Jak česká kameramanka okouzlila legendu: Jana Hojdová a její cesta k oscarovému Robertu Richardsonovi
„Ahoj, Jano, chtěl bych vědět víc o tom, co zamýšlíš, ozvi se mi. Bob.“ Tahle věta před deseti lety změnila české kameramance a režisérce Janě Hojdové život. Kvůli diplomce na FAMU zkontaktovala dvorního kameramana Quentina Tarantina, Olivera Stonea i Martina Scorseseho, držitele tří Oscarů, ROBERTA RICHARDSONA (70). Nakonec z toho bylo mnohem víc. Přátelství i dokument Robert Richardson: The White Devil, který má světovou premiéru na MFF Karlovy Vary, kde „Bob“ převezme Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. „Myslím, že se v jeho příběhu mohou najít i lidé, kteří nemají s filmem vůbec nic společného,“ říká Jana Hojdová.
Německý plukovník Hans Landa vyslýchá francouzského farmáře, protože ho podezírá, že na venkově ukrývá židovskou rodinu, po níž on zatím neúspěšně pátrá. Dva muži spolu sedí ve světnici, jejich tváře ale neodhaluje světlo, které by jako přirozený zdroj přicházelo okny. Na postavy se svítí shora, skoro jako kdyby zářil stůl, kolem něhož sedí. Dokonale je to izoluje, dovoluje jim to jemně pracovat s výrazem a zároveň to filmu dává jistou dobovou, až impresionistickou kvalitu.
Stojí za ní nejen režisér filmu Hanebný pancharti (2009) Quentin Tarantino, ale také jeho kameraman Robert Richardson, kterým s ním pracoval na šesti filmech. „Nemyslím si, že světlo vždycky potřebuje jasnou motivaci. Občas prostě musíte scénu nasvítit tak, jak to především cítíte,“ řekl Robert Richardson před lety časopisu American Cinematographer.
Že by se ale nechal takhle nasvítit sám? Česká kameramanka a režisérka Jana Hojdová to před deseti lety zkusila. Končila studium na pražské FAMU a vybírala si téma diplomové práce. Volba padla právě na trojnásobného držitele Oscara proslaveného pravidelnou spoluprací s Oliverem Stonem, Martinem Scorsesem a právě Quentinem Tarantinem. Tak mu napsala, i když příliš nečekala, že se dočká odpovědi.
Jako člověk
„Tradičně mu chodí otázky typu: jaké jste používal objektivy, kameru, filmovou surovinu, světla, když jste točil Hanebný pancharty. Moje první sada otázek se ale týkala jeho dětství a dospívání. Odpověděl mi na ně velmi detailně. Pak mi říkal, že ho zaujalo, že mě zajímá jako člověk,“ vypráví Jana Hojdová. Za Robertem Richardsonem se pak vydala na Nový Zéland, kde zrovna natáčel snímek Baltasara Kormákura Než přišla bouře (2018). Pak se k němu připojila jako třetí kameramanka na filmu Soukromá válka (2018), a poté se dokonce podívala na plac samotného Tarantina.
Jana Hojdová Robertu Richardsonovi na natáčení snímku Tenkrát v Hollywoodu (2019) půjčila dvě české osmičkové kamery z šedesátých let, které se využily jako rekvizity přímo při natáčení scén na ulici. „V dobových šatech jsem hrála slečnu, která na ulici s tou stařičkou kamerou točí,“ směje se Jana. Víc než hvězdy v hlavních rolích, Leonardo DiCaprio a Brad Pitt, ji ale zajímal způsob práce právě Roberta Richardsona.
Tarantino prý nepoužívá monitor jako „odkuk“, jak je dnes u režisérů běžné. Sedává přímo pod kamerou, aby byl v kontaktu s hercem. Podobně to vidí i Robert Richardson, který nejraději kameru obsluhuje sám. „Chci se dívat na herce, nechci sledovat monitor. Občas na dálku samozřejmě pracovat musíte, zvlášť v dnešní době. Ale mnohem raději se dívám přes kameru herci do očí. Abych režisérovi řekl, jaké to bylo, musím reagovat na herecké schopnosti,“ sdělil kameraman časopisu Film Comment.
