Za otřesnými zločiny druhé světové války nestojí jen muži, ani zdaleka ne. Nacisté do svých řad často brali ženy, a to i mezi dozorkyně v táborech smrti. Jako by mezi něžným pohlavím hledali zrůdy, které se před ničím nezastaví. Takovým příkladem byla i Elisabeth Volkenrath, která začala v továrně na munici, postupně se ale u SS vypracovala až na vedoucí dozorkyni. V paměť vstoupila hlavně svou krutostí - v násilí a ponižování lidí se vyžívala. Po válce skončila na popravišti.
Elisabeth jako mladá neměla žádné velké ambice, možná i proto sotva dochodila základku začala pracovat jako kadeřnice. V rámci povinné vojenské služby pracovala v továrně na munici, později se ale přidala k SS, kde začala toužit po moci. A tu jí SS i nabídlo.
Začala jako ženská stráž v koncentračním táboře Ravensbrück, tam dohlížela na pracovní komando žen. Pak ji ale převeleli do tábora Osvětim-Březinka, kde se seznámila se vojákem Heinzem Volkenrathem a po roce se vzali. Nyní už jako paní Volkenrathová povýšila na pozici vedoucí táborových dozorkyň, čímž se konečně dostala na pozici, kde mohla dělat, co se jí zachtělo.
Už dříve ale vybírala vězně do plynu, i během běžných denních povinností navíc ukazovala, jak moc umí být krutá. Vyžívala se v bití vězeňkyň, a to zejména, když byla opilá. Z výpovědí přeživších je člověku až zle. Své oběti mlátila velice často do hlavy a obličeje a nejvíc si užívala, když některé z nich zranila. Nejedna žena kvůli ní skončila na ošetřovně, některé tam strávily i několik týdnů, protože měly tak oteklé obličeje, že ani neviděly.
V záchvatu násilnické zuřivosti dokonce několik vězeňkyň vlastnoručně oběsila. Když ji po osvobození táborů dostihla spravedlnost, hájila se podobně jako všichni nacisté tím, že jen plnila rozkazy. Tvrdila ale také, že nic neudělala - často byla tak silně opilá, že bylo klidně možné, že si nic nepamatovala. Ale nebylo jí to nic platné. Soud ji poslal na smrt. Na konci roku 1945 ji oběsili.
