Alkohol je extrémně normalizovaný, říká Pepa Lubojacki, režisérka oceňovaného filmu o závislosti nejbližších
Jak truchlit nad někým, kdo ještě nezemřel? Jak vyjádřit lásku někomu, kdo stále a stále padá do propasti závislosti? Pepa Lubojacki natáčela pět let na iPhone svého milovaného staršího bratra a dva bratrance a snažila se pochopit, proč žijí bez domova a se závislostí. Rodinnou anamnézu i svůj vlastní život zkoumá také pomocí grafických intervencí, mluvících fotek z dětství nebo mluvícího holuba. Postupně se z filmu Kdyby se holubi proměnili ve zlato stal její celovečerní debut, jenž si za svou kreativitu i upřímnost odnesl z letošního Berlinale nadšené reakce a cenu pro nejlepší dokument. Na MFF KV se objevil v české premiéře, 24. září pak vstoupí do kin.
Váš film je opravdu hodně osobní a upřímný. Jaké bylo sdílet na Berlinale své soukromí se světem?
Před promítáním jsem měla velký strach, moc jsem nevěděla, co čekat. Film vznikal sedm let, během nichž jsem žila celkem izolovaně. Bála jsem se, jestli nepřijde nějaké odsouzení. Ale na festivalu jsem se setkala jen s dobrou odezvou. Lidé za mnou chodili s podobnou zkušeností, ne třeba tak extrémní, že by oni nebo jejich příbuzní někdy žili na ulici, ale se závislostí ano. A šlo o lidi různých věkových kategorií. Čekala jsem, že film sedne spíš mladšímu publiku, je rychle střižený a je v něm hodně hudby, ale i lidé přes šedesát se mi svěřovali, jak dlouho abstinují. Mám pocit, že tím, že jsem se ve filmu hodně otevřela a dovolila si být zranitelná, se diváci dokážou rychle otevřít i vůči mně a mají potřebu se mnou sdílet svou zkušenost. Což je skvělé, protože závislost hodně izoluje.
Izoluje podle vaší zkušenosti společensky i příbuzné lidí se závislostí?
Ano, kvůli studu, který kolem ní panuje. V Berlíně mě poznala na ulici jedna slečna a začala mi vyprávět, že její táta je závislý a ona se za to strašně stydí. A po tom, co viděla Holuby, má pocit, že to vlastně není její ostuda. To bylo moc dojemné. Díky společnému sdílení stud opadá. I proto jsem ten film chtěla natočit – pro blízké závislých. A nemusí jít ani o závislost na návykových látkách, může jít o jiný problém.
Berlinale tedy ukázalo, jak Holubi fungují terapeuticky pro diváky. Co dobrého přinesl film vám osobně?
Nejvíc asi to, že se díky němu hodně zlepšil můj vztah s bráchou. Díky pětiletým rešerším psychologie závislosti mu víc rozumím a nejsem na něj tak naštvaná. Frustrace tam asi bude vždycky, protože chcete, aby váš blízký žil líp. Ale uvědomění, že to prostě nemůže být nikdy na vás, je osvobozující. Všeobecně by se lidé měli víc zabývat sebou a svými reakcemi. Možná by to pak bylo míň bolestivé, než když se snažíme změnit osoby a situace, které změnit nemůžeme.
Na berlínské debatě s diváky jste zmiňovala další benefit filmu – přestala jste pít alkohol.
To všem doporučuju! Hodně to pomohlo mému duševnímu zdraví. Myslím si, že jsem s alkoholem měla problém, ale na úrovni, která je kolem mě dost běžná – dát si každý den drink venku, doma víno… Alkohol je v naší společnosti extrémně normalizovaný – a to je velký problém. Krom známých negativních dopadů je alkohol i silný karcinogen, jen se o tom tolik nepíše. World Health Organization a International Agency for Research on Cancer řadí alkoholické nápoje do skupiny 1, kam patří například tabák nebo azbest. K tomu má extrémní dopad na mentální pohodu. Pro mě je rozhodnutí přestat pít klíčová změna.