Počítač není kamera
Možná i proto před několika lety spolu s dalšími kameramany navrhoval, že by na Oscarech měla být kameramanská kategorie prostá neviditelných digitálních efektů. Robert Richardson v listu Hollywood Reporter argumentoval, že velkou část současné produkce ve skutečnosti nesnímal kameraman, ale vytvořil ji počítač. Proti současné estetice definované tlumenou paletou barev, kdy se na place všechno svítí „stejně“, bojoval právě i ve filmu Tenkrát v Hollywoodu, kde plnil Tarantinovo přání využít co nejsytější barvy, které by však byly prosté umělohmotné nostalgie.
Pokud však tahle dobová komedie tematizovala jistý konec nevinnosti spojený s koncem amerických šedesátých let, krátce po její premiéře přišel podobný zlom i v naší současnosti.
„Období covidu bylo šílené, ale musím říct, že nebýt covidu, náš film by nevypadal tak, jak vypadá,“ říká Jana Hojdová. Kolem roku 2020 už totiž nešlo o diplomku, ale přímo o dokumentární film o Richardsonovi, jemuž se zastavily veškeré pracovní aktivity a s Janou trávil lockdown ve svém domě v massachusettském Cape Codu. A v jeho sklepě kameramanka a dokumentaristka objevila klíč k připravovanému filmu.
„Původně to celé mělo být založené na technických detailech, určených hlavně filmařům. Točila jsem jeho život a práci, ale neměla žádné archívní materiály,“ vzpomíná Jana Hojdová. V hotovém filmu jí ostatně Richardson říká, že není dost zajímavý – dokonce vtipkuje, že o něm bude muset filmařka udělat animák. To ale nakonec nebylo třeba právě díky desítkám krabic se starými kazetami, fotografickými materiály, na nichž měl Robert Richardson jakési vizuální deníky. Režisérka tak našla intimní rodinná videa i pracovní záběry s Oliverem Stonem, který Roberta takzvaně udělal. Spolu natočili například filmy Četa (1986), Wall Street (1987) nebo JFK (1991).
„Robert se na ta videa díval po více než dvaceti letech. Sám říká, že to, co se mu děje v soukromí, se zrcadlí i v jeho filmech. Snažila jsem se takové odrazy v jeho životě najít,“ říká režisérka, která tak Richardsonův osobní život spojený s jeho komplikovaným vztahem s otcem, smrtí bratra nebo zdravotními problémy prokládá obrazy z filmů jako Počítání mrtvých (1999), Hugo a jeho velký objev (2011) nebo Letec (2004).
Z výsledného, takřka dvouhodinového tvaru se místy zjevuje skutečný „bílý ďábel“, jak zní Richardsonova přezdívka. Je to muž závislý na práci, který sbíral zkušenosti natáčením třeba i pornofilmů, a ani hrozba rozvodu s manželkou mu nezabránila vzít další džob. Předcházela ho pověst hráče, jenž rozhodně není týmový. Dnešní sedmdesátník však dal Janě Hojdové kromě přátelství prakticky volnou ruku ve zpracování materiálu.
Bez režisérů to nepůjde
„Je velmi otevřený, upřímný, bez předsudků. A mám pocit, že je to vidět i na jeho filmech. Když jsem poprvé viděla Takové normální zabijáky (1994), byla jsem fascinovaná, jak svěže je to odvyprávěné, mladistvé, experimentální. Nebojí se mít záběr přeexponovaný, navíc tam točil většinu filmu z ruky. Je jako tanečník, má v sobě kus rockera,“ míní Jana Hojdová. Zároveň ale dodává, že Richardson hodnotí filmy vždy jako celek. A za výsledný tvar je zodpovědný režisér. Jana Hojdová proto věděla, že v jejím filmu musí vystoupit i trojice slavných mužů, s nimiž je Richardsonova kariéra propojena.
