Kdyby domy uměly vyprávět: V luxusních karlovarských vilách sídlila smetánka, ale i velení SS

Místo pro své sídlo si jeden z rodiny nejvýznamnějších karlovarských hoteliérů, Julius Gabriel Pupp, vybral krásné – mezi sanatoriem Sanssouci a Parkhotelem Rich­mond, tehdy uprostřed přírody, nad ­Dorotinými nivami na svazích obrácených k jihu. Stavba byla dokončena v roce 1914 podle návrhu renomovaného stavitele Friedricha Seitze a je mistrovským dílem své doby. V romantizujícím italském stylu s nepravidelným půdorysem a pečlivě zdobenými interiéry představovala luxusní rodinnou rezidenci, která splňovala nejen praktické potřeby, ale i požadavky na reprezentaci. Julius Gabriel Pupp zde se svou manželkou Emmy a příbuznými žil ve vznešeném komfortu. Po prodeji v roce 1926 tu bydleli lázeňští hosté, po znárodnění v 50. letech zde byla ubytovna. Následně sloužila jako domov řeckých dětí v době občanské války v Řecku, internát nebo dětský domov. V nových rukách a v novém miléniu prošla stavba kompletní rekonstrukcí. V současnosti funguje jako luxusní butikový hotel s názvem Villa Julius & Emma P., jenž odkazuje na původní majitele. Za svou výjimečnou úroveň a atmosféru získala prestižní ocenění One Michelin Key.

Nachází se na horním konci Sadové ulice a připomíná dobu, kdy Karlovy Vary soupeřily o popularitu s nejluxusnějšími evropskými lázněmi. Elegantní vila vznikla jako pohodlné ubytování pro movitou klientelu a její název nebyl náhodný – měla působit „splendidně“, tedy okázale a noblesně. Později se její jména měnila: přes Maier, po roce 1948 Tajgu až po současné Ahlan (v arabštině „Vítejte“). Původní stavební plány zpracoval vídeňský architekt Robert Příhoda v roce 1897. Dům je ukázkovým příkladem italizující architektury kombinující prvky neorenesance a raného baroka, interiér dodnes skrývá značné bohatství nejrůznějších barokních či rokokových prvků a detailů vysoce kvalitního uměleckého řemesla – obklady a prvky z přírodního mramoru, kovová schodiště, balustrády, štuky apod. I tento objekt v současnosti funguje jako luxusní ubytovací zařízení s wellnessem a bazénem.

Zkráceně se mu říká jen Zawojski a stojí v centru města, v ulici ­Tržiště. Už na první pohled zaujme nádherným exteriérem, který je ukázkou jednoho z nejčistších příkladů florální secese v Karlových Varech. Postavila ho v letech 1899–1901 podle projektu architekta Karla Haybäcka karlovarská firma Karla Hellera. Zadal ho samotný majitel, krejčovský mistr Felix Zawojski, syn polského otce a české matky, který přišel do Karlových Varů koncem 19. století už jako velmi úspěšný živnostník. Svého času šil v nejlepších salónech světa, včetně Vídně či Paříže. Jeho módní závod naproti Tržní kolonádě pak navštěvovala bohatá a vznešená klientela, královské a aristokratické rodiny celé Evropy, dokonce i britský král Eduard VII., známý jako arbiter elegantiarum, soudce ve věcech vkusu. Rok před tím, než v roce 1910 Zawojští dům prodali Živnostenské bance, tu byl umístěn úplně první výtah v měšťanském domě v celém městě. Po skončení druhé světové války byl Zawojski upraven na obytný dům, po roce 1989 pak bylo rozhodnuto uvést budovu do původního stavu. Nyní je v soukromých rukách a slouží k ubytování hostů.

