Leninův řád, Stalinova cena, Hrdina socialistické práce a hlavně Nobelova cena za mír. Tato ocenění posbíral sovětský fyzik a pozdější ochránce lidských práv Andrej Dmitrijevič Sacharov. Vědec, který se narodil 21. května 1921, se podílel na vzniku vodíkové bomby, poté hlasitě upozorňoval na nedodržování lidských práv v komunistickém světě. V 70. letech jej navrhl na Nobelovu cenu za mír spisovatel Alexandr Solženicyn.
Jeho rodiče patřili k ruské inteligenci, otec platil za fundovaného fyzika, který rovněž přednášel na univerzitě. Velký vliv na budoucího vědce měli prarodiče, Sacharovův dědeček například kategoricky odmítal trest smrti, což později jeho vnuk kvitoval a vnímal jej jako humanistu. Od malička mu bylo vtloukáno do hlavy náboženství, Sacharov se už na základní škole vyhranil a prohlásil se za ateistu.
Zářná budoucnost mladého fyzika
Jeho další kroky vedly na Moskevskou státní univerzitu, nicméně se psal rok 1938 a druhá světová válka klepala na dveře. Ve třetím ročníku musel z hlavního města uprchnout, protože se ku Moskvě blížil wehrmacht. Studenti byli evakuováni do Ašchabadu, dnešního hlavního města Turkmenistánu. Sacharov se díky chatrnému zdraví vyhnul vojenské službě, a tak Rudé armádě pomáhal z laboratoře. Po konci války se vrátil do Moskvy, kde získal doktorát.
Nadějného vědce si všimly politické špičky a Sacharov se podílel na vývoji sovětské atomové bomby pod vedením Igora Kurčatova. Celý výzkum se záhy přemístil do tajného střediska Sarov. Mladému Sacharovovi byl svěřen projekt vodíkové bomby, který úspěšně dokončil. První test obávané zbraně proběhl 12. srpna 1953. Sacharov byl díky tomu vnímán jako hrdina, za což obdržel nespočet medailí a řádů. Společně se Stalinovou cenou získal daču nedaleko Moskvy.
Kometa jménem Sacharov i nadále stoupala, jeho podpis bychom našli u tzv. Car-bomby. Jedná se o nejsilnější zbraň, kterou lidstvo sestrojilo a ozkoušelo. Robert Oppenheimer obvinil Sacharova z vyvolání třetí světové války. „Čtyřicet let jsme neměli žádnou třetí světovou válku, rovnováha jaderného teroru jí možná pomohla zabránit,“ napsal v 80. letech Sacharov. Postupně začal totiž přemítat nad svou prací.
SSSR jako rakovina
Od 60. let aktivně vystupoval proti jaderným zbraním. Jeho síla se naplno ukázala v roce 1964. Sacharov totiž nesouhlasil, aby byl do Sovětské akademie věd jmenován biolog Nikolaj Nuždin. Ten patřil mezi Stalinovy oblíbence, nepřímo způsobil smrt několika kolegů. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a Nikita Chruščov nasadil na vzpurného vědce KGB. Sacharovova morální kocovina pokračovala a v roce 1967 dokonce napsal vedení KSSS, aby uzavřelo bilaterální smlouvu se Spojenými státy. Podle něj mělo být zastaveno nesmyslné zbrojení, které může vést k jaderné válce.
Vedení na výzvu nereagovalo. V tichosti ale začalo odsouvat Sacharova doní. Ten mezitím založil Výbor pro lidská práva. Jeho sovětská a stranická minulost jako by skončila se smrtí manželky Klaudie v roce 1969. I nadále ale působil v Akademii věd, kde však sílil tlak na jeho osobu. Někdejší kolegové od něj dávali ruce pryč, na jeho stranu se nakonec postavil spisovatel Alexandr Solženicyn.
Sacharov mezi tím pokračoval ve své literární činnosti. V jednom z dopisů dokonce přemítal nad samotnou existencí komunismu. „Myslel jsem si, že SSSR je průlomem pro budoucnost,“ popsal své myšlení z 50. let. Sovětský svaz dokonce přirovnal k rakovinné buňce, která nakazí vše okolo.
Vyhnanství v zakázaném městě
Jeho přerod sledovaly i západní organizace, a tak byl sovětský vědec nominován na Nobelovu cenu za mír. V roce 1975 ji získal jako první Rus. Samozřejmě si ji nemohl vyzvednout osobně, a tak se na pódiu objevila jeho druhá manželka Jelena Bonnerová. Ve stejné chvíli, kdy v Oslu děkovala přítomným, její muž pobýval v Litvě, kde byl odsouzen jeden z lidskoprávních aktivistů.
Nevyhnutelné se pomalu začalo stávat skutečností, tehdejší šéf KGB Jurij Andropov označil Sacharova za největšího domácího škůdce. Vědecký prominent byl zatčen 22. ledna 1980 poté, co veřejně kritizoval sovětskou invazi do Afghánistánu. Brežněv věděl, že nemůže Sacharova zabít, a tak byl převezen do Gorkého (dnešní Nižnij Novgorod), kde musel žít pod dohledem tajné policie. Město Gorkij nebylo zvoleno náhodou, neměli do něj přístup občané západních států.
Vyhnanství s ním sdílela i manželka Jelena, u které se časem projevily problémy se srdcem. Její stav vyžadoval operaci na jedné z amerických klinik. Režim nepovolil, a tak se Sacharov rozhodl držet hladovku. I na to komunisté mysleli a převezli někdejšího vědce do nemocnice, kde mu byla podávána potrava proti jeho vůli. Po téměř roce a půl mohla Jelena odjet.
V prosinci 1986 mu Gorbačov povolil návrat do Moskvy. Sacharov cestoval prakticky po celém světě, setkal se například s Ronaldem Reaganem. Vyjadřoval se ke společenským i kulturním problémům. Rozpadu nenáviděného Sovětského svazu se nakonec nedočkal.
Ve večerních hodinách 14. prosince 1989 si šel dát šlofíka, ze kterého se už neprobudil. Dle patologů byla na vině srdeční arytmie.
Sacharov byl jedním z nejvýznamnějších sovětských vědců, jehož inteligence prohlédla komunistické divadlo.
