V souvislosti s boji na Ukrajině zaznívají obavy, zdali Rusové ve snaze spojit se se separatistickým Podněstřím nepřenesou boje také do této chudičké a vojensky slabé země. Vývoj událostí sice nelze předvídat, není však na škodu připomenout si alespoň u nás takřka neznámou minulost Moldavska.
Původ jména země se odvozuje od řeky Moldavy (Moldova), případně z německého Mulde („kotlina“). Zeměpisná poznámka: Moldavsko je někdy nazýváno Moldávie, jenže zaujímá jen část historické země Moldávie. Podněstří – na rozdíl od Moldavska – netvoří historickou součást Moldávie ani předválečného „Velkého Rumunska“. Dnešní Moldavsko zaujímá zhruba dvě třetiny historické Besarábie a současný název se pro toto území začal používat až od roku 1940. Historická Moldávie zahrnovala Besarábii, Bukovinu a území západně od Dněstru.
Historický nástin
Moldavsko tvořilo ve starověku součást římské provincie Dacia, ve 4. století se ocitlo pod vlivem Germánů, od 6. století je osidlovaly slovanské kmeny a v 10. století Valaši a Pečeněhové. V 10.–13. století se nalézalo pod vlivem Kyjevské Rusi a jejích následovníků. V letech 1359–1365 existovalo nezávislé Moldavské knížectví, jež se roku 1387 stalo polským lénem. Největšího rozmachu dosáhlo za Štěpána III. Velikého, vládnoucího v letech 1457–1504, největší osobnosti moldavských dějin. Usiloval o posílení panovnické moci, opírající se o hospodářský rozvoj a silnou armádu. V zahraniční politice spoléhal zprvu na Polské, poté na Uherské království. Chtěl vytvořit širokou frontu proti Turkům, jimž se však roku 1489 musel sám podrobit. Stefan cel Mare şi Sfîntul (Štěpán Veliký a Svatý, jak jej Moldavané nazývají) figuruje na moldavských bankovkách a je po něm pojmenován hlavní bulvár v Kišiněvě, kde stojí i jeho jezdecká socha.
Roku 1504 se Moldavské knížectví dostalo pod osmanskou nadvládu. V roce 1775 si severní část – Bukovinu – přivlastnilo Rakousko, o šestnáct let později Rusko anektovalo území na levém břehu Dněstru a po sedmé rusko-turecké válce (1806–1812) byla bukurešťským mírem k carské říši připojena Besarábie. V této válce padlo a zemřelo 125 000 tureckých a sto tisíc ruských vojáků. V roce 1829 získal zbytek Moldavska autonomii, roku 1856 byla jihovýchodní Besarábie na základě rozhodnutí pařížského kongresu připojena k Moldavskému knížectví a o tři roky nato se po spojení Moldavska a sousedního Valašska stala součástí Spojených knížectví Moldávie a Valašska, od roku 1866 Rumunského knížectví. Roku 1878 ji po rozhodnutí berlínského kongresu opět přičlenili k Rusku. Sedmadvacátého března 1918 byla Besarábie poprvé ve své historii na základě referenda připojena v celku k Rumunsku, což stvrdila Versailleská mírová smlouva, jejíž rozhodnutí však Sovětské Rusko neuznalo a jen čekalo na vhodný okamžik, kdy tuto nespravedlnost – podle jeho mínění – odčiní. (Navlas totéž, tentokrát ovšem v touze obnovit velikost rozpadnuvšího se Sovětského svazu, nyní činí ruský prezident Vladimir Putin.) Dvanáctého října 1924 vznikla na východním břehu Dněstru Moldavská autonomní sovětská socialistická republika v rámci Ukrajinské SSR.
V létě 1940 dal Sovětský svaz Rumunsku nůž na krk a ultimativně požadoval odstoupení Besarábie a v rámci „osvobozovacího zápalu“ i severní Bukoviny, jež nikdy Rusku nepatřila. K 28. červnu, v den anexe obou území, čítal Jižní front Rudé armády, stojící proti 450 000 rumunských vojáků, podle neúplných údajů 637 149 vojáků, 9415 děl a minometů, 2461 tanků, 359 obrněných vozidel, 28 056 automobilů a 2642 letounů. Rumuni hrubému nátlaku ustoupili, takže severní a jižní část Besarábie (Budžak) byla připojena k Ukrajinské SSR, kdežto střední část sloučena s Moldavskou ASSR (Podněstřím) a z takto spojených oblastí vznikla 2. srpna 1940 Moldavská SSR. Noví pánové vnutili Moldavanům užívání cyrilice a důsledně prosazovali moldavštinu a moldavský národ coby protipól rumunštiny a rumunského národa. A co hůř, začala typicky stalinská „očista společnosti od kontrarevolučních živlů“. Těsně před přepadením SSSR, 12.–14. června 1941, bylo z Moldavska vysídleno 22 648 osob, z nichž dvě třetiny připadly na ženy a děti. Jejich novým domovem se stal hlavně Kazachstán, Omská a Novosibirská oblast.
