nahoru

Do kin přichází očekávaná Poslední aristokratka. Film je ale oslavou přízemnosti a plebejství

Vojtěch Rynda 24. října 2019 • 20:30
Trailer k filmu Poslední aristokratka
• video: 
Falcon

Aristokratického, tedy urozeného nebo ušlechtilého na komedii Poslední aristokratka není nic. Adaptace bestsellerů Evžena Bočka v režii Jiřího Vejdělka ukazuje Čechy jako líné, neschopné, opilé, vychytralé nebo naopak beznadějně naivní jedince, kteří dříve nebo později pochopí, že nejlíp je doma v kuchyni u koblih a ořechovice.

Frank mezi postavami filmu patří k těm naivním. Narodil se sice už v New Yorku, ale hrdě se hlásí ke svým šlechtickým středoevropským kořenům, a když někdy v 90. letech získá zpátky rodové sídlo Kostka, sbalí rodinu a vyrazí z USA do Čech. Afektovaná manželka Vivien ani prostinká dcera Marie z plánu radost nemají a nadšení přejde i Franka, když zjistí, že zámeček je z velké části v dezolátním stavu. Jakž takž v chodu ho provozují líný kastelán, neschopný údržbář a popíjející hospodyně, jenže pouze v duchu cimrmanovské parafráze: mají se starat o zámek, ale chodí jim tam lidi.

Humor Poslední aristokratky, která se prezentuje jako komedie, se opírá o typologii zmíněných postav a o opakované vtipy. Ale když vtip nezabere napoprvé, pátá repetice na tom nic nespraví. Už úvodní humor s přepravou popela předků v plechovkách od oříšků je vydojen na několikrát, aniž by filmu cokoliv přinesl. Křišťálový lustr se průběžně „komicky“ hrozí utrhnout, takže časem nejspíš spadne. Na zámku je porcelánový servis a záchod s nacistickými insigniemi, což je zřejmě škoda nepřipomínat každou chvíli.

Typologie postav je podobně primitivní: hospodyně zkrátka všude popochází v zástěře a s rendlíkem v ruce, kastelán sabotuje návštěvnost, Vivien je fiflena. Kontrast amerického prostředí s českým a zasazení do 90. let navenek slibuje nosné motivy, ale výsledek připomíná buranské porevoluční komedie o „divokém“ kapitalismu jako Nebát se a nakrást nebo Ještě větší blbec, než jsme doufali. Zpovykaná Američanka Vivien má vzbuzovat salvy smíchu tím, že husu s knedlíky a se zelím jí jako hamburger nebo že škvarky označuje za český popcorn. Postavy jako vychytralý právník nebo slabomyslní návštěvníci s fotoaparáty připomínají karikatury z „devadesátkových“ filmů až bolestně.

Karikaturami jsou tu všechny postavy, což mrzí dvojnásob, protože je ztvárňuje špičkové obsazení: Hynek Čermák, Tatiana Dyková, Táňa Pauhofová, Martin Pechlát, Eliška Balzerová a další jsou však ve Vejdělkově režii odsouzeni jen k diblíkování, házení významných pohledů a troušení upachtěných „hlášek“.

K čemu pak je půvabná kamera Vladimíra Smutného, která těží ze zámeckých interiérů a dovede učinit snesitelnou i tak kýčovitou scénu, jako je romantická projížďka na bělouších zasněženou krajinou? K čemu se Martin Kurel, kterému je snímek věnován, pachtil s promyšlenou scénografií? Řemeslně filmu nelze nic vytknout, všechna (stavovská) čest. Ale právě všemu stavovskému se Poslední aristokratka vysmívá: urozeným osobám se tu říká „šlechtický vyžírkové“, návštěvníci, kteří by se o české historii chtěli něco dozvědět, jsou pohrdlivě přezdíváni „mufloni“, veselí vyvolávají zmínky o tom, že Kostku dobyl každý, kdo šel okolo. Poslední aristokratka je lidovou zábavou z podzámčí, která radí – o nic se nesnažit, o nic se nestarat a hlavně nic nebudovat, stačí počkat, co zbyde po panstvu, které je přece stejně všem pro smích.

Vojtěch Rynda




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.