„Dvacátý prvý den června, líbezného měsíce. Rána, znamení k popravám. Den zlosti a hněvu,“ píše k jedné z nejkrvavějších epizod naší historie Zikmund Winter v románu Mistr Kampanus. „Právě odnášejí zakuklení černí hrobníci tělo v černé sukno zabalené, nesou je po schůdkách dolů pod lešení,“ pokračuje v popisu událostí renomovaný literát. Kdo byli popravení čeští páni?
Exekuce proběhla na Staroměstském náměstí, kde lze také nalézt sedmadvacet bílých křížů. Vykonavatelem se stal logicky pražský kat Jan Mydlář, což je poněkud pikantní, protože on sám vyznával husitskou víru. „Když bral Mistra Jessenia, aby ho zbavil jazyka. Řekl Mydlář: Drahej Mistře i já bych radši propích Habsburka,“ zpívá Jaroslav Hutka v písni Kat Mydlář.
Projev císařské milosti
Jako první byl popraven Jáchym Ondřej Šlik, luterán, který několik let působil jako vychovatel saských princů v Drážďanech. Nejdříve mu byla uťata ruka jako trest za porušení přísahy císaři. Následně mu Mydlář setnul hlavu. Druhým v pořadí byl odsouzenec Václav Budovec z Budova. Na přání Ferdinanda II. šel na popraviště hned po Šlikovi. Měl být rozčtvrcen zaživa, nakonec ho čekal stejný osud jako Šlika.
Přestože exekuci známe jako popravu 27 českých pánů, v panském stavu byli pouze tři. Poslední z nich měl jméno Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Jeho ostatky kat předal Harantově manželce, která je v tichosti pohřbila. Vdova Anna si uvědomovala, že se jednalo o vstřícné gesto samotného císaře.
Před katem se nepláče
Sedm dalších statečných mužů řadíme mezi rytíře. První z nich Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl nejstarším popraveným. Kdyby podal žádost o milost, nejspíš by mu císař vyhověl a trest změnil na doživotí. Na rozdíl od ostatních nebyl rozčtvrcen, jeho bezhlavé tělo poslal kat do Miličína. Tragicky dopadla i Kaplířova rodina, byl jí zkonfiskován majetek a skončila na ulici.
Prokop Dvořecký z Olbramovic, Fridrich z Bílé a Jindřich Otta z Losu, tak zní jména dalších nešťastníků, kteří skončili v Mydlářových rukou. Poslední zmíněný dokonce zastával pozici karlštejnského purkrabího. Osmý odsouzený Diviš Černín z Chudenic doufal v milost. Dle některých pramenů na popravčím lešení plakal. Rytířské intermezzo uzavřel Vilém Konecchlumský z Konecchlumí a Bohuslav z Michalovic.
Zapomenutá hlava
Měšťanská etapa odstartovala za hlasitého vřeštění, protože Valentin Kochan z Prachové chtěl vzít na popraviště i svého pětiletého syna, chtěl, aby si zapamatoval otcovu smrt. Následovala exekuce Tobiáše Štefka z Koloděj, ten jako jeden z mnoha hlasoval pro zavržení tehdejšího krále Ferdinanda II. a volal po zvolení Fridricha Falckého.
Nejhorší trest čekal na třetího měšťana Jána Jesenského. Lékař totiž patřil k významným rebelantům. Mydlář mu nejdříve vyřízl jazyk, poté mu uťal hlavu. Jeho ostatky se dodnes nenašly. Následoval Kryštof Kober z Koberšperku, po jehož smrti zaujal místo na špalku Jan Šultys z Feldsorfu. Useknutá hlava byla vystavena v Kutné Hoře, kde si na ni místní zvykli a sundali ji až v roce 1724, téměř sto let po popravě.
Šestnáctým v pořadí se stal Maxmilián Hošťálek z Javořice, bývalý primátor Žatce, který se mohl pochlubit velkým majetkem. Stejnou cestou se vydal také Leander Rüppel z Ruppachu, tajný rada saského kurfiřta. Inteligenci zastupoval například Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu, pracoval totiž jako advokát a měl za sebou studium práv.
Poprava mrtvoly
Změna v popravování nastala u Jana Kutnauera ze Sonnenštejna, nečekal na něj meč, ale provaz. Bývalého staroměstského konšela Mydlář oběsil, to samozřejmě mělo svůj význam. Smrt na trámu byla největší potupa pro členy Jednoty bratrské. Stejný trest čekal na Simeona Sušického ze Sonnenštejna, dvaačtyřicetiletý muž byl dokonce nevlastní otcem předešlého odsouzence.
S šibenicí si není radno vícekrát zahrávat, přesvědčil se o tom Nathanael Vodňanský z Uračova, jemuž hrozilo setkání s Mydlářem už o šest let dříve za urážku císaře. I na něj však čekal provaz. V milost doufal Václav Maštěrovský z Jizbice, ostatně jeho strýc ji nečekaně obdržel, bývalý radní ale takové štěstí neměl.
Rychle za sebou sprovodil Mydlář ze světa Jindřicha Kozla z Peclinovce a Ondřeje Kocoura z Votína. Vyčerpaný kat poté ještě popravil Jiřího Řečického, Michala Witmanna a Simeona Vokáče z Chýš. Musel si však nechat trochu sil, protože ho čekal ještě jeden úkon. Měl setnout mrtvolu Martina Fruweina z Podolí. Ten zemřel dva týdny před popravou, ale císař trval na jeho exekuci.