Ve víru války
V den zahájení útoku Německa a jeho spojenců včetně Rumunska na SSSR, 22. června 1941, čítala podle rumunských historiků skupina armád Antonescu, jíž čelil Jižní front o síle 364 700 osob, 325 685 rumunských vojáků. K nemilému překvapení Rusů bojovali za osvobození Besarábie a severní Bukoviny s vervou, o čemž svědčí jejich citelné ztráty: 4112 mrtvých, 12 120 raněných, 5506 nezvěstných a 58 letounů, zatímco Jižní front od 1. do 26. července 1941 přišel o 17 893 vojáky, z toho 8519 nenávratně. Rumuni si nárokovali rovněž 255 zničených sovětských letadel.
Moldavský historik V. I. Pasat výstižně charakterizoval chování obyvatelstva za okupace: „Jedna jeho část, v jejíž paměti ještě bylo svěží příkoří stalinských deportací a represí, přešla na stranu rumunské armády, doplnila řady jejích bojových útvarů a svazků, vesnické policie a četnictva, bezpečnostních služeb a kontrarozvědky. Část obyvatelstva tvořící většinu prostě zaujala pasívní, vyčkávací pozici. A nakonec třetí část obyvatelstva Moldavska aktivně bránila postupu hitlerovských (rozumějte rumunských; pozn. J. Š.) vojsk, zapisovala se jako dobrovolníci do Rudé armády, vytvářela partyzánské oddíly odporu.“ Z 2892 účastníků partyzánského hnutí v Moldavsku bylo 1443 Ukrajinců, 769 Rusů, 460 Bělorusů a jen sedm(!) etnických Moldavanů. Podle V. P. Galického se v sovětském zajetí ocitlo 14 129 Moldavanů sloužících v rumunské armádě. O jejich úmrtnosti nejsou žádné údaje. Moldavané tudíž nesli punc „nespolehlivého“ národa. Zemi znovu obsadila sovětská vojska během jasko-kišiněvské strategické útočné operace v srpnu 1944 za cenu 18 700 nenávratně ztracených vojáků, což představovalo zdaleka nejmenší množství ze všech osvobozovaných svazových republik.
Dějiny Republiky Moldova, vydané v Kišiněvě roku 2002, uvádějí, že do Rudé armády bylo povoláno 256 800 obyvatel Besarábie a severní Bukoviny, z nichž podle rumunských a moldavských historiků 110 000 (42,83 %!) zahynulo. Oficiální ruské údaje uvádějí, že zahynulo 53 900 vojáků moldavské národnosti. Rumunští a moldavští historici vyčíslili počet civilních obětí během bojové činnosti na území Besarábie a severní Bukoviny v letech 1941 až 1944 na 55 000 osob, což se však zdá být značně přehnané. Reálněji působí odhad ruského publicisty Borise Vadimoviče Sokolova, jenž uvádí pětadvacet tisíc mrtvých.
Podle zprávy mimořádné státní komise pro zjištění a vyšetření zločinů německých fašistických uchvatitelů a jejich pomahačů z 1. března 1946 bylo v Moldavské SSR za okupace zabito a umučeno 61 246 civilistů, 2603 váleční zajatci a 47 242 osob bylo nahnáno na nucené práce. Jestliže před vypuknutím Velké vlastenecké války čítala populace republiky 2 719 200 osob, k 1. lednu 1945 její počet klesl o 25,5 % – na 2 025 500. Velmi těžce utrpěla početná židovská menšina.
Nový teror a hledání identity
Osvobození Moldavsku nepřineslo konec hrůz. V letech 1946–1947 následkem nevídaného sucha vypukl hladomor, jenž si podle různých odhadů vyžádal sto až dvě stě tisíc lidských životů. Navíc pod záminkou boje s „antisovětskými elementy“ bylo zatčeno 44 160 osob. V průběhu kampaně za likvidaci kulactva 6.–7. července 1949 vysídlili do vzdálených oblastí SSSR 35 796 lidí. Podle výše citovaného Pasata souhrnné ztráty Moldavska vyvolané válkou, hladomorem, před- a poválečnými represemi a přesídlováním (včetně 124 000 etnických Němců přesídlených ovšem do Říše na Hitlerovo přání) dosáhly asi milionu lidí, tj. 37 % populace!