Takže natočit tenhle film byl dobrý nápad.
Ještě pořád nedokážu úplně říct, jestli to byl nejhorší, nebo nejlepší nápad mého života. Doteď mezi tím osciluju. Být středem pozornosti pro mě není úplně komfortní, je zvláštní se takhle odhalit. Před Holuby jsem o tomhle tématu s nikým nemluvila, je to taková změna z nuly na sto. Ale tak nějak pluju s proudem a uvidíme, co to přinese. V Česku čekám nějaké hejty.
Sama ve filmu uvádíte, že zachycuje jen určité období, že váš příběh nemá začátek a konec. Přesto se zdá, jako byste snímek mohla ukončit právě díky tomu, že jste změnila optiku, jakou se na bratra díváte, a začala jste ho víc přijímat. Jak jste poznala, že už jdete s filmem do finiše?
Ten film kopíruje moji cestu. Lineárně zachycuje, jak se věci vyvíjely. Mohl by trvat donekonečna, v reálu se podobné věci dějí dál… Ale musela jsem se jednou rozhodnout, jak bude končit, a tohle mi přišlo jako dobrý moment. V něčem to je konec mé cesty, ale v něčem vlastně začátek. Něco jsem konečně pochopila, s něčím jsem se smířila a mohla jsem se od bráchy trochu odtrhnout, začít se víc soustředit na svůj život a nebýt tak moc definovaná jeho relapsy a dalšími pokusy o abstinenci. Já jsem vlastně ten, kdo prodělal nejvýraznější vývoj. Lidé, kteří žijí se závislostí, jsou bohužel dost zaseklí.
Kdy a proč jste se rozhodla, že začnete bratra točit?
V roce 2018, ze vzteku. Začala jsem být naštvaná na svět, hlavně na systém, který selhává v pomoci. Napadlo mě to v nemocnici, kde jsem byla na návštěvě za svým bratrancem Davidem, kterému amputovali obě nohy. Předtím se sedmkrát pokusil jít do nemocnice, ale pokaždé ho odmítli. David pět dní ležel na lavičce u hlavního nádraží, kde ho míjeli kolemjdoucí. Nikdo mu nepomohl. V nemocnici skončil jen díky tomu, že ho našla pracovnice Naděje (nezisková organizace pomáhající lidem v nouzi; poznámka autorky) a ujistila se, že se do té nemocnice dostane. Tam se pak k němu chovali skvěle, protože jsem za ním jako členka rodiny chodila každý den. Jakmile mají lidé bez domova nebo se závislostí při sobě někoho z rodiny, kdo má občanku a může si stěžovat, přístup k nim se rychle změní. Samozřejmě je to taky individuální, záleží na nemocnici, ale hlavně na konkrétních lékařkách a lékařích.
Odmítají nemocnice lidi bez občanky často?
Veřejně se o tom moc nemluví, ale mezi lidmi na ulici se ví, které nemocnice vás spíš vezmou, jaké spíš ne a které vůbec. Když nemáte občanku, nemusí existovat žádný záznam, že jste tam byli. Takže se na vás můžou podívat už na chodbě a říct, že to nic není, ať jdete za nějakou neziskovkou. Mému bratranci Markovi se to nedávno stalo taky. I když ho přivezla záchranka, lékaři ho nechtěli ošetřit a musela jsem do nemocnice přijet já a začít tam dělat haló. Jemu řekli, ať si s tím skočí na Naději. Chápu, že lékařů je málo, mají málo peněz a jsou vyhořelí. A že hlavně v centru Prahy se pohybuje hodně lidí se závislostí a se zkušeností s bezdomovectvím a že je málo lůžek. Ale pokud pro tyhle lidi neexistuje dostatečná a adekvátní péče, jde o chybu systému. Neziskovky jako Naděje nemůžou řešit všechno. Jenže ani v pomáhajících profesích není běžný dostatečně informovaný přístup. Pořád tam funguje názor: Oni jsou líní, kdyby chtěli, můžou svoji situaci změnit sami. Sama jsem to od policie nebo doktorů slyšela víckrát. Jenže názor, že stačí jen chtít a dostanu se z problémů, je velká iluze. Závislost způsobuje změny v mozku, ovlivňuje motivaci, regulaci emocí, schopnost rozhodování. A na lepší odvykačky se čeká třeba až rok.
