Komunisté vždycky věděli, jak zaujmout lid. Nejinak tomu bylo v Československu, kdy jen těsně po svému nástupu k moci v roce 1948 občanům nadělili zákon o táborech nucených prací. A cesta k trestání nepohodlných byla volná. A nepotřebovali k tomu ani soud - speciální komise mohly klidně na několik let poslat na nucené práce úplně každého. Vzhledově tábory připomínaly koncentráky a nejinak tomu bylo i v případě jejich fungování uvnitř zdí obehnaných ostnatým drátem.
Do tábora nucených prací se mohl dostat skutečně kdokoliv, stačilo se „vyhýbat práci“ nebo prostě jen naštvat někoho z akčního výboru Národní fronty, jakékoliv společenské organizace, nebo ministerstva. Přikazovací komise, ve kterých byli pouze tři členové, pak mohla daného člověka poslat na nucené práce na tři měsíce, ale klidně i dva roky.
Režim v táborech nebyl vězeňský, ale spíše kasárenský - chovanci, jak se místním říkalo, dostávali například propustky do vnějšího světa. Tedy pokud ještě měli za kým jezdit - zlovůle komise se často totiž otřela o celou rodinu a její členové byli vystěhováni z bytů a vyhozeni z práce.
Útěky byly častým jevem a asi není divu, že v táborech nejednou došlo i ke vzpourám. 31. prosince 1949 například v táboře Vojna u Příbrami pokus o útěk dvou chovanců zastavili strážní střelbou. Nikoho nezasáhli, ale přitáhli pozornost dalších internovaných, kteří se velice rychle vzbouřili.
Nakonec jich asi sto začalo nadávat příslušníkům - křičeli na ně, že Čech vraždí Čecha a že jejich chování je srovnatelné s chováním gestapa. Pak začaly létat kameny a po chvíli chovanci napadli bránu i kancelář tábora. Až když přijela SNB se samopaly, podařilo se chovance rozehnat zpět do baráků.
