Jak dlouho je možné zavírat oči před násilím režimu? Film Pramen otevírá téma nucených sterilizací Romek
Vyhořelá lékařka Ingrid (Aňa Gaislerová) se za dob socialistického Československa spřátelí s charismatickou Agátou (Simona Boledovičová). A teprve to ji donutí přemýšlet nad správností sterilizací romských žen, které ani nejsou poučené o následcích zákroku. Snímek Pramen režiséra Ivana Ostrochovského má dnes na Karlovarském festivalu slavnostní premiéru.
Ingrid Rakovská je gynekoložka, nestranička, ambiciózní žena ve středním věku, která se svůj vnitřní svět naučila ignorovat. Doma má vyhasínající manželství a v práci rutinně provádí úkony, jejichž nelidská povaha k ní přes krustu jejího myšlení nedoléhá.
Agáta Molnárová, povýšená ze sanitářky na operační sál mávnutím ruky, protože nejsou lidi. Holka z děcáku plná tiché dychtivosti a tajemství nejen etnického. Těší se, že si udělá řidičák, chlapce má na vojně a sní o společném domě. Jak by si v devatenácti nepřipadala stará, když v tomhle věku mívají holky tady na slovensko-maďarském pomezí už několik dětí. Je polovina 80. let a rozpadající se komunistický režim stranou zájmu veřejnosti provádí plošnou sterilizaci romských žen.
Anglický název filmu režiséra Ivana Ostrochovského a scenáristy Marka Leščáka je Only Beautiful Things to Look At (Dívat se jen na hezké věci), protože ošklivé věci přece v socialismu neexistovaly. Ostrochovský s Leščákem a kameramanem Jurajem Chlpíkem dokážou Pramen prodchnout takovou krásou právě proto, že před ošklivostí nezavírají oči. V nádherném sále se štuky, kde spolu ty dvě ženy v noci rozjařeně hrají badminton, ve dne zasedá interrupční komise a řídí se pravidly, aby se nemusela ptát po smyslu. Špinavá cikánská děcka z osad, kde mají ve vybydlených panelákových bytech záclonky, ale už ne dveře, zpívají a tancují jako malé elektrárny, jako kdyby nemělo být žádné zítra. Rozkládající se mrtvý srnec má pořád ty krásné oči. Téma státem posvěcených sterilizací Romek, pro něž představitelka Ingrid Aňa Geislerová neváhá použít termín genocida, ve filmu funguje jako odhalení či připomenutí dalšího bezpráví, které minulý režim páchal na „svých“ občanech, ale také jako základ pro Ingridinu cestu k jejímu vnitřnímu kompasu, k probuzení hodnot, které v sobě snad kdysi překryla.
Geislerová hraje podobně jako v loňském Karavanu dovnitř – hraje tu ženu, jež ví, že na jejím vnějším výrazu příliš nesejde. Její, už tak výjimečný výkon povyšuje souhra s neherečkou Simonou Boledovičovou v roli Agáty. Siločáry mezi nimi, překlenující odlišný původ i životní zkušenost postav, generační odstup a možná i způsob práce, nepotřebují slova. Slov je ve filmu vůbec pomálu a často jen bodnou jako žihadla, když naznačí, co se skrývá pod povrchem. Romky si třeba myslí, že sterilizace se dá vrátit. Pramen, poetický bez přikrašlování, jako by byl definovaný tím, co v něm ne chybí, nýbrž prostě není. Jako by obtisk působil silněji než přítomnost.