Jaká je vaše zkušenost s policií?
Když byl můj brácha nezvěstný, šla jsem ho nahlásit na policii. Když se pan policista dozvěděl, že je bratr na ulici, vysmál se mi. Podobných případů se děje spousta. I když nevypadám jako člověk z ulice, jakmile jsem s nimi, lidé se ke mně chovají stejně jako k bezdomovcům. A i když oproti nim můžu jít domů, vyspat se, dát si sprchu, mít zkrátka nějaký komfort, stejně mě tohle jednání psychicky dost ovlivňuje. Pokud jste se roky pořádně nevyspali, většina lidí se k vám chová jako k nějakému odpadu nebo vás přehlíží, nemáte dostatek pomoci… Dovedu si představit, že to člověka zlomí.
Byl tedy jeden z důvodů, proč jste Holuby začala točit, i záměr změnit něco ve společnosti k lepšímu?
Ano, protože když jsem vyrůstala, můj brácha byl pro mě ten největší hrdina a chtěla jsem jeho, ale i své bratrance zkusit ukázat svýma očima, víc přes pohled lásky než lhostejnosti.
Jádro filmu tvoří v podstatě časosběr záběrů s vaším bratrem, doplňovaných různě stylizovanými záběry – vy ve vodě, fotky vás jako dětí, promlouvající hlasem umělé inteligence, mluvící holub… Jak jste na tyhle nápady přicházela?
Rozanimovat naše dětské fotky byla první volba. S dospělými na ulici moc soucitu nemáme, ale když vidíte jejich fotky z dětství, přirozeně k nim víc tíhnete, protože děti chceme ochraňovat. Jen nevím, jestli bych k nim teď ještě využila umělou inteligenci, a to z důvodů etiky a udržitelnosti. Tenkrát tyhle informace ještě veřejné moc nebyly, plošné využití AI bylo v plenkách. Zároveň ale dělat, že AI neexistuje, nebo se jí a priori bránit asi taky není řešení. AI může být dobrý prostředek, ale neměla by nahradit skutečné myšlení a kreativní práci.
A co ten holub mluvící vaším hlasem?
Na začátku jsem ho používala jen sama pro sebe, jako takový vtípek, který mi dělal společnost v osamocené cestě filmem. Celou dobu práce na Holubech jsem si psala a nahrávala deníky, v nichž jsem reflektovala, co se děje a jak se cítím. Holuba jsem tak do filmu propašovala jako vypravěče reflektujícího moje myšlení. Můj mozek takový je, mluví v něm holubi a dějou se tam divné věci, tak mi tenhle postup přišel pro vyprávění docela přirozený. Až z reakcí zvenku mi došlo, že si lidé myslí, že jsem zešílela. Ale přišlo mi to dobře vtipné a nechtěla jsem, aby šlo o temný a těžký film. Situace v něm nejsou veselé, tak jsem je chtěla pro diváky trochu vybalancovat. Holub zůstal.
A všichni se s tím smířili.
Jakmile si člověk zvykne na můj pošahaný způsob vyprávění, je schopný přijmout i mluvícího holuba. I styl filmu kopíruje moji cestu. Na začátku tam je větší chaos, holub, umělá inteligence, hodně hudby, všechno divné. Postupně se víc prosazuje obsah, film se zklidňuje, ubývá v něm barev. I vnitřně jsem se po svých frustracích a rešeršních chaosech dostávala do většího klidu.
A jaký význam má motiv vody?
