Kolem kolbiště je až přízračné ticho, zástupy šlechticů i obyčejných lidí mlčí. Francouzský král vyhlásil, že kdo bude rušit souboj, přijde o ruku, a kdo do něj zasáhne fyzicky, ten bude popraven. Dva rytíři sedí na svých ořích na opačných stranách arény, když zazní povel.
Ohromnou rychlostí se pancéřovaní válečníci rozjedou proti sobě a namíří svá kopí. Nejde o dřevce, tohle je duel na život a na smrt. Ani jednomu se nepodaří prorazit štít druhého, takže se na konci kolbiště oba otáčí a vyráží proti sobě znovu. Tentokrát rytíři útočí na přilbice soupeře. Příšerná rána a zase bez výsledku. V třetím kole nastane zlom. Oba válečníci roztříští svá kopí o štít nepřítele. Šlechtici tasí své válečné sekery a pouští se do sebe nablízko. Znají dokonale všechny triky toho druhého, protože Jean de Carrouges a Jacques Le Gris jsou dávní přátelé. Během několika sekund ale jeden z nich zabije toho druhého.
Bývalí kamarádi
Jean de Carrouges a Jacques Le Gris se oba narodili někdy koncem třicátých let čtrnáctého století v podstatě jako sousedé. Zatímco Jean byl nejstarším synem francouzského rytíře, který si vysloužil ostruhy během stoleté války, Jacques byl “pouhým” synkem z bohaté rodiny. Oba také sloužili ve válce proti Angličnům a velkou část svého mládí strávili spolu. Trénovali spolu, válčili spolu, chlastali spolu. Nejlepší středověcí kámoši. To se ale začalo kazit v dospělosti.
Mezi oba přátele vstoupil majetek. Zatímco Carrouges a jeho rodina přes svůj šlechtický status pomalu chudla, z Le Grise se stal uznávaný a bohatý statkář, který začal s posvěcením místního hraběte skupovat všechno, na co mu padl zrak. Z někdejších nejlepších kámošů se stali rivalové, protože navzdory dluhům potřeboval Jean de Carrouges chránit odkaz své rodiny. A všechno šlo úplně do kopru, když si rytíř Jean našel ve svých padesáti letech manželku.
Tou byla Marguerite de Thibouville, podle dobových zdrojů překrásná, velice inteligentní, skromná a především mladá. Jean měl kromě těch zřejmých ještě dva důvody, proč pojal za ženu právě Marguerite. Její otec, starý de Thibouville, oficiálně vlastnil spoustu půdy, které Jacques Le Grise využíval ke svému hospodářství. A jakmile se Jeanovi dostaly pozemky do spárů, svého bývalého kamaráda z nich vyštípal.
Soudní spor se vlekl několik let. Podle všeho měl Jean právo na své straně, ale Le Gris byl oblíbencem místního hraběte Pierra. Kromě toho, že byl Jacques Le Gris vynikající statkář, totiž taky velice úspěšně vedl hraběcí jednotky do boje, byl to dobrý velitel a podle všeho i válečník úctyhodných schopností a ohromné postavy. Zdroje také tvrdí, že byl notorickým sukničkářem.
Problém byl, když svůj šarm zkusil na mladičkou Marguerite de Thibouville. Zatímco byl jeho někdejší přítel a nynější rival Jean de Carrouges na tažení ve Skotsku, měl totiž Le Gris začít jeho ženu nabalovat, nabízet jí za styk peníze… A poté, co ho několikrát odmítla, ji brutálně znásilnit.
Skandál
Tady je nutno podotknout, že nemáme důkazy o tom, že se věc stala tak, jak ji Marguerite de Thibouville vylíčila svému manželovi po jeho návratu z tažení. Víme, že pravděpodobně s někým styk měla, protože se jí narodil chlapeček devět měsíců poté, co její manžel bojoval za Francii v dalekém Skotsku. A víme to, co se nám dochovalo z dobových kronik. Totiž když se Jean de Carrouges dozvěděl, že mu jeho rival znásilnil ženu, žaloval ho u hraběte Pierra. Šlo ale o tvrzení proti tvrzení, navíc o tvrzení ženy proti tvrzení místního oblíbence. De Carrouges tedy ani nečekal na verdikt hraběte a rovnou vyrazil do Paříže ke králi.
Francouzský král měl v té době hromadu vlastních problémů, kromě vleklé války s Anglií to byla i jistá neposlušnost místodržících hrabat. A tohle byl skvělý způsob, jak dát starému Pierrovi trochu přes čumák. Vyhlásil tedy hraběcí rozsudek za neplatný a spor se posunul k vyšší instanci, tedy ke královskému dvoru. Soudní spor trval většinu jara a začátku léta 1386, ale ani jedna strana nepřednesla pořádné důkazy. Obecně se ale dvůr klonil na stranu odvážného a urostlého statkáře Jacquese Le Grise, protože podle středověké medicíny dítě nemohlo být počato během znásilnění. Takže přesto, že měla Marguerite břicho jako buben, bylo jí spíš na škodu.
V létě osmdesátého šestého roku došla Jeanovi trpělivost a požádal krále o zkoušku bojem. Duel na život a na smrt s tím, že kdo přežije, na jeho straně je Bůh a ten měl v soudním sporu právo na své straně. To byl od rytíře de Carrouges velký gamble, protože jak už bylo řečeno, Le Gris byl i ve svých pětapadesáti chodící hora svalů a zadruhé, pokud by Jean přišel v duelu o život, znamenalo by to smrt i pro jeho choť. Za křivé svědectví by byla upálena u kůlu.
