Dvacátého druhého července 2011 povraždil pravicový extrémista Anders Breivik 69 mladých lidí účastnících se tradičního letního tábora Norské strany práce na ostrově Utoya. Před dvěma lety se sem členové mládežnické organizace vrátili, aby navázali na tradici svobodného fóra zaměřujícího se na témata rovnosti, anti-rasismu a demokracie, který se zde pořádá již šedesát let. Okolo způsobu připomínání si osudného dne se však stále vedou spory.
Malý ostrov Utoya nedaleko Osla má dlouhou historii. Odborová konfederace jej získala do svého vlastnictví v roce 1933 a později ho věnovala mládežnické organizaci AUF. Ta bývalou prázdninovou destinaci konzervativního premiéra přetvořila na místo setkávání levicově orientované mládeže. Léto 1936 zde na svém útěku ze Sovětského svazu strávil dokonce Lev Trockij. Do novodobější historie Utoyi se v roce 2011 nesmazatelně zapsal brutální Breivikův útok, s nímž se země dodnes zcela nevyrovnala.
Po vzpamatování se z prvotního šoku stanula AUF a pozůstalí šedesáti devíti obětí před dvěma zásadními otázkami. Jak na oběti tragédie důstojně vzpomínat a bude v budoucnu únosné vrátit se na ostrov s mládežnickým táborem? První dva roky po tragédii se letní kemp Strany práce konal na pevnině, v roce 2015 se však organizace rozhodla vrátit a vyslala tím signál, že ji nelidský útok neumlčel, ale naopak stmelil a posílil.
Spory však doposud panují v otázce nejvhodnějšího způsobů připomínání si tragédie. Ačkoliv v minulosti požádalo devatenáct matek utoyských obětí premiérku Ernu Solbergovou o uzavření ostrova pro jiné než vzpomínkové akce, obecně panuje v norské společnosti konsensus o nezakonzervování ostrova a o jeho dalším aktivním využívání.
V rámci uctění památky obětí byl doposud realizován pouze malý památník ve tvaru ocelového prstenu se jmény obětí, jenž se na místě tragédie vznáší mezi vzrostlými borovicemi. Památník navrhl Kolbein Fridtun, který na ostrově ztratil devatenáctiletou dceru. V okolí jsou zasazeny květiny, které mají na místo lákat motýly. V důsledku zkapalňování par stoupajících k ostrovu z okolního zálivu pak prsten údajně často vydává zvuky připomínající pláč.
Další zrealizovanou připomínkou události z roku 2011 je citlivá přestavba kavárny a centrálních budov využívaných táborem. Na nátlak pozůstalých po obětech se AUF místo původního plánu zbourat místa, která se stala svědky utrpení desítek dětí, rozhodla pro jejich využití v rámci náročného procesu vyrovnávání se s tragédií. V horním patře je tak například zachován klavír, za který se během Breivikova útoku děti schovávaly, okna, ze kterých vyskakovaly, zůstávají dnes otevřená. Před budovou bylo instalováno 495 dřevěných latěk symbolizujících přeživší a 69 sloupků připomínajících ty, kteří na ostrově nalezli smrt.
Před několika dny pak norská vláda oznámila, že definitivně upouští od projektu, který v minulosti vyhrál mezinárodní soutěž vypsanou za účelem nalezení nejlepšího návrhu na uctění památky obětí. Velkolepý projekt švédského architekta Jonase Dahlberga s názvem Zraněná paměť, který měl stát 27 miliónů švédských korun, počítal s vytěžením části utoyského poloostrovu, přičemž vzniknuvší průliv měl symbolizovat nezacelitelnou ránu, kterou 22. červenec 2011 v norském národě zanechal.
Proti projektu se však dlouhodobě bouřili místní obyvatelé, kteří před šesti lety pomáhali mnohé děti zachránit, a nyní si nepřáli, aby byli dále dennodenně nuceni na hrůznou událost prostřednictvím tak značného zásahu do krajiny vzpomínat. Vláda se proto do budoucna pokusí najít řešení nové. Breivik byl v roce 2012 odsouzen k nejvyššímu možnému trestu, kterým norský trestní řád disponuje – jednadvaceti letům vězení. Trest však může být v budoucnu soudem libovolně prodloužen.
