Výstřední oblečení, patka a ladný pohyb boků: Ivan Trojan v Bourákovi vypadá jako o dvacet let starší verze Bejbyho ze Šakalích let, což by samo o sobě mohl být velmi slibný výchozí bod pro letní film. Mohl, ale není.
Má nominaci na Oscara a šest Českých lvů, z toho tři za předloňský historický snímek Toman: režisér hudební komedie Bourák Ondřej Trojan. Až na ni půjdete, neubráníte se pochybám, zda skutečně jde o stejného tvůrce – tak neohrabaně Trojanova novinka působí.
Je přitom až zarážející, nakolik v ní hapruje samo její řemeslné zpracování – jako by za kamerou nestál zkušený režisér, ale parta kamarádů, kteří se hecli u piva a pak už nešlo couvnout. Počínaje hereckou ochotničinou přes rozpačitost jednotlivých akcí až po haprující postprodukci, jež neumí vyrobit ani pořádný blesk.
Tarantino po česku? Kdeže!
Dalším velkým problémem Bouráka je, že si nedokáže vybrat, čím by chtěl být: muzikálem, retro komedií, parodií na gangsterky, ba možné i sociálně-politickým komentářem doby? Střídavě se snaží o všechno, ve výsledku nefunguje nic.
Zasazení děje do „bezútěšného“ prostředí severních Čech nemá jiný účel než zabydlet scénu dostatečně bizarními, ač zcela postradatelnými existencemi (viz paruka Kateřiny Winterové aka zločin proti lidskosti). Motiv místních mafiánských rozepří je zase obhajitelný jen jako záminka pro žánrové hříčky, nicméně i v tomto případě platí, že méně, respektive nic by znamenalo více. Trojan není Tarantino a Jiří Macháček Buscemi, pročež se u „akčních“ scén s golfovými holemi a spoustou krve rozhodně častěji stydíme než smějeme.
Fakt, že Petr Jarchovský (!) nedokázal napsat scénář, který by měl začátek, prostředek a konec, natož nějaký vtip, je potom samostatnou kapitolou. Příběh „parodie na otce“, jenž zanedbává ženu, dům a dítě, aby mohl naplno žít svůj omšelý rokenrolový sen, mohl být funkční pouze pod podmínkou, že zůstane u jednoho žánru a jedné dějové linky. Díry v lebkách, ožralové v parukách, pes skalpovaný robotickým vysavačem, nic z toho nemá v jednom a tom samém filmu místo: ne pokud ho režíruje tvůrce typu Ondřeje Trojana.
Všeho příliš
Jestli měla jinak určitě ne dokonalá Šakalí léta nějaký trumf, byla to jejich energie: postavy tu svoje vzpoury, boje a lásky doopravdy žily. Bourák se v tomto ohledu pohybuje na opačném konci emočního spektra – působí uměleji než patka Elvise Presleyho.
Určitá nadsázka jistě k žánru retra patří, jenže Bourák se pohybuje na hraně (a často i za hranou) nechtěné karikatury. Herci přehrávají, paruky nesedí, hlášky zůstávají hluše viset ve vzduchu.
Je to ten typ filmu, kde se žvýkačka žvýká zásadně s pusou dokořán a kde když zprudka zastaví auto, pasažéři teatrálně nadskočí, protože „vo tom to přece je“.
Příště radši koncert
Jediný, komu se daří držet stylizaci pod kontrolou, ba dokonce s ní místy pracovat i ve prospěch filmového humoru, je Ivan Trojan. Coby (obdivuhodně gumový) představitel titulní role přestárlého frajera, jenž miluje padesátky, Elvise a auta, dokáže být trapný i okouzlující zároveň. Společně s hudbou Romana Holého, na rozdíl od filmu chytlavou a také obdivuhodně současnou, tahají celou taškařici doslova hrobníkovi z lopaty.
Nakonec zjistíme, že jestli má v Bourákovi něco smysl, je to paradoxně těch pár hudebních čísel, jimiž se hrdinové jásavě protančí. K tanci a poslechu hraje rockabilly verze Monkey Business v čele s (herecky přirozeným!) Matějem Ruppertem a má to neuvěřitelnou energii a „drajv“ – jaký kontrast k filmu, který si herci zjevně dokázali užít, ale na plátno se z toho nedostala ani špetička. Celovečerní záznam „koncertu“ v klubu Pokado by udělal lepší službu.
