Vysoká dívka: Hlavně přežít aneb proč vydržet film, z kterého se vám bude chtít po pár minutách utéct | Reflex.cz
nahoru

Vysoká dívka: Hlavně přežít aneb proč vydržet film, z kterého se vám bude chtít po pár minutách utéct

Tereza Spáčilová25. května 2020 • 11:50
Trailer k filmu Vysoká dívka
• video: 
Pilot Film

Jestli existuje film, který bychom v nově otevřených kinech neměli přehlédnout, je to Vysoká dívka. Tím spíš, že na plátno díky svým vizuálním kvalitám patří víc než cokoli jiného.

Nebudu lhát: po prvních patnácti minutách budete mít nutkání tmu kinosálu okamžitě opustit. Obsahují totiž jednu z nejdrastičtějších scén, jakou kdy oko kamery spatřilo. Přitom v ní neukápne kapka krve, nezazní nářek, ba dokonce nezazní nic - jen ono tiché: “Mami ne!”.

Stíny bolševického Ruska

Režisér Kantěmir Balagov snímá i ty nejvypjatější momenty minimalisticky přes detail, a tak i velmi dramatický výjev smrti malého dítěte podává skrze jeden dlouhý záběr ručičky vzepjaté v sebeobraně. Kamera ani na okamžik neuhne a my, paralyzováni šokem, nevěřícně přihlížíme, jak z ní vteřinu po vteřině vyprchává život. Je to tak nekonečně děsivé, že až do závěrečných titulků nedostaneme ten obraz z hlavy.

Přesto se vyplatí setrvat a neodcházet. Vysoká dívka je totiž v mnoha ohledech výjimečná. Kantěmiru Balagovi nebylo ani třicet, když film z těsně poválečného Petrohradu natočil - tváří v tvář dílu, jež reprezentovalo Rusko na Oscarech, se tomu jen těžko věří. Úspornost vyprávění podporuje intenzitu prožitku, který je stejně tíživý a temný jako doba, kterou popisuje. Trosky rozbombardovaného Petrohradu neobývají lidé, ale stíny. Pacienti se neuzdravují, mrtví neoplakávají, milenci nemilují. Přežít válku jako by nemělo nic společného s vítězstvím, jímž se bolševický režim tak rád chlubí.

Oběti, vrazi a dárkové koše

Máša se vrací z fronty, kde bojovala do posledních válečných dnů, a těší se na syna, jehož svěřila přítelkyni Čáře. V Petrohradu však nachází už jen ji - dítě za dramatických okolností zemřelo a jak správně vytuší, Čára o tom něco ví. Namísto truchlení naplánuje “výrobu” nového potomka. Sama otěhotnět nemůže, zato její milenka ano. Co na tom, že touhu po dítěti nesdílejí: černé svědomí, citová závislost a trocha vydírání udělají své.

To, co by v rukou méně šikovného scenáristy skončilo jako plytká lesbická telenovela, krotí a prohlubuje vynalézavá režie a mnohovrstevatý scénář. Role viníků a obětí jsou prostupné a bohaté vedlejší motivy nám brání, abychom se soustředili pouze na ústřední téma.

Veteráni bez budoucnosti, funkcionáři, kteří svou vachrlatou vizi světlých zítřků staví na dárkových koších pro sympatizanty, rezignovaní nemocniční doktoři, již místo léků ordinují milosrdnou smrt: jednotlivosti se prolnou v působivou fresku osudů a témat, jejichž platnost sahá daleko za hranice vztahového dramatu.

Balagov má navíc velký výtvarný dar: důmyslně rámované výjevy, jimž dominuje tmavý odstín zelené a rudé, dýchají atmosférou starých olejomaleb a nebýt truchlivého obsahu, člověk by se tou krásou mohl opájet do nekonečna. Příběhu v jeho druhé polovině trochu dochází dech a objeví se i pár schematických motivů, ale ten zvláštně podmanivý neklid zrozený z konfliktu krásného a hrůzného, ten v člověku zůstane už navždycky.

Tereza Spáčilová



Nejlepší filmy a seriály

Podívejte se na naše žebříčky nejlepších filmů roku 2018

Thrillery Dramata Komedie Horory Filmy 2018 Sci-fi Seriály


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější