplně zapudí. Nakonec mu dala alespoň dceru Alžbětu (na syny měli potomci Karla IV. smůlu, žádný z nich nedokázal zplodit mužského dědice), kterou provdal za Albrechta Habsburského. Tím předurčil nástupnický rod, který měl vládnout střední Evropě po Lucemburcích. Ale bylo to trochu složitější, protože se do toho všeho přimotala husitská vzpoura, pak mezidobí stavovské monarchie, nicméně nakonec – trvalým nástupem Habsburků na český, říšský i uherský trůn v roce 1526 – mu plán vyšel.
Jak to bylo doopravdy s jeho vztahem k Janu Husovi, k bratru Václavovi IV., a jak se snažil dobýt i českou korunu a mnoho dalšího, se dozvíte v nové epizodě Životů slavných v úvodu článku. Další díly populární série sledujde na Mall.tv zde.
