Napořád: Kýžený objev Karlovarského festivalu, který neotřele zpracovává známá témata
Jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka? Trojice protagonistů psychologického drama režisérky Sandry Wollner se touto otázkou, pocity viny i snahou o odpuštění zabývá na dovolené na Tenerife. Snímek má dnes na filmovém festivalu v Karlových Varech premiéru. A stojí za vidění.
Když si v anotaci libovolného festivalového titulu přečtete, že je unikavou meditací nad ztrátou, s určitou diváckou zkušeností si už trochu cynicky představíte, co asi máte čekat. Jakýsi festivalový standard, možná rutinu, která vás tak trochu udusá smutkem, jejž se na vás úplně přenést nepodaří. Možná pocítíte spíš lítost, že jste si místo kina nevybrali jiný program.
O to větší překvapení nastane, když po přečtení takové anotace uvidíte film, jaký jste ještě nikdy neviděli. Zcela suverénní, sebevědomý tvar, který přitom tvůrci hnětli z obyčejných ingrediencí, prchavých okamžiků a emocí, jež jsou známé, přesto ze snímku vycházejí s intenzitou nového prožitku. Napořád možná i díky tomu vyhrálo sekci Un certain regard na letošním festivalu v Cannes. Nejen od novinářů ale zaznívalo, že dílo režisérky Sandry Wollner mělo zazářit přímo v Hlavní soutěži, tedy tam, kde se má ideálně s hrdostí ukázat, že film je ještě živý a umí být nový.
Na dvouhodinový snímek je i kvůli tomu ideální přijít jako tabula rasa – nikoliv pro zesílení účinku radikálních, šokujících dějových bodů (i když i na ně dojde), ale protože může být pro řadu diváků oním kýženým festivalovým objevem, který přijde tak nějak odnikud a zůstane v nich… no, napořád. Možná tak postačí říct, že rakousko-německý film by mohl zasáhnout diváky, pro něž byl nedávný festivalový miláček Aftersun (v českých kinech jako All inclusive) příliš vyumělkovaný, naaranžovaný a šustící papírem, zkrátka hezoučký.
Wollner sdílí s režisérkou Aftersun Charlotte Wells podobné motivy, je v jejich rozpracování ale mnohem odvážnější. Nehledí na to, zda se bude její dílo dobře prodávat na Instagramu, nebojí se, že její vizi někdo nepochopí. V závěru bude řada diváků možná zmatená, nejistá, snad i frustrovaná, ale na filmu je sympatické, že je mu to tak trochu jedno.
S Aftersun novinku nicméně spojuje kamera Gregoryho Okeho, která oslní širokými záběry Berlína i pobřeží Kanárských ostrovů, kde zářící slunce proráží snový opar na dovolené trojice postav. „Slunce prostě dál svítí na obloze a září s prostou, bezcitnou nevinností. Lhostejnost vesmíru, kterému nezáleží na naší bolesti – to mě zajímalo,“ sdělila Wollner listu Hollywood Reporter. Každá z jejích postav truchlí ve vlastním světě, to však neznamená, že by se nakonec tato univerza nemohla prolnout. Ale to už říkám možná moc. Prostě na ten film běžte, nejlépe do Velkého sálu, kde bude jeho síla nezměrná.
