Současný nedostatek vláhy sice trvá, ale historie pamatuje mnohem rozpálenější léta a horší sucha

Téhož roku strašný letní žár spálil téměř všechno ovoce a následovalo velké umírání lidí,“ napsal nejstarší český kronikář Kosmas (1045–1125) o suchu, které zemi postihlo roku 987, tedy před jeho narozením. Příčiny katastrofy hledal na obloze: „Téhož roku se objevily komety, které následoval velký mor lidí a dobytka, nejvíc skotu.“

Stejně jako Kosmas i ostatní středověcí kronikáři si všímali především dění na panovnických dvorech nebo v církvi. Co jiného se událo, je tolik nezajímalo, starosti prostých poddaných se jich moc nedotýkaly. Některé katastrofy ale byly tak velké, že je nešlo nezaznamenat. Týkalo se to i suchých epizod a na ně navazujících neúrod a hladomorů – a nebylo jich málo.

Svědectví kronik

„Také bylo toho roku (myšleno 1352) zatmění Měsíce a trvalo velmi dlouho. Po něm následovalo veliké sucho. Na mnoha místech se nedostávalo obilí a různých plodin země.“ To napsal do své kroniky František Pražský (1290—1362). Sucho a následující neúrodu zmiňují i jiné kroniky té doby, takže zjevně nešlo o maličkost.

Františkův kronikářský kolega Beneš Krabice z Weitmile (zemřel roku 1375), kterého psaním kroniky pověřil sám císař Karel IV., zřejmě nepovažoval absenci vody za nic neobyčejného. Sucho roku 1315 totiž odbyl pouhou jednou větou: „Téhož roku po velikém suchu nastala převeliká povodeň a z toho vzešlo lidem mnoho škod.“ To František Pražský se stejné pohromě věnuje obšírněji: „Po velikém suchu nastala nesmírná povodeň, zvláště pak řeka Labe vystoupila ze svého řečiště, zaplavila okolní místa, vesnice a stáje, strhávala sýpky a odnášela je s sebou. Potom se rozvodněné řeky do té míry vzduly, že se ve vesnicích plavili lidé na loďkách okolo plotů a vrat.“