Před 75 lety, 30. března 1946, přepadlo třicet veteránů Řecké lidové osvobozenecké armády (ELAS) policejní stanici ve vesničce Litochoro. Tento akt bývá považován za začátek občanské války v Helladě. Na severních hranicích s Jugoslávií a Albánií se tehdy již formovaly vojenské jednotky, z nichž se zrodila Řecká demokratická armáda (DSE).
Tento konflikt je často je označován jako „třetí kolo občanské války (první je vymezeno časovým úsekem listopad 1943–únor 1944, druhé prosincem 1944–lednem 1945).
Preludium k občanské válce
Příčiny bratrovražedného konfliktu je skutečně třeba hledat již v událostech druhé světové války, kdy Německo, Itálie a Bulharsko zemi okupovaly a nastolily v ní loutkovou vládu. Král Jiří II. Řecký emigroval do Egypta, kde vytvořil exilovou vládu. Řekové však neuznali ani jednu a začaly vznikat odbojové organizace, z nichž největší se stala Národně osvobozenecká fronta (EAM), zrodivší se díky spolupráci čtyř největších levicových stran. Nejsilnější pozici získala Komunistická strana Řecka (KKE). Radikální křídlo EAM se nespokojovalo jen bojem s okupanty, ale vedlo tažení i proti ostatním odbojovým organizacím, jež by mohly levici ztížit poválečnou cestu k moci.
V roce 1943 partyzáni ovládali většinu řeckého venkova a ozbrojená větev KKE – ELAS – čítala pětadvacet tisíc osob ve zbrani a dalších osmdesát tisíc v záloze, čímž se stala zdaleka nejsilnější odbojovou silou v zemi. Její pozice dramaticky zesílila po kapitulaci Itálie v září 1943, kdy se její vojska stáhla z Řecka a většinu italské výzbroje získala právě ELAS. Západní Spojenci přestali ELAS podporovat, a naopak vyzbrojovali protikomunistické organizace, což vyústilo v ozbrojený konflikt. Britové sice na začátku roku 1944 zprostředkovali příměří, ELAS však eliminovala vliv konkurence. V březnu 1944 EAM vytvořil Politický výbor národního osvobození (PEEA). Nově složená vláda se těšila podpoře nejen místních obyvatel, ale dokonce i části řecké armády v exilu. Britové, podporující exilovou vládu, internovali pět tisíc řeckých vojáků za pokus o vzpouru.
V květnu 1944 se všechny odbojové organizace sjely do Bejrútu, aby jednaly o poválečném uspořádání země. Na základě těchto jednání měla vzniknout vláda národní jednoty, v níž EAM získala čtvrtinu křesel. V září 1944 kapitulovalo Bulharsko a stáhlo svá vojska z Řecka, odkud v říjnu téhož roku začali ustupovat rovněž Němci. ELAS této příznivé situace využila a po vesnicích zahájila obsazování měst. Celkovou kontrolu nad zemí však nepřevzala, poněvadž Sovětský svaz, o nějž se ideově opírala, zatím nehodlal vystavit nebezpečí své spojenectví se Spojenými státy a Británií. Řecko se totiž podle dřívějších dohod nalézalo ve sféře vlivu západních Spojenců. Podle Stalinových pokynů se ELAS měla vyvarovat veškerých konfrontací s nově vzniklou vládou v Aténách, vedenou Georgiosem Papandreem. Atmosféra v zemi zhoustla v souvislosti s požadovaným odzbrojením odbojových organizací, jemuž se EAM odmítla podrobit v obavách, že se ocitne bezbranná vůči pravicovým skupinám. Navrhla tudíž kompletní a současné odzbrojení obou táborů. Premiér Papandreu to odmítl a všichni ministři z EAM podali demisi.
Dekemvriana
Třetího prosince 1944 zorganizovali komunisté vládou oficiálně zakázanou demonstraci v hlavním městě. Dvousettisícový dav pochodoval až k hrobu Neznámého vojína, kde došlo ke střelbě. Dodnes není známo, zdali ji zahájila policie, nebo demonstranti. Vyžádala si minimálně 28 mrtvých a 148 raněných. Následoval boj mezi ELAS a policií podporovanou Brity. Tato událost se do historie zapsala jako Dekemvriana (Prosincové události). Britský premiér Winston Leonard Spencer Churchill sice zorganizoval mírové rozhovory mezi znepřátelenými stranami, ty však skončily neúspěšně. Na následných mírových jednáních komunisté souhlasili s vyklizením měst Patras a Soluň a odzbrojením jednotek na Peloponéském poloostrově. Sedmatřicetidenní boje stály život 7000 lidí. Komunisté prohráli, nicméně jejich ozbrojené křídlo – ELAS – rozpuštěno nebylo. Řádění ELAS vyústilo v odchod nekomunistických činitelů z EAM a značný pokles popularity komunistů.
