V našich médiích se objevila kratičká zpráva, že ve středu 27. ledna, tedy při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu, lucemburská vláda podepsala s tamní židovskou komunitou dohodu o odškodnění obětí masového vyvražďování z rasových důvodů.
Jelikož tato sice maličká, ale výší hrubého domácího produktu na hlavu zdaleka nejbohatší členská země Evropské unie zrovna nenaplňuje zahraniční zpravodajství našeho tisku a nepřipomíná se ani v souvislosti s různými výročími druhé světové války, připomeňme alespoň některá základní fakta.
Mezi frankofonií a germanizací
Němci vpadli do Lucemburska 10. května 1940, bleskově je obsadili a vystavili neobyčejně tuhé germanizaci. Z Henriho se stal Heinrich, z Duponta Brückner apod., zakázali dokonce i nošení baretů a zemi anektovali, takže lucemburští muži museli sloužit ve Wehrmachtu. Podle publikace C. Egera Lucembursko ve druhé světové válce do něj bylo povoláno 10 200 obyvatel tohoto velkovévodství, jehož populace hovoří francouzsky, německy a lucembursky, což se promítlo na jejích sympatiích či antipatiích k Němcům, Francouzům a Belgičanům.
Podle knihy Gregoryho (Grzegorze) Frumkina, redaktora statistických ročenek Společnosti národů, Populační změny v Evropě od roku 1939 sloužilo dvě stě Lucemburčanů v belgické armádě.
Statistická studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydaná v Moskvě roku 2001, uvádí, že podle údajů z roku 1956 se v sovětském zajetí ocitlo 1653 Lucemburčanů sloužících v německé armádě, z nichž 93 zemřelo. Statistiky z roku 1949 se nepatrně liší; v zajetí se nacházelo 1660 Lucemburčanů, z nichž do té doby zemřelo 92 osob. Rozdíl zřejmě vznikl kvůli pěti Lucemburčanům předaným do GULagu a dvěma předaným do táborů pro internované civilisty, jak stojí v objemné knize Váleční zajatci 1939–1956.
Celkové ztráty velkovévodství ve druhé světové válce činily asi pět tisíc osob, což vzhledem k počtu obyvatel není málo, z toho tři tisíce zahynuly v německých uniformách a 1800 civilistů padlo za oběť represím třetí říše. Okupanti popravili 57 účastníků hnutí odporu.
Co se týče židovských obětí, existují značně rozdílné údaje. U zemí, kde se mrtví v důsledku „konečného řešení židovské otázky“ počítali na statisíce a milióny, jsou protichůdná čísla pochopitelná, ale u tak malé země, jako je Lucembursko, je takový rozpor zarážející. Martin Gilbert píše v renomovaném Atlasu holocaustu, že jich bylo sedm set, v dnešním deníku Právo figuruje cifra 2000 a jiný zdroj zmiňuje téměř 3500 obětí, pětkrát víc než Atlas holocaustu! D. Kendrick k nim ve svém díle Osud evropských Cikánů připočítává 200 Romů.
V roce 1945 Němci věznili z politických důvodů 5101 Lucemburčanů (2857 mužů a 2244 žen), což představovalo 7,9 procenta populace! Je tudíž jasné, že nikdy nelze vynášet povrchní a ukvapené soudy ohledně chování obyvatel různých zemí pod německou knutou za druhé světové války. Kolaboraci a odboj není vždycky snadné vyváženě hodnotit a Lucembursko je toho čítankovou ukázkou.