Ten vychází ze vzpomínky, jak jsme s bráchou jeli jednou jako malí na kole, spadli a rozbili si hubu. Ráda na to vzpomínám, na to, jak jsme v té bolesti byli spolu, to bylo pro mě unikátní. I brácha se k tomu často vrací. Takže voda je ve filmu jako paralela k tomu, že se vznáším na hladině, aby mě to netáhlo dolů k bolesti, a dole pod hladinou leží ona izolovaná vzpomínka. Kolem ní je černo, ale ten společný zážitek nás coby sourozenců mi nemůže nikdo vzít.
Na premiéře v Berlíně váš bratr nebyl. Nechtěl přijet?
Chtěl tam být, ale nevím, jak by to zvládal, na festivalu je všude alkohol. Byl by to stres pro mě i pro něj. Chci ho vzít na nějakou menší přehlídku, kam pojedeme jenom my dva. Nevím, jak by reagoval na takové množství lidí. Ani já jsem vlastně nevěděla, co na Berlinale čekat. Ale brácha mi do Berlína každý den volal a ptal se na reakce na Holuby. A měl velkou radost, když jsem mu řekla, že byl někomu sympatický. To nezažívá.
Ve filmu jsou i záběry, kdy je bratrovi špatně, kdy je opilý… Bylo něco, co jste u tak blízkého člověka už točit nechtěla? Jak jste vyvážila svou dvojí roli režisérky a sestry?
Na začátku jsem měla velký blok všechno natáčet. Musela jsem se do toho nutit a vědomě se rozhodnout, že se nebudu cenzurovat – že natočím všechno a pak to eticky zhodnotím ve střižně. Ale po třech letech intenzívního natáčení už jsem nad tím moc nepřemýšlela. Spíš mě děsilo, jak automatické pro mě bylo mít telefon v ruce i v ujetých situacích. Vlastně to dělám doteď – něco se stane a já okamžitě beru mobil, než mi dojde, že už nenatáčím. I brácha si zvykl, výzva vlastně byla si od toho odvyknout. Točila jsem pět let několikrát týdně, zaznamenávala jsem bráchu, bratrance, svoje deníky… Sedm let jsem žila jenom tímhle projektem a myslím, že jsem se do něj zamotala až nezdravě. Ale pak jsem materiál hodně filtrovala ve střižně. Třeba epileptický záchvat bych do filmu nedala – stačí ukázat, v jakém stavu je dotyčný člověk hodiny po něm, jak je zmatený. Ty nejhorší věci ve výsledku nejsou.
Ve vaší rodině závislost zkrátila život otci vašeho bratra i vašemu otci, bratra a dva bratrance dovedla na ulici. Vy a vaše matka jste si dokázaly udržet „běžný“ život. Přišla jste během zkoumání mechanismů závislosti na to, proč ji hůře zvládají muži?
Úplně jsem se na to nesoustředila. Ale taky jsem si tenhle aspekt uvědomila, platí i pro předchozí generace. Obecně si myslím, že ženy zvládají těžké situace líp, protože jsou v našem patriarchálním systému pod takovým tlakem, že prostě musejí. Primárně se starají o děti, takže kdyby se sesypaly, rozpadne se celá rodina. Většinou jsou pečujícími osobami, od kterých se očekává, že se budou o všechny starat. Ale data na to nemám, při rešerších jsem se zaměřila na psychologii závislosti nebo traumainformovaný přístup.
Chystáte k filmu, který bude mít v kinech premiéru na podzim, nějakou informační kampaň?
Určitě. Vždycky jsem chtěla, aby měl dopad. Kdyby jen cestoval po festivalech, ale neotevřel žádnou debatu, přišlo by mi to jako promarněná příležitost. Myslím, že Holubi mají potenciál vystavit lidi se závislostí trochu jinému pohledu. Proto připravujeme impactovou kampaň, která se zaměří na to, abychom dokázali o závislosti mluvit beze studu. Protože stigma nepomáhá nakonec nikomu.