Gorbačovovu politiku glasnosti Moldavané zpočátku přivítali. Konečně se mohlo otevřeně hovořit o dříve zapovězených tématech, jako například o hladomoru a represích. Moldavština se vrátila k latince. Šestnáctého února 1989 byl zveřejněn zákonný projekt O fungování jazyků na území Moldavské SSR, navržený Svazem spisovatelů Moldavska, předpokládající administrativní a trestní odpovědnost za užívání jiného jazyka než státního, tedy moldavského, v úředním styku. Jenže nadšení brzy vystřídalo rozčarování. Slabomyslný „suchoj zakon“ decimoval největší chloubu moldavské ekonomiky: vinařství.
Když SSSR praskal ve švech, změnila 5. června 1990 Moldavská SSR název na Socialistická republika Moldavsko, přičemž se prosazoval moldavský název Moldova, 23. června vyhlásila svrchovanost v rámci SSSR a 23. května 1991 změnila název na Republika Moldova. Po neúspěšném puči konzervativců vyhlásila 27. srpna 1991 plnou nezávislost. Některé kroky však hraničily nejen s groteskou, ale i s rasismem v té nejprimitivnější podobě. Tak například moldavská básnířka Leonida Lariová prohlásila, že obroda národa je dražší než vlastní děti, rozvedla se se svým ruským manželem a provdala se – za památník Štěpána Velikého! Noviny Ţara otiskly Desatero přikázání besarabského Rumuna, z nichž to nejzábavnější hlásalo: „Nespěchej svázat svůj osud s člověkem jiného národa. Křížení zlepšuje pouze zvířecí druhy. A lidskému rodu škodí. Jestliže jsi založil rodinu s představiteli jiného národa, udělej vše možné, aby v tvé rodině zvítězil tvůj duch, rumunský.“ Republiku sužovaly dříve neznámé národnostní rozbroje. V Kišiněvě se objevila hesla: „Rusy za Dněstr!“ „Židy do Dněstru!“ „Moldávie od moře do moře!“ „Utopíme Rusy v židovské krvi!“ „Gagauz je dobrý jenom mrtvý!“
V srpnu 1990 vyhlásili turečtí Gagauzové na jihu Moldavska nezávislou separátní republiku, na což 2. září reagovalo převážně ukrajinské a ruské obyvatelstvo na levém břehu Dněstru vyhlášením separátní Podněsterské moldavské SSR. Na jaře 1992 vypukly v Podněstří boje, které si vyžádaly 425 mrtvých obyvatel Podněsterské moldavské republiky (tak se od 5. listopadu 1991 přejmenovala) a 329 Moldavanů. Jedenadvacátého července 1992 došlo k podpisu rusko-moldavské dohody O zásadách mírového urovnání ozbrojeného konfliktu v Podněsterském regionu Republiky Moldova. V Podněstří se platí podněsterskými rubly, na nichž se skví ruský vojevůdce Suvorov, úřední jazyky jsou moldavština, psaná ovšem cyrilicí, ukrajinština a ruština. Funguje jako stát ve státě s tichou podporou Ruska. Jeho obyvatelé nikoli nelogicky argumentují faktem, že většinu populace tvoří Rusové a Ukrajinci a že je v létě 1940 násilím sjednotili s Moldavany. Není také nezajímavé, že v Podněstří je životní úroveň o něco vyšší než v Moldavsku.
Ztráty ruských ozbrojených sil během konfliktu v Podněstří v roce 1992
| Druhy ztrát | Důstojníci | Praporčíci | Poddůstojníci | Vojáci | Civilní personál | Celkem |
| Trvalé | ||||||
| Padlo v boji a zemřelo před umístěním v léčebném zařízení | 1 | – | – | 1 | – | 2 |
| Zemřelo na zranění v nemocnicích | 1 | – | – | 5 | – | 6 |
| Zemřelo na nemoci, zahynulo při katastrofách a následkem mimořádných událostí (nebojové ztráty) | 1 | – | – | 15 | – | 16 |
| Úhrnem | 3 | – | – | 21 | – | 24 |
| Zdravotnické | ||||||
| Raněno, postiženo kontuzí, popáleno, utrpělo úrazy | 99 | 12 | 64 | 271 | 4 | 450 |
| Onemocnělo | 565 | 42 | 222 | 2104 | 19 | 2952 |
| ÚHRNEM | 664 | 54 | 286 | 2375 | 23 | 3402* |
*Z toho zdravotnické ztráty vnitřních vojsk činily 143 osob, z nichž dvě utrpěly zranění a 141 onemocnělo.