Bezpochyby jedna z nejromantičtějších staveb ve městě. Empírovou vilu si nechal v polovině 19. století v kopci nad městem (dnešní stezka Jeana de Carro) postavit baron August von Lützow, který se do Karlových Varů přistěhoval z Německa ve svých zhruba padesáti letech. Už tehdy šlo o velmi neobvyklou stavbu široko daleko – jednopatrová vila rozčleněná do tří dílů s plochým zastřešením připomíná anglický viktoriánský dům. Šlechtic navíc kolem nechal vybudovat romantický park plný tajemných zákoutí, pergol, umělých jeskyň a soch. Kromě toho, že byl Lützow štědrý mecenáš (městu věnoval např. pozemek pro hřbitov v Drahovicích, založil ústav pro přestárlé a podporoval chudobinec…), byl i kritikem místních radních. O jeho názoru vypovídá socha kočky na vysokém sloupu, kterou zná každý karlovarský rodák. Ta totiž sedí otočená zády k ulici Tržiště, kde tehdy stála radnice. Lützow prý stojí i za umístěním bronzového kamzíka v místě zvaném Jelení skok. Nevěřil totiž původní pověsti o objevení Vřídla a Karlových Varů Karlem IV. během honu na jelena a nechal zde instalovat právě sochu kamzíka – podle něj totiž jedině tento sudokopytník mohl skalnatý povrch zdolat. Paradoxem je, že právě socha kamzíka se stala jedním ze symbolů města. Vila není veřejnosti přístupná. Současný majitel ji ale citlivě zrekonstruoval, a dokonce je nyní na prodej.

Tato stavba patří k místním vilám, které zaujmou především ­elegantní architekturou a klidnou polohou. Nachází se pod kopcem serpentiny u odbočky na Březovou nedaleko Parkhotelu Richmond. Nechal ji postavit bohatý karlovarský měšťan Friedrich Unger a pojmenoval po své vnučce. Po jeho smrti dům v roce 1911 zdědila jeho starší dcera Marie, provdaná Puppová. Koncem roku 1944 obsadili vilu vlasovci, a bydlel tu dokonce samotný generál Vlasov. V dubnu 1945 se zde tajně oženil s německou zdravotní sestrou, i když byl v té době už ženatý s jinou ženou. Po skončení války sloužil dům jako rekreační zařízení ministerstva vnitra pro prominentní lázeňské hosty, a to až do roku 1989. Nyní chátrá a čeká, zda ho koupí někdo, kdo mu vrátí dřívější krásu.

Opět stavba nacházející se v ulici Krále Jiřího, přímo u parku Malé Versailles. Tahle patří mezi nejcennější solitérní stavby vilového charakteru v Karlových Varech. Jméno nese po svém investorovi, MUDr. Adolfu Ritterovi, který si zde ve zlaté éře města nechal vystavět soukromé sanatorium. Projekt vypracoval v roce 1897 architekt Fritz Hessemer z mnichovského ateliéru architekta Augusta Extera. Budova nese prvky fortifikační architektury a představuje příklad jakési snové kreace na rytířské téma – dům má mnoho věžiček, arkád i cimbuří, takže vypadá trochu jako romantický hrad či zámek. Už v době výstavby byl do objektu zabudován osobní výtah vídeňské firmy Wertheim & Comp., v roce 1901 došlo ještě k přístavbě balkónů na severní straně a pak i krytých verand. V roce 1931 získala vilu Okresní nemocenská pojišťovna v Brně a byla zadaptována a přejmenována na Lázeňský dům Brno. Po privatizaci v 90. letech získal dům zpět původní jméno Villa Ritter. Nyní je zde luxusní hotel nabízející detoxikační program s možností absolvování léčebných procedur.

Jedno z nejznámějších jmen pocházejících z tohoto kraje je určitě Heinrich Mattoni. A právě s ním je spojena i vila v nedaleké Kyselce. Podnikatel zakoupil původní zámeček a nechal si ho přestavět v duchu klasické italské novorenesance. Ta objektu dodala majestátní reprezentační ráz a od té doby se jí neřeklo jinak než Mattoniho zámek. Dodnes připomíná dobu, kdy byly minerální vody módní fenomén a lázeňská města zažívala obrovský boom. Mattoni se řadí mezi první podnikatele z našich zemí, kteří dokázali spojit kvalitní produkt s moderním marketingem – a jeho jméno nesou výrobky dodnes. V roce 1929 byla stavba upravena na hotel, pak sloužila k ubytování lázeňských hostů. Od 50. let byla využívána pro potřeby dětské léčebny. Následně došlo k jejímu postupnému opuštění. Po roce 1993 ji vlastnilo několik majitelů, ovšem žádný z nich stavbu nerekonstruoval, takže se ocitla v žalostném stavu. Nyní Mattoniho vila prochází postupnou, dlouhodobou rekonstrukcí pod záštitou společnosti Lázně Kyselka, o. p. s., která zachraňuje vilu i další objekty v areálu Lázní Kyselka. Plánem je objekt vrátit do původní reprezentační podoby a využít ho pro kulturní či návštěvnické účely.