Letos na jaře jsme si připomněli, jak rázně se Britové před 80 lety vypořádali s proněmeckým Kajláního povstáním v Iráku. O několik měsíců později si „pojistili“ rovněž sousední Írán. Tentokrát s tím rozdílem, že jim vydatně sekundovala Rudá armáda, která už v té době sváděla na západě Sovětského svazu těžké boje s německými agresory a jejich spojenci.
Čtvrtého září 1939 vyhlásila vláda Rezy Šáha Pahlavího, jenž v roce 1925 založil dynastii Pahlaví, neutralitu v právě vypuknuvší druhé světové válce. Šáh totiž váhal ve výběru spojenců. Stejně jako v Iráku značná část úředníků a důstojníků smýšlela nepokrytě germanofilsky, k čemuž značnou měrou přispěly počáteční ohromující úspěchy Wehrmachtu v rozpoutaném konfliktu. Šáh, obávající se o svou moc, této skupině zasadil preventivní úder.
Rezá Šáh Pahlaví tvrdě udeřil
V listopadu 1939 nechal šáh pozatýkat několik desítek vojáků a civilistů podezřelých z pokusu o organizování státního převratu. Ocitli se mezi nimi posluchači důstojnického učiliště, jeden absolvent právnické fakulty a několik společenskopolitických činitelů, z nichž někteří měli spojení s Němci ještě z dob první světové války. Íránský soud obvinil progermánské sympatizanty z pokusu uskutečnit kroky ohrožující bezpečnost země a z organizování protimonarchistického spiknutí. Hlavním obviněným se stal Mohsen Džahánsúz, který přeložil do perštiny Hitlerův Mein Kampf a vydal ho pod jiným názvem. Tribunál odsoudil Džahánsúze k trestu smrti zastřelením a 23. února 1940 byl rozsudek vykonán. Ostatní obvinění sice skončili ve vězení, ale nakonec mnohé z nich amnestovali.
Němci o vznik páté kolony skutečně usilovali
Vláda třetí říše vyvíjela nemalé úsilí, aby v Íránu, zemi tak bohaté na životně důležitou ropu, vznikla pátá kolona. Dvacátého listopadu 1939 rozhlasové stanice v Berlíně zahájily vysílání v perštině. Toto oddělení ministerstva propagandy vedl emigrant Bahram Šachroch, syn významného íránského politického činitele a člena parlamentu Arbaba Kejchosrova Šachróchího. Do Íránu dorazilo několik desítek agentů Abwehru. Nicméně pravděpodobnost, že tato země vstoupí do druhého světového válečného konfliktu na straně mocností Osy, se jevila jako téměř nulová.
Kolik žilo v Íránu Němců?
V květnu 1941 Britové vpadli do Iráku a Sýrie. Nyní mezi jejich vojsky rozmístěnými od Egypta po Barmu tvořil překážku jenom Írán. Napadení Sovětského svazu nacistickým Německem 22. června téhož roku poskytlo Spojenému království vítanou záminku k okupaci Íránu, třebaže íránský velvyslanec v Moskvě 26. června ještě jednou ujišťoval, že jeho země zachová neutralitu.
Devatenáctého července britská a sovětská vláda přistoupily k posouzení podrobností vpádu do Íránu. K diplomatickému krytí intervence podnikly řadu demarší 19. července a 16. srpna, v nichž požadovaly „vysídlení Němců z Íránu“, kterých se zde v srpnu 1941 nalézalo podle sovětských údajů na pět tisíc.
V odpovědi na tyto diplomatické nóty íránské velvyslanectví v Moskvě odeslalo do lidového komisariátu zahraničních věcí údaje o počtu cizinců v zemi, jež otiskl oficiální tisk (noviny Ettelát). Vyplývalo z nich, že v zemi se nachází 2590 Britů, 690 Němců, 390 občanů SSSR, 310 Italů, 260 Řeků, 140 Jugoslávců, stejný počet Čechů a 70 Švýcarů.
Zápisky a hlášení generálmajora Apollonova
Zástupce náčelníka vojsk NKVD generálmajor A. N. Apollonov 3. srpna 1941 sděloval: „Z hlášení, jež přišla z okruhů hraničících s Íránem, vyplývá, že hromadění íránských vojsk u našich hranic pokračuje... Íránská vláda zesiluje ochranu hranice polními vojsky, početní stav jednotek četnictva se zdvojnásobil. Na hranici se stahují polní útvary...
Ochrana hranice se Sovětským svazem se předává polním vojskům...“
V hlášení z 22. srpna tvrdil, že podle hlášení se v zakrytých nákladních autech do Íránu přemisťují německé ozbrojené skupiny, což se ukázalo jako zjevná lež, za niž ovšem nenesl odpovědnost Apollonov, nýbrž sovětští rozvědčíci.
Záminka k intervenci
Pravda však je, že od 19. srpna se v íránských ozbrojených silách rušily všechny dovolené a v médiích se objevila celá řada vážených lidí s plamennými vlasteneckými projevy, vyzývajícími „zachránit vlast“. Proběhla mobilizace 30 000 záložníků, početní stav armády vzrostl na 200 000 osob a 23. srpna zaznělo prohlášení o vyhoštění všech Němců.
Jenže přítomnost Němců představovala pouhou záminku k intervenci. Pětadvacátého srpna 1941 obdržel íránský premiér Alí Mansúr od sovětského a britského vedení nóty, v nichž se tvrdilo, že německé zvláštní služby chystají v Íránu nepokoje a místní orgány je v tom povzbuzují, takže Spojenci jsou nuceni přijmout preventivní opatření. Sovětský svaz se odvolával na smlouvu z roku 1921 a zdůrazňoval výjimečnost německého nebezpečí. Téže noci začal vpád...
Byla to procházka
Během okupace Íránu sovětskými a britskými vojsky v období od 25. srpna do 17. září 1941, realizované kvůli zajištění íránských ropných polí před hrozbou mocností Osy, Írán ztratil ve střetnutích s interventy asi 800 vojáků, z toho 200 zahynulých včetně admirála Bajandóra, 200 civilistů, kteří přišli o život při bombardování Gílánu sovětským letectvem, více než 7000 zajatých jenom v boji proti Rudé armádě, šest letounů a dvě strážní lodě. Další čtyři strážní lodě utrpěly poškození. Devětadvacátého srpna Íránci přestali klást odpor Britům a o den později Rudé armádě. Spojenci sesadili dosavadního šáha, který 16. září předal trůn svému synovi Mohammadu Rezovi Šáhu Pahlavímu.
Britská vojska přišla o 22 padlých, 50 raněných a jeden tank, sovětská asi o 50 padlých, 100 raněných, 4000 nemocných (v bojích proti Němcům a jejich spojencům jich k stejnému datu ztratila statisíce!) a tři letouny (ve Velké vlastenecké válce k témuž dni tisíce!). Jaká to veselá válka!
Faktické údaje použité v tomto článku pocházejí z knihy Alexandra Borisoviče Širokorada Persie – Írán. Říše na východě, vydané v Moskvě roku 2010, a z publikace Borise Vadimoviče Sokolova SSSR a Rusko na jatkách, vydané v Moskvě roku 2013.
