V celých našich dějinách najdeme jen minimum takových osobností jako je Jan Amos Komenský (1592–1670). Svět ho dnes zná především jako „Učitele národů“, ale chápat ho „pouze“ jako pedagoga by byla hrubá chyba. Byl totiž také filozofem, biskupem jednoty bratrské, lingvistou i mužem, jenž býval přizván k důležitým politickým jednáním své doby. Jeho ambice ale šla ještě dál: chtěl vytvořit filozofický systém zahrnující veškeré dosud známé vědění (Komenský ho nazýval pansofií), který povede k nápravě lidstva.
Plně docenit Komenského význam je dokonce i dnes velice těžké. Nechce se ani věřit, že by jediný člověk, navíc žijící v pohnutých dobách třicetileté války, mohl mít tak široký záběr. Pocházel z chudých poměrů, většinu života strávil v nucené emigraci, ale dokázal neuvěřitelné: jako k nezpochybnitelné autoritě se k němu obraceli vládcové většiny protestantské Evropy, včetně například švédské královny Kristiny nebo lorda protektora Anglie, Skotska a Irska Olivera Cromwella, i intelektuální špičky mnoha zemí.
Přitom jeho život byl všechno, jen ne lehký. První žena i s dvěma dětmi mu zemřela při morové epidemii, druhá ho zanechala samotného se čtyřmi potomky v době, kdy mu bylo už přes padesát. Jako člen protestantské jednoty bratrské musel v pobělohorské době emigrovat a přes jeho všemožné diplomatické úsilí se mu nikdy nepoštěstilo přispět ke změně poměrů v českých zemích a na Moravě do té míry, aby se on a tisíce dalších exulantů mohli vrátit domů.
V samotné pedagogice předběhl svou dobu, která považovala za hlavní výchovný prostředek rákosku a učení za pouhý dril, o několik století. Jeho zásady často shrnované pod heslem „škola hrou“ platí z větší části dodnes. Jen pro představu: Komenský už hluboko v 17. století tvrdil, že vyučování má být názorné (často například pracoval s obrázkovými učebnicemi, které sám kreslil), soustavné (jedna látka má navazovat na druhou, sladěno by mělo být i učivo jednotlivých předmětů) a děti by měly být při výuce aktivní (co nejvíce učiva by si měly osvojit na základě vlastní zkušenosti). Připomínal také, že probranou látku je třeba pravidelně opakovat a učivo by mělo být přiměřené věku a schopnostem žáků.
A konečně: neměli bychom zapomínat ani na Komenského humanismus, snahu o smíření lidí a zemí různých vyznání nebo na jeho hluboký vztah k Bohu. To všechno dnes dělá z Jana Amose Komenského historicky i lidsky jednu z největších postav našich dějin.
A na rozdíl od mnoha jiných k tomu nepotřeboval vést války, revoluce nebo vládnout národu. V jeho případě zcela „postačily“ jeho charakter, inteligence, pracovitost, talent a pokora…
