Tomicová, Cina a vesnická drag show. Do Varské hlavní soutěže zamířila česká komedie Šimona Holého Chica Checa
Zdena je už tři roky vdova. Pracuje jako pošťačka na vesnici nebo snad maloměstě, kde se „nic neututlá“. Matku má v léčebně dlouhodobě nemocných a dávno dospělého syna Lukáše v Paříži, dům jí začíná dávat najevo, že nebude stát věčně, a sousedé se netají názorem, že Zdena na barák sama nestačí. Jeden z nich se pak netají ani sympatiemi k ní. Když se Lukáš přijede s babičkou rozloučit, splní jí zároveň i její velké přání. A po dlouhé době, nebo snad poprvé v životě, si taky pořádně popovídá s mámou. Příslib změny s sebou přinese i elegantní slovenská podnikatelka, která by v okolí ráda koupila nemovitost. A Zdena začíná chápat, že vlastně ještě není pozdě začít žít „víc“…
Scenárista, režisér, hudební skladatel a zástupce dalších filmových profesí Šimon Holý se se snímkem Chica Checa do karlovarského festivalového programu po filmech Zrcadla ve tmě (2021) a A pak přišla láska… (2022) vrací hlavní bránou – tedy do Hlavní soutěže. Stejně jako ve svých předchozích titulech (mezi které patří ještě Hello, Welcome z roku 2024, který se přímo na MFF Karlovy Vary odehrával) dokazuje, že je mistrem drobnokresby ženských postav – hlavně takových, jež stojí mimo obvyklou pozornost.
Opět dává velkou hereckou příležitost Pavle Tomicové: její Zdena se vyhýbá častým stereotypům spojeným se ženami pozdního středního věku zejména díky tomu, že nikdy nepřišla o vůli a chuť dívat se dopředu, jen je v sobě možná na chvíli „pozastavila“. Díky komunikaci – a konfrontacím – s Lukášem v podání rovněž vynikajícího Jana Ciny získává Zdena čerstvý pohled na sebe samu a také odstup, nakonec doslova geografický.
Zatímco v postavách jde Holý do hloubky, venkovské prostředí zachycuje v trefných zkratkách, někdy až etnograficky při přechodových rituálech, jako jsou svatba nebo pohřeb. Nejvýstižnější je v perfektně odposlouchaných dialozích, které spolu Zdena s Lukášem vedou. Nastavují si hranice („Já si budu žít tak, jak chci!“ řekne matka rozhodně v klíčové scéně inspirované skutečností), otevírají si navzájem obzory, spojí se tetelivým spiklenectvím v plánu, jak potěšit babičku.
Důležitým tématem je tu tolerance, vizuálně atraktivním prostředím scéna travesty show, naštěstí naopak chybí jinými tvůrci snad dobře míněná snaha ukazovat venkov jako bídnější a zaostalejší, než ve skutečnosti je. K neokázalé civilnosti přispívá i věrohodná výprava Jana Vlčka (to dřevěné obložení! ta kredenc!) a kamera Holého stálé spolupracovnice Jany Hojdové. Štěstí někdy přichází, když ho nejmíň čekáte – a když přestanete počítat, kolik vám je let.