Varkizská dohoda
Dvanáctého února 1945 došlo k podpisu Varkizské dohody, jež přiměla všechny vojenské organizace složit zbraně, amnestovala politické vězně a na následující rok naplánovala všeobecné volby a referendum o budoucnosti monarchie v Řecku. Jelikož četné skutky ELAS byly vyhodnoceny jako kriminální, ve vězení zůstávalo 40 000 jejích bývalých členů. ELAS byla rozpuštěna, mnoho jejích veteránů ale neodevzdalo zbraně a pět tisíc jivch emigrovalo do Titovy Jugoslávie, aniž by je k tomu KKE naváděla.
Řádění pravicových militantních skupin padlo na venkově za oběť bezmála dva tisíce osob. V četných vesnicích se zrodily paramilitantní obranné oddíly, složené z bývalých příslušníků ELAS. Občanská válka byla na spadnutí.
Rozbroje mezi levičáky
V roce 1946 zahájil Markos Vafiadis, známý jako generál Markos, velitel Řecké demokratické armády, ze základen v zemích „lidové demokracie – v Albánii, Jugoslávii a Bulharsku – gerilovou válku a ovládl převážně zemědělský sever Hellady. Po vyhlášení Trumanovy doktríny 12. března 1947, slibující aktivní pomoc USA zemím ohroženým komunismem, se však postavení Řecké demokratické armády zhoršilo. Krajně nepříznivě se na její situaci projevily také rozbroje mezi generálem Markosem a generálním tajemníkem Komunistické strany Řecka – stalinistou Nikosem Zachariadisem – ohledně vojenské strategie, jež vedly k Markosovu odvolání ze všech funkcí.
Nepoměr sil
Zatímco stavy Řecké demokratické armády v červenci 1949 klesly na 17 635 osob, vládní síly čítaly v březnu téhož roku 244 211 osob: 147 000 v armádě, 15 170 v námořnictvu, 7041 v letectvu majícím 282 letouny, 50 000 ve Sboru národní obrany s 96 prapory a 25 000 četníků. Statistické údaje pocházejí z knihy Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty.
Po roztržce mezi Titovou Jugoslávií a zeměmi východního bloku v roce 1948 se postavení levicových partyzánů dramaticky zhoršilo, neboť podpora ze strany Jugoslávie ustala. Pokus gerilových bojovníků dobýt městská střediska ztroskotal a jejich teror vzbuzoval stále větší odpor. V zájmu spravedlnosti je ovšem třeba poznamenat, že brutálně postupovaly rovněž vládní síly. Hlavy popravených partyzánů a jejich stoupenců vystavovaly v zavěšených klecích.
Konec je neodvratný
V létě 1948 vytlačila ofenzíva vládních jednotek partyzány do jejich základen na severu a 27. srpna 1949 dobyla Řecká národní armáda pod velením hrdiny boje proti italské agresi, generála Alexandra Papagose, horu Grammos. V tomto měsíci ztratila Řecká demokratická armáda 2588 padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji – nejvíc za celou občanskou válku. Osm tisíc rebelů uprchlo do Albánie.
Mezi levicovými povstalci se nacházelo 40 až 60 procent etnických Makedonců, jež režim utiskoval a kteří nalezli útočiště většinou v jugoslávské Lidové republice Makedonie. Po prohrané válce emigrovalo přes sto tisíc Řeků zapojených do činnosti DSE. Do Sovětského svazu se uchýlilo asi 12 000 veteránů, 12 300 uprchlíků přijalo Polsko, 12 000 Československo (mnozí přijali naše státní občanství a domů se vraceli až po pádu diktatury v roce 1974), 6000 Bulharsko, jež ovšem upřednostňovalo slovanské Makedonce, a další komunity vznikly v Rumunsku, Maďarsku a Německé demokratické republice.
Chmurná bilance
V „třetím kole občanské války“ ztratila Řecká národní armáda 16 753 padlých, 40 398 raněných a 4788 nezvěstných. Ztráty Řecké demokratické armády byly mnohem vyšší: 38 421 padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji. V letech 1947–1949 padlo 23 960 jejích bojovníků do zajetí během operací a 21 544 se vzdalo. Řecká vláda obviňovala rebely z popravy 165 kněží a 4124 dalších civilistů. Miny usmrtily 931 lidí neúčastnících se bojů. Celkový počet mrtvých dosáhl až 158 000 osob (ohledně jejich skutečné výše panují, jak už to u občanských válek bývá, značné rozpory). Údaje jsou převzaty z výše citované knihy Micheala Clodfeltera.
Před 72 lety, 16. října 1949, oznámilo velení Řecké demokratické armády, jemuž zbývalo pouhých 1900 bojovníků, konec aktivního odporu proti řecké monarchii. Tak skončila občanská válka v Řecku, spolu s občanskou válkou v rozpadající se Jugoslávii nejkrvavější konflikt v Evropě po druhé světové válce.