„Bez těch tří režisérů by náš film neměl smysl. Nejlépe to šlo s Oliverem Stonem, s nímž Robert udělal celkem jedenáct filmů. Odepsal mi až na druhý e-mail, že s rozhovorem souhlasí, že se mám ozvat, až budu v Los Angeles. Měl na mě třicet minut. A na první otázku: ‚Kdo je RR?‘ odpovídal rovných dvacet. Byla jsem už nervózní, že se nestihnu na nic zeptat, ale nakonec jsem dostala třicet minut navíc,“ usmívá se Jana.
Právě rozhovor s Oliverem Stonem ale ukazuje, že film Jany Hojdové není „přeautorizovaným“ dokumentem, kde jedna mluvící hlava ostentativně chválí jinou. U Stonea je cítit i určitá hořkost, že mu po jedenácti společných projektech dal Richardson košem a rozhodl se – podle režisérova mínění – pro jiný, finančně zajímavější projekt. Robert Richardson měl ale v tu dobu už také za sebou první spolupráci s Martinem Scorsesem, a to na gangsterce Casino (1995).
Za čtyři dny v Tel Avivu
„O možnost mluvit s Martym jsem se snažila tři roky. Zkoušela jsem to ze všech stran. Zjistila jsem, že největší problém není mluvit se samotnou režisérskou hvězdou. Tihle lidé jsou většinou velmi otevření a milí. Ale dostat se přes ty všechny agenty a asistenty je skoro nemožné. Se Scorsesem jsem nakonec kvůli covidu netočila sama, ale poslala jsem set otázek přes prostředníka, který to ve Státech natočil,“ říká kameramanka, která se podobně dlouhou dobu pokoušela i o rozhovor s Quentinem Tarantinem.
„Tohle ale byla nakonec rychlá akce. Vzpomínám si, že byl právě čtvrtek, když mi jeho asistentka napsala, že v pondělí si s námi rád promluví v Tel Avivu. Vzala jsem s sebou i 16milimetrovou kameru a menší štáb. Nakonec s námi mluvil tři hodiny a byl to výborný rozhovor a zážitek na celý život. Kdyby byl v Americe, tolik času by neměl, protože tam má program vždycky nabitý,“ myslí si Jana Hojdová.
V počátcích projektu točila Richardsona sama na iPhone. Nejdřív prý ani moc nevěřil, že někdy nějaký dokument vůbec vznikne. Postupně se celý proces začal profesionalizovat. Projekt Jany Hojdové podpořil Státní fond audiovize a vstoupili do něj producenti Nela Schlaichertová a Matěj Chlupáček. „Natáčela jsem a natáčela… Nakonec jsem měla 650 hodin materiálu. Nebyla to snadná práce, to ani náhodou. Šlo o to, najít toho pravého střihače, který bude mít na věc stejný pohled jako já a získám si jeho důvěru, a naopak… A taky mít trpělivost. To nějakou dobu trvalo. Nakonec jsme našli Gia Bonoru až v Irsku. Absolvovali jsme i složité a zdlouhavé zajišťování práv k použitým ukázkám a hudbě, k čemuž jsme zase potřebovali americké advokáty. Jsem šťastná, že jsem kolem sebe měla lidi, kteří mi pomohli a stále pomáhají. Sama bych na to určitě nestačila.“
Ve filmu Robert Richardson: The White Devil také zazní, že dokončení filmu je určitá forma „rozvodu“. Přivítání Richardsona ve Varech tak bude uzavřením jedné kapitoly i pro Janu Hojdovou. V současné době však o tomto významném kameramanovi dokončuje knihu. Když prý Robert Richardson zrovna nepřipravuje nový projekt nebo ho nenatáčí, nonstop sleduje filmy. Zásadní podle něj je, aby film nezestárl. To jediné bere jako selhání.
