Okoralý policejní mazák a idealistický zelenáč, gangsteři od „koženkových“ až po ty v luxusních oblecích, korupce v nejvyšších kruzích, krásná mladá žena s tajnou vedlejší agendou, záhadný „čistič“... Válka policajtů je plná stereotypů, které známe z gangsterek odehrávajících se od New Yorku po Albánii. Zároveň ale ilustruje situaci na „divokém Východě“ nedlouho po rozpadu Československa, která Slovensko sužuje dodnes.
Všichni jsou zarostlí a zachmuření, chodí oblečení jako pasáci a trousí drsňácké hlášky. Jako by nestačilo, že (českému?) divákovi postavy dlouho splývají dohromady, je Válka policajtů přinejmenším ze začátku vyprávěná dost chaoticky. Árie z operního domu se v urputné snaze o „velký“ styl v podobě střídání vysokého a nízkého prolíná se zpomalenými záběry na ukopávání jakéhosi ubožáka v ulepeném bordelu, kdosi jiný si k plavání motýlkem pouští klasiku z gramofonu, zase další člověk – a nebo je to ten samý? – umí nabourat auto tak, aby to pojišťovna uznala jako „totálku“ a on z vraku odešel bez škrábnutí. A všichni zároveň drmolí východňársky, půvabným východoslovenským nářečím, u něhož je i pamětník pořadů z Československé televize vděčný za titulky.
Postupně se z tohohle guláše vyvrbí příběh, který je zase až moc přehledný a povědomý. Jsme na východním Slovensku, píší se 90. léta a premiérem je Mečiar. Zkušený košický policejní kapitán Miko dobře ví, jak se věci mají, a umí se pohybovat na hraně zákona tak, aby mu to něco neslo a aby zároveň nepřišel ani o práci, ani o život. Nafasuje ale coby parťáka idealistického Igora Molnára, který hrozí tuhle křehkou rovnováhu narušit. Miko úřaduje z pajzlu U potkana vedeného Žanetkou, mladou dámou s kickboxovou průpravou a s nápisem „vypálim ti?“ vykérovaným na krku. Jeden místní gang řídí otylý Rom Berci, Tatry ovládá jakýsi zachmuřený horal s jednou košilí a jeepem, ve městě možná řádí rohypnolový grázl a z povzdálí za nitky tahá zkorumpovaná SISka, tedy Slovenská informační služba.
Strašný Tater pán
Příběh o pomstě, lásce a odhalení padouchů zároveň není dost nosný na to, aby ospravedlnil dvouapůlhodinovou stopáž. Válka policajtů, kterou podle scénáře (a knižní předlohy) Arpáda Soltésze natočil jako svůj samostatný režijní debut producent Rudolf Biermann (Skleněný pokoj, Masaryk, řada filmů Jana Hřebejka...), působí spíš jako zmatený sestřih několika dílů televizního seriálu. Vypravěčský chaos dobře koresponduje s divokou situací, jaká v daném období na Slovensku panovala, to je však nejspíš paralela nezáměrná. Mnohem cílenější jsou přesné kostýmy Kataríny Štrbové Bielikové a výprava Petera Čaneckého, které dobu výstižně evokují, a kamera Martina Štrby, jež filmu dodává přehlednost a potemnělý styl.
Už tak dějově roztříštěné Válce policajtů také chybí žánrová jednota. Nominálně jde o kriminálku nebo gangsterku, ale dojde i na čistou komedii (scéna s bombou v autě), sentimentální kýč (odhalení, kdo stojí za otravami rohypnolem) nebo násilí, které se svou brutalitou z celku filmu vymyká (většinou spojené s postavou nájemného vraha Inženýra). Řada scén, zejména z nevěstince nebo od Potkana, je absurdních, příliš dlouhých, zbytečných, nebo všechno dohromady. Jiné vzbuzují nechtěné veselí: strašný Tater pán popravuje své oběti žvýkaje chleba s řízkem v papírovém pytlíku, který mu připravila manželka.
Pokračování?
Košický rodák Alexander Bárta se v roli Mika našel, Juraj Loj (Šarlatán) dává Molnárovi tu správnou kombinaci naivity a odhodlání, Marián Mitaš (Němá tajemství, Úsvit) předvádí coby Inženýr další nezapomenutelnou etudu, zábavný je obtloustlý Patrik „Rytmus“ Vrbovský jako gangster Berci.
Jako stylizovaný dokument o poměrech, zločinu a korupci na východním Slovensku před třiceti lety Válka policajtů funguje, včetně narážek, že se situace se od té doby ještě úplně „nezcivilizovala“. Atmosférickému svéráznému mixu Scorseseho, Ritchieho, Kusturici a Olmera nicméně chybí důkladná dramaturgická péče a naopak mu přebývají desítky minut. Otevřený konec nabízí možnost pokračování, které by se možná mohlo těmhle chybám vyhnout.