Zkoušky bojem ve Francii už nebyly koncem čtrnáctého století tak obvyklé. Tenhle duel je vůbec posledním oficiálním soudním soubojem v dějinách Francie. A měl to být ohromný spektákl.
V božích rukou
Duel byl vyhlášen nejprve na podzim a pak posunut na 29. prosince 1386, protože král měl nějakou práci v zahraničí, ale téhle parády se musel účastnit. Na ten den se do Paříže sjela šlechta z celé Francie, Pařížané utvořili kolem kolbiště neskutečný dav. Tisíce a tisíce lidí vyčkávaly, jak dopadne nejsledovanější spor, který kdo viděl za celé generace. Na tribuně byla přítomna i sama Marguerite de Thibouville oděna v černém, protože v případě prohry svého manžela poputuje ke kůlu v rámci minut.
Ohromná hostina se konala už večer předtím, dopoledne bavili diváky kejklíři, muzikanti, nejrůznější rytířské exhibice. A v brzkém odpoledni došlo na hlavní část programu.
Vzhledem k tomu, o jak významnou událost se jednalo, máme detailní popis celého souboje.
Jako první na kolbiště doráží Jean de Carrouges, přečte králi znovu svou obžalobu a začne se chystat k boji. Jacques Le Gris je přímo na místě povýšen do rytířského stavu, aby se mohl účastnit duelu s jiným rytířem. A pak dojde na boj.
Oba rytíři se proti sobě rozjedou na koních, každé střetnutí je devastující. Rytíř na sobě v té době nosil pancíř, který vážil až pětatřicet kilogramů. První náraz jejich kopí neprorazí štít, válečníci se okamžitě otáčejí a najíždějí na sebe znovu. Protože se znají, oba vedou úder na hlavu, ale přilby drtivý náraz kopí vydrží. Při třetím střetu si oba rytíři zpřelámou kopí o štít toho druhého a hmátnou po sekerách. Koně se točí jeden kolem druhého a muži si vyměňují údery naostřenými břity.
Pak dojde k prvnímu zlomu. Obrovitý Jacques Le Gris mávne zručně zbraní a v podstatě dekapituje koně svého soupeře. Bezhlavý oř se hroutí, ale Jeanovi se podaří seskočit a využije momentu překvapení k tomu, aby rozpáral břicho Le Grisovu koni. Oba soupeři jsou teď na nohou, odhazují sekery a vytahují dlouhé meče. Vymění si několik strašlivých úderů, ale díky své síle a velikosti má Jacques jasnou převahu. Prorazí obranu svého soka, probodne mu stehno a svého někdejšího přítele posílá na zamrzlou zem kolbiště. Rozmachuje se k finální ráně, která má Jeanovi prorazit pancíř zbroje.
A v tu chvíli se Jean de Carrouges sebere. Podaří se mu podrazit Le Grisovy nohy, odhazuje meč, tasí dýku, nalehne na svého soupeře, serve mu z hlavy přilbu a křičí na něj, ať se přizná ke své vině. Jacques Le Gris z plných plic křičí: “Ve jménu Boha a tváří v tvář zatracení jsem nevinen!” Jsou to poslední slova čerstvého rytíře Le Gris. O sekundu později mu jeho přítel z dětství celou svou vahou narve dýku do krku a přetne míchu.
Ozvěny historie
Král následně prohlásil Jeana vítězem soudního sporu a poprvé za celý den se vší úctou pozdravil a adresoval Marguerite. Zraněný de Carrouges si nechal přivést nového koně, vzal svou ženu na sedlo k sobě a vyrazili ke katedrále Notre-Dame poděkovat Bohu za jeho přízeň.
Z manželů se stali miláčci dvora a celé Paříže, kam se nakonec přestěhovali. Za to, čím si museli projít, jim byla dána vysoká doživotní renta a nové sídlo poblíž hlavního města. Marguerite se narodil zdravý chlapec, Jean ho vychoval jako vlastního syna a pak měl se svou chotí ještě několik dalších dětí. Zemřel o deset let později na území dnešního Bulharska při boji s Turky.
Jestli se vše odehrálo tak, jak manželé tvrdili, dodnes nevíme. Možná ano. Možná se jen Marguerite spustila se známým sukničkářem, možná si prostě uhnala děcko někde jinde a prohnaný Jean de Carrouges vycítil příležitost, jak se zbavit svého letitého rivala. Za ohromného rizika toho, že u toho přijde o život on i jeho žena. A i kdyby se to stalo přesně tak, jak je psáno v kronikách, je tady samozřejmě důležitá debata o tom, jestli bylo od rytíře fér dělat z traumatu své ženy celonárodní podívanou.
Těžko říct. Jisté je jedno, něco takového na olympiádě neuvidíte. Ale uvidíte to ve filmu, jmenuje se Last Duel, do kin jde v polovině února a režíruje ho starý dobrý Ridley Scott. Matt Damon hraje Jeana, Jacquese hraje Adam Driver, mihne se tam i Ben Affleck a vypadá to slušně. Tak se uvidíme v kině. Snad.
