nahoru

Bitva u Moháče odstartovala osmanské dobývání střední Evropy

Lukáš Lhoťan29. srpna 2020 • 15:45
Bitva u Moháče.
Bitva u Moháče.
• foto: 
Reprofoto youtube.com

Dne 29. srpna 1526 se odehrála bitva u Moháče, v níž muslimská invazní armáda vedená osmanským sultánem Sulejmánem I., zvaným Nádherný, porazila koalici křesťanských vojsk a začala poté dobývat území uherského království. Při útěku z bitvy zahynul také český, uherský a chorvatský král Ludvík Jagellonský. Koalici křesťanských vojsk tvořily jednotky z Čech, Uher, Chorvatska, Bavorska, Polska, Německa a podporoval je i papež Klement VII. Na osmanské straně se boje zúčastnily i jednotky krymských Tatarů. Celá bitva trvala krátce a skončila děsivým masakrem křesťanských vojáků a šíleným úprkem přeživších.

Bitvu u Moháče předznamenala expanze muslimských vojsk na Balkán. Dávno před pádem Konstantinopole a zbytku Byzantské říše roku 1453 osmanští sultáni již postupně dobývali jednotlivé státy na Balkáně. Obrana proti expanzi Osmanů stále více vyčerpávala pokladnu uherského království a dalších zemí, až byl mladičký král Ludvík Jagellonský (1506 – 1526) nucen radikálně omezit výdaje na obranu před muslimskými útoky, což vedlo k postupnému rozpuštění mnoha vojenských oddílů.

Schopnost uherského království bránit se muslimským útokům oslabila i skutečnost, že byť byly zavedeny daně na financování žoldnéřského vojska, které by mělo bránit Uhry před muslimskými nájezdy, peníze z těchto daní zpronevěřili mnozí uherští šlechtici, kteří tak vlastně nepřímo pomáhali muslimům v jejich dobývání křesťanské Evropy.

Na konci roku 1525 zahájil osmanský sultán Sulejmán I. přípravy k velké expedici proti Uhrám a v květnu 1526 vyrazila velká muslimská armáda na pochod směr Uhry. Zoufalý král Ludvík Jagellonský požádal o pomoc ostatní křesťanské státy, ale příliš pomoci se mu nedostalo. Ostatní evropští vládci totiž nevnímali expanzi muslimské říše jako natolik výraznou hrozbu, aby zapomněli na své vzájemné spory.

Polské království se drželo uzavřeného míru s osmanským sultánem, habsburský rakouský arcivévoda Ferdinand se soustředil na své zájmy v Itálií a Benátská republika dokonce považovala muslimské osmanské sultány za své partnery a neviděla důvod, proč proti nim vystoupit. Jen papež Klement VII. mladému králi poslal alespoň finanční dar na nábor žoldnéřů. Mladý král byl dokonce zrazen částí vlastní uherské šlechty, která se rozhodla nepodpořit krále v boji proti muslimům. Menší vojenskou pomoc obdržel král aspoň od věrných Čechů a Moravanů, kteří mu vypravili na pomoc vojenskou skupinu, v níž byl například významný český šlechtic Štěpán Šlik.

Muslimská armáda pochodovala k Uhrám směrem od srbského Bělehradu. Již 28. července muslimové získali bez boje město Petrovaradín. Teprve po zprávách o pádu Petrovaradínu se začali někteří uherští šlechtici připojovat ke svému králi, ale celková situace nebyla pro Ludvíka Jagellonského příznivá.

Vojska jeho spojenců a šlechty byla rozptýlena na mnoha místech. Uherský šlechtic Jan Zápolský se nacházel se svými jednotkami u řeky Tisy, vojenská skupina velmože Kryštofa Frangepána byla v prostoru chorvatského Záhřebu a další jednotky se teprve přesouvaly po celém království směrem k hranici. I přes tuto skutečnost vyrazil voj králových jednotek směrem k Moháči.

Podle historiků se u Moháče pod velením Ludvíka Jagelonského soustředilo zhruba 25 000 mužů. Z toho zhruba 8 000 mužů bylo ze zemí mimo Uhry, hlavně z Čech, Moravy a Slezska. Společně s jednotkami Ludvika Jagellonského stál i jízdní oddíl Poláků, vedený Leonardem Gnojenským, a skupina papežských pěšáků, vedená velitelem Hannibalem. Byla zde i skupina žoldnéřů ze Španělska, Itálie, Německa a Chorvatska. Předpokládá se, že vojsko tak bylo tvořeno zhruba 10 000 pěšáky a 15 000 jezdci plus kolem 90 děl, ale jeho celková vojenská úroveň byla slabá. U mnoha vojáků chyběla disciplína, válečné zkušenosti a také organizovanost a řízení této nesourodé armády bylo špatné.

