nahoru

Nová supervelmoc uprostřed Evropy. Před 150 lety bylo vyhlášením císařství poprvé sjednoceno Německo

Jiří Štefek18. ledna 2021 • 17:20
Vyhlášení Německého císařství 1871
Vyhlášení Německého císařství 1871
• foto: 
wikimedia commons

Píše se středa 18. ledna 1871. V Zrcadlovém sále na zámku ve Versailles u Paříže se schází desítky knížat, zástupců hanzovních měst či vysokých vojenských důstojníků. Nejedná se však o Francouze, mateřskou řečí přítomných je němčina. Jejich setkání má symbolický i zlomový význam. Na půdě odvěkého a nyní pokořeného francouzského rivala je pod taktovkou ambiciózního pruského království vyhlášeno sjednocení německých států a vyhlášení Německého císařství v čele s císařem Vilémem I. a kancléřem Otto von Bismarckem. Dnes od této události uplynulo rovných 150 let.

Sjednocením do té doby rozdrobených států a státečků došlo ke zrodu evropské ekonomické a především vojenské supervelmoci. Německé císařství se totiž rozkládalo od Rýna na západě až po Vislu a pobaltí na východě na území o rozloze 541 tisíc kilometrů čtverečních. Hlavní městem zůstal Berlín.

Německý prostor byl již od středověku rozdroben do desítek větších či menších království, vévodství a knížectví. Od raného středověku je – byť jen velice volně – zastřešovala Svatá říše římská, do níž patřilo i italské či české království. Tato říše zanikla v roce 1806 a o devět let později byla nahrazena Německým spolkem, kterému dominovalo Rakousko. S narůstající mocí, hospodářskou silou a územní expanzí Pruska pod taktovkou vládnoucích Hohenzollernů docházelo k třenicím mezi Rakouskem a Pruskem.

Otto von Bismarck, který byl pruským ministerským předsedou, zpočátku doufal, že přesvědčí Rakousko, aby se ve spolku vzdalo svého vlivu výměnou za pruskou podporu habsburských zájmů v severní Itálii a na Balkáně. Hofburg však o takový mocenský handl neměl zájem. Bismarck proto dospěl k závěru, že sjednocení Německa pod pruským vedením se neobejde bez použití síly. Ostatně v jednom ze svých pozdějších projevů po jmenování do čela vlády se nechal slyšet, že „velké otázky doby není možno rozhodnout řečmi... ale železem a krví.“

Pro svůj ambiciózní plán neváhal Bismarck vyprovokovat tři války. Navíc se při jejich přípravě projevil jako bezskrupulózní a obratný diplomat, protože pro každou z nich byl schopen nalézt nějaké opodstatnění. V roce 1864 vytáhl (ještě s pomocí Rakouska) proti Dánsku. O dva roky později už zavelel k útoku proti Rakousku a ve slavné bitvě u Sadové u Hradce Králové v červenci 1866 Prusové deklasovali Rakousko a vytlačili Rakušany z Německého spolku. V roce 1870 se Bismarckovi dokonce podařilo vyprovokovat Francii k vyhlášení války. V ní však Francie, která se snažila obnovit svoji hegemonii v Evropě, utrpěla ponižující porážku.

Kromě finančních reparací, odstoupení Napoleona III. a odevzdání Alsaska-Lotrinska museli Francouzi přetrpět ponížení v podobě vyhlášení Německého císařství na zámku ve Versailles. Tyto skutečnosti na dlouhou dobu ovlivňovaly vztahy mezi oběma zeměmi, ale i poměry po dalších válkách v následujících 75 letech. Například ve Francii sentiment způsobený porážkou z roku 1870 sehrával značnou roli ještě na počátku první světové války a ovlivnil její rozpoutání. 

Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentu, což ale vzbudilo obavy jeho sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po odplatě za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V Německu pokračovala militarizace společnosti, v rozmachu pokračoval i průmysl a obchod. Německo zahájilo koloniální expanzi. Agresivní a militaristický ráz země přispěl k výraznému napětí v Evropě na začátku 20. století a po její eskalaci i k 1. světové válce. Německé císařství zaniklo v roce 1918 po skončení 1. světové války, kdy země skončila v táboře poražených.



Klíčová slova: Německo, historie, Bismarck, Versailles



Diskuse ke článku