Hra o trůny boří zábrany, které televize doposud měla vůči žánru fantasy. Co dokázali Pán prstenů a Harry Potter v kinech, činí teď seriálový hit HBO v televizi: dělá mainstream z draků a magie. A láme nejrůznější rekordy.
Že fantasy není jen pro pubertální klučiny a geeky, co zarputile odmítají dospět, ale dá se prodat mainstreamovému publiku, pochopili v Hollywoodu před půldruhou dekádou. Ovšem televizní stanice tomu pořád odmítaly věřit – čarodějové, elfové a draci donedávna zůstávali na okraji zájmu a na fantasy projekty se jen těžko sháněly peníze.
Stmívání a pravá krev
HBO pootevřela žánru okénko seriálem o upírech mezi námi s názvem Pravá krev (2008–2014), plným těžkých témat a aluzí, jakož i odhalených poprsí. Rázem se stal velehitem, ostatně podobně jako o poznání krotčí upírská romance Stmívání, jež měla premiéru jen dva měsíce po odvysílání prvního dílu Pravé krve.
Možná úspěch upírů pomohl i trůnům. Někdy v té době začali šéfové HBO pomalu vkládat důvěru v podstatně ambicióznější seriál. I když to byla docela divoká sázka: projekt přinesli scenáristé David Benioff a D. B. Weiss, kteří už sice měli na kontě pár áčkových filmů (Troja, X-Men Origins: Wolverine…), ale přece jen – žádat hned desítky miliónů pro pokleslý žánr… Neměli za sebou žádného Scorseseho nebo Spielberga, ale nadchli autora knižní předlohy, série o několika tisících stran Píseň ledu a ohně. George R. R. Martin, zavedený scenárista a „americký Tolkien“, dokonce přijal úlohu výkonného producenta a na vzniku seriálu se přímo podílel. Až v poslední době se přestal tolik angažovat, protože prý nestíhá psát poslední dva díly ságy.
Hra o trůny: Kde sledovat epizody osmé série zdarma? Jde to i legálně a nezaplatíte ani korunu >>>
Od nejistoty k rekordům
Mezi prvními dohodami a premiérou uplynuly čtyři napjaté roky, ale po výrobních peripetiích se ukázalo, že se sázka HBO vyplatila. Seriál bodoval hned od začátku a záhy se stal vlajkovou lodí televize. Sledovanost Hry o trůny postupně překonala čísla všech seriálů HBO, včetně přelomové Rodiny Sopranů, pátá řada se přehoupla přes dvacetimiliónovou sledovanost; jen na HBO sledovalo každý díl šesté řady skoro osm milionů lidí. Což je sice méně než nejsledovanější seriály klasických televizí (v USA vede Teorie velkého třesku), ovšem HBO si platí jen asi každá třetí americká domácnost (43 miliónů a 131 miliónů po celém světě). Hra o trůny ovšem v posledních letech láme rekordy u internetových pirátů – už druhá řada se stala nejstahovanějším seriálem roku a ty následující vždy obhájily.
Nějakou dobu to trvalo, ale fantasy, tedy alespoň Hru o trůny, vzali na milost i kritici. Výborně je to vidět na serveru Metacritic, jenž průměruje všechny recenze, co po internetu najde. Zatímco první řadu kritici známkovali 80 procenty, druhou už 90 a čtvrtou 94 procenty.
Ještě pomaleji Hru o trůny přijímali členové Akademie televizního umění a věd. Velký malý muž Peter Dinklage získal Emmy za vedlejší roli „skřeta“ Tyriona hned za první řadu (2011), ale to byl dlouho jediný výrazný úspěch v rámci nejzásadnějších televizních cen. Druhá řada nasbírala několik Emmy v tvůrčích kategoriích, pak úspěšnost zase poklesla. Ovšem v roce 2015 přišel rekord: seriál bral celkem dvanáct Emmy včetně těch za nejlepší dramatický seriál, scénář, režii, střih a opět vedlejší roli pro Dinklage.
Ostatně podobně dlouho to trvalo Pánovi prstenů na Oscarech – první dva díly braly spíše vedlejší ocenění, až závěrečný proměnil všech jedenáct nominací včetně nejlepšího filmu (jako první a dosud jediný fantasy snímek vůbec), režie a scénáře.
Minimum zeleného plátna
Co stojí za fenomenálním úspěchem Hry o trůny? Hlavním pilířem je rozhodně výpravnost. Seriál nedělá moc kompromisů, epickou předlohu zachycuje stejně velkoryse. Taky jde o jeden z nejdražších seriálů vůbec, poslední řady mají deset miliónů dolarů na epizodu. Víc stály jen Nemocnice Chicago Hope a Přátelé, které musely platit George Clooneyho, respektive šestici hvězd.
Dnes lze sice všechno natočit na zeleném plátně a zbytek dodělat digitálně, ale od Hry o trůny to nečekejte. Natáčí se v několika zemích, souběžně pracují dva či tři štáby. Samozřejmostí jsou prvotřídní kostýmy a kulisy, jaké mohou závidět leckteré hollywoodské filmy. V bonusových videích své výtvory předvádějí všichni ti rekvizitáři a scénografové a je vidět, že mistrovským dílem je i sekera lordova bodyguarda, jenž je na obrazovce celkem vidět možná pět minut. Tvůrci dobře vědí, že čím stylovější a osobitější takové detaily budou, tím lépe se bude prodávat merchandising.