Historici hovoří o tom, že byť se tažení do Uher toho roku účastnilo zhruba 100 000 muslimských vojáků, osmanský sultán Sulejmán I. jich měl v době kolem 29. srpna nedaleko Moháče k dispozici zhruba jen 55 000. I tak ovšem početně převyšoval vojsko křesťanů dvojnásobně. Další výhodou muslimů byla skutečnost, že se jednalo o vesměs vysoce disciplinované vojáky, kteří tvořili souhrnný tým. Silnější a kvalitnější na straně muslimů bylo osmanské dělostřelectvo. Historikové odhadují, že muslimové měli v den bitvy v oblasti k dispozici zhruba 160 děl různých typů.

Plán boje křesťanské armády vypracoval vrchní hejtman vojska Pál Tomory (který byl katolickým mnichem a zároveň arcibiskupem z maďarského města Kalocsa), který nejspíše ale hodně spoléhal na štěstí a odhodlání vojáků, kteří před králem veřejně demonstrovali slib věrnosti boje až k smrti za jeho osobu, svou vlast a křesťanskou víru. Již brzy po příchodu muslimských vojsk před shromážděné vojsko křesťanské se ovšem ukázala taktická nevýhoda postavení křesťanů. Muslimští vojáci obsadili výšiny, z nichž měli přehled o pohybu křesťanské armády, kdežto křesťanští velitelé za tyto výšiny neviděli a nemohli tak ani sledovat přeskupování muslimské armády.

Plánem Pála Tomoryho bylo vylákat skupinu muslimských vojáků před hlavní voj, tam ji napadnout, obrátit na útěk a využít způsobené paniky k jasnému a rozhodnému úderu na muslimské síly s nadějí, že to umožní početnějšího protivníka porazit. Jenže jak běžel den, sice se muslimští vojáci soustřeďovali před pozicemi křesťanské armády, ale nejevili žádnou snahu nechat se vylákat ze svých pozic a naopak začali budovat opevněný tábor.

Až odpoledne došlo k zahájení bitvy, kdy na pravé křídlo křesťanské armády zaútočily jednotky muslimů z Rumélie (historická oblast zhruba na území dnešního Řecka, Makedonie a Turecka), ale byly křesťany odraženy. Naopak křesťané přešli do protiútoku a začali muslimy zatlačovat. Na útočící křesťany ovšem v tento moment zaútočila muslimská lehká jízda a následně vyslal do boje své věrné jednotky janičářů i samotný osmanský sultán Sulejmán I. Jejich příchod na bojiště znamenal zásadní obrat v neprospěch křesťanů.

Na pravém křídle bojující křesťanské armády se začaly jednotlivé jednotky hroutit a první panikařící vojáci začali prchat. Na bojiště také dorazila další muslimská jízda, vyslaná původně k obchvatu křesťanské armády, a tak se odpor křesťanů definitivně zhroutil. Nastal strašlivý masakr prchajících křesťanů. Pole odhadu ztratila křesťanská armáda v relativně krátké bitvě kolem 15 000 mužů z původních zhruba 25 000 vojáků.

Vrcholem tragedie křesťanů v bitvě u Moháče byla smrt prchajícího krále Ludvíka Jagellonského, který na útěku utonul se svým koněm. V bitvě také padli další významní šlechtici, například český šlechtic Štěpán Šlik nebo vrchní hejtman vojska a arcibiskup Pál Tomory (ten údajně zemřel, když se snažil zastavit prchající křesťany a otočit je zpět na bojiště). Protože mladičký král nezanechal žádného mužského potomka, uvolnil se tak královský trůn v Uhrách a českých zemích, který následně obsadil rod Habsburků.

Zároveň ovšem smrt mladého krále vedla k odporu části uherské šlechty proti nástupu Habsburků na uherský trůn. Zvolili si vzdorokrále Jana Zápolského, který v boji proti Habsburkům vyhledal pomoc u muslimské Osmanské říše a tím ji usnadnil pronikání do Uher, během kterého se muslimští dobyvatelé dostali postupně až na území dnešního Slovenska a pořádali loupeživé nájezdy až na Moravu. Bitva u Moháče se tak stala zásadním předělem v historii Balkánu a střední Evropy na několik staletí, byť původně to tak vůbec nemuselo vypadat.

Bitva a následný vývoj ukázaly, že disciplinovaní muslimové v dané době vojensky i politicky převyšovali své křesťanské protivníky. Osmanští sultáni mistrně využívali rozbrojů mezi křesťany a jejich vzájemnou náboženskou netoleranci ve prospěch expanze své vlády. Pro mnohé obyčejné křesťany bylo například přijatelnější žít raději jako druhořadý občan muslimské říše, než být nevolníkem pod vládou šlechty na křesťanském území.





Diskuse ke článku