Sex je náš
Snad jedinou věcí, v níž musel seriál ustoupit, je počet postav oproti knižní předloze. I tak jich má Hra o trůny možná nejvíc ze všech seriálů a filmů – například ve třetí řadě se jich před očima diváků objevilo 257. A k tomu přičtěte davy komparsistů.
Specialitou Hry o trůny je spousta explicitních sexuálních scén. Stačí strávit den ve společnosti střihového softwaru a z deseti hodin první řady uděláte celovečerní soft porno. Ale jen málokdy se dá mluvit o milování, natožpak o romantice. Snad nejčastěji jde o pár chvil s prostitutkou, ale štětkami se v Martinově světě neopovrhuje, bordely jsou uznávané instituce a prostituce řemeslo jako každé jiné, včetně příslovečného zlatého dna pro ty schopné.
Knihy stárnou, seriál zraje
Hra o trůny je také výborně napsaná – není jako většina seriálů, v nichž má každá epizoda svůj uzavřený příběh. Dokonce ani jednotlivé řady přesně neodpovídají knihám, filmaři svobodně přesouvají děje v čase a vnímají to televizní veledílo jako adaptaci Písně ledu a ohně jakožto celku. Ostatně seriál už zpracoval vše, co Martin napsal, a začal knihy předbíhat. Zapálení fanoušci dosud věděli, jaké zvraty čekat, ale počínaje šestou řadou i Martinovi nejzapálenější čtenáři prožívají stejné šoky jako ostatní diváci.
Ovšem knihy jim to tak úplně nezkazí, příběhy se možná rozejdou každý svou cestou. Martin s tvůrci seriálu vše konzultuje a konec (slibuje ho hořkosladký) bude zřejmě stejný, ale knihy i seriál k němu mohou dojít různými cestami. Martin slibuje vše uzavřít sedmou knihou, zatímco scenáristé Weiss a Benioff už závěrečnou, osmou řadu natočili.
A zatímco poslední Martinovy knihy ztrácejí dech a bobtnají, seriál má pořád drajv. Je výborně zrežírovaný, sestříhaný a tak dále. Děj odsýpá, všechno sedí, vše je pečlivě domyšlené. Stěží se stane, že byste se zarazili: Sakra, vždyť stačilo udělat tohle a neudělat tamto a tohle by se prostě nestalo.
Fantastika nuda je
Pokud se některá z postav ocitne v situaci, v níž čelí možnému selhání či smrti, má to tak padesát na padesát. Škatulka „hrdina“ nedodává Martinovým postavám nadpřirozené schopnosti (tedy drtivé většině) a jen málokterá má nárok porazit přesilu jen proto, že je důležitá a že jí fandíte. A pokud se to náhodou někomu povede, je to patřičně podložené. Taková dramata se dnes vidí spíše ve sportu – prostě opravdu nevíte, jak co dopadne. V případě našeho seriálu si takové situace rozhodně neužíváte jako příjemný adrenalin: není to akční dobrodružství, je to strach a stres, je to politický thriller ve fantasy kulisách.
A zatímco běžná fantasy má dost společného s pohádkou, Hra o trůny se podobá leda oněm starým grimmovským, kde dobro bývá po zásluze potrestáno a o krutost není nouze. Jako kdyby George R. R. Martin studoval Járu Cimrmana a jeho odpor ke klasickým pohádkám: i v Martinově díle naivka sedne na lep chytrákovi, chudák k ještě větší nouzi přijde, kašpara zavraždí a vlastně i ta hromada tchyní se najde u incestního polygamisty Krastera.
Všichni musí zemřít
Hra o trůny je tak nějak ze života. A to z docela krutého života, ze všeho nejvíc se inspiruje anglickým středověkem. Rytíři jen přísahají, že budou chránit slabší, králové se ani neobtěžují předstírat, že by jim šlo o blaho lidu. „Když hraješ hru o trůny, buď vyhraješ, nebo zemřeš,“ pronese královna Cersei, jedna z těch, kteří hru hrát umějí (zatím ještě nezemřela) a chtějí. Ti další ji většinou hrát nechtějí, a tedy ani neumějí; doplácejí na svou čest a smysl pro spravedlnost, štítí se intrik za účelem vyššího dobra. Absolutní dobro je v Martinově světě, stejně jako v realitě, jen abstraktní nesmysl. I dobré záměry se musejí prosazovat zase jenom reálpolitikou, machiavelisticky.
Chtělo by se říci, že tu je jediná spravedlnost: Všichni musí zemřít, jak praví jeden ze sloganů ságy, rčení ve vysoké valyrijštině Valar morghulis. Až na to, že některým ani ta smrt není dopřána – v sedmé řadě jsme se dozvěděli víc o tom, jak se to má s nemrtvými a s rasou Jiných, kteří je „oživují“. Až v této rovině se začíná Martin přibližovat běžné fantasy, až v pokročilejší fázi děje se do jeho světa začíná ve větším měřítku vracet magie a dávné bytosti. Zase to ale budou obyčejní lidé, kteří se s nimi budou muset vypořádat.
