Tajemná „gramodeska": Disk z Faistu zůstavá jednou z největších nerozluštěných záhad minulosti
Když si roku 1887 německý vynálezce Emile Berliner nechal patentovat gramofonovou desku, netušil, že už před čtyřmi tisíciletími měl předchůdce. Tehdy neznámý obyvatel Kréty také vyrobil plochou kruhovou desku a stejně jako Berliner ji opatřil záznamem vedeným po spirále. Luštitelů, kteří se snažili zjistit, co na něm je, nebylo málo, ale zatím všichni si na „gramodesce z Faistu“ vylámali zuby. Dokud ji někdo přesvědčivě nerozluští, zůstává jednou z největších záhad minulosti.
Novodobé gramodesky se nahrávají elektronicky a lisují z vinylu, jenže nic z toho nebylo na Krétě mykénské doby k dispozici. Ale tvůrce záhadného předmětu si věděl rady: uplácal disk z hlíny, vyrobil si razítka s jakýmisi znaky a do disku je obtiskl. Postupoval přitom po spirále od středu ke krajům (nebo naopak). Pro jistotu ještě tuto „stopu“ vyznačil čarou a oddělil od sebe jednotlivé znaky. Pak svůj výtvor vypálil.
Zvolil dokonce i podobný průměr, jaký mají moderní gramofonové desky. Protože podivný hliněný kotouč není úplně pravidelný, jeho maximální průměr dosahuje až 16,5 centimetru – téměř tedy odpovídá velikosti dnešních singlů. Jen je trochu tlustší: jeho síla se pohybuje okolo dvou centimetrů. A nejen to, stejně jako na singlu je i na gramodesce doby bronzové záznam na obou stranách.
Ve znamení býka
Už staří Řekové vyprávěli legendu o příšeře s býčí hlavou, kterou krétský král Mínós věznil ve spletitém bludišti. Čas od času jí předhodil krmnou dávku v podobě sedmi panen a sedmi jinochů. Syn athénského krále Théseus připlul na Krétu a Mínótaura v labyrintu zabil.
Britský dobrodruh a archeolog Arthur Evans (1851–1941) věřil, že to není jen báje. Roku 1894 začal Krétu zkoumat. O šest let později zakoupil pozemek, na němž se nacházely staré a podivné věci. Objevil skutečný labyrint, z něhož se později vyklubal rozsáhlý palácový komplex dosud neznámé civilizace. Na počest krále Mínóa ji nazval mínójskou kulturou.
Dnes se ví, že byla v rozkvětu v době bronzové přibližně mezi lety 3100 až 1100 př. n. l. Vysoce převyšovala všechno, co tehdy v Evropě existovalo. Na Krétě stály rozlehlé několikapatrové komplexy, jež byly něčím mezi palácem a městem. Mimo jiné v nich nechyběla ani jakási obdoba splachovacích toalet. Na mínójské Krétě takových komplexů (pro které se vžil ne zcela přesný výraz palác) stálo několik. Nepřítomnost opevnění naznačovala, že mínójská Kréta vládla okolnímu moři zcela suverénně, takže se žádných útočníků nemusela obávat.
Vyspělé mínójské umění nezobrazovalo bohy, ale lidi, zvířata, krajiny, květiny, lodě... Častým motivem jsou krásné ženy, možná kněžky a také jakési sportovní hry s býky, kteří patrně byli kultovním zvířetem. Nejspíš právě odtud pochází báje o Mínótaurovi. Podle některých badatelů je tady i počátek pozdějších býčích zápasů.
Mínójci používali dva druhy písma: lineární písmo A a lineární písmo B. Druhé z nich rozluštil v polovině 20. století britský architekt, amatérský lingvista (a za druhé světové války navigátor bombardéru) Michael Ventris (1922–1956) ve spolupráci s filologem Johnem Chadwickem (1920–1998). Ukázalo se, že jde o texty v archaické formě řečtiny. Avšak lineární písmo A se dodnes rozluštit nepodařilo.
A pak je tu ještě záznam na záhadném disku z Faistu, který nebyl napsán v žádném z těchto písem, možná ani v žádném známém jazyce.
Podezření z padělku
Faistos leží na jihu centrální části Kréty nedaleko mořského pobřeží. Roku 1908 tu italský archeolog Luigi Pernier (1874–1937) odkrýval pozůstatky mínójského palácového komplexu, když narazil na předmět, který nejdřív považoval za keramickou mísu. Ležela v suterénní místnosti paláce nejspíš používané jako sklad, ale teď tu byly jen nezajímavé předměty – kromě ještě jednoho artefaktu, jímž byla tabulka s nápisem v lineárním písmu A. Po očištění „mísy“ se ukázalo, že i ona nese jakési poselství, také nerozluštitelné. A aby toho nebylo málo, odborníci se dlouho nedokázali shodnout ani na tom, ze kterého období mykénské civilizace artefakt pochází. Dnes se předpokládá, že vznikl mezi lety 1700 a 1650 př. n. l. Je znám jako disk z Faistu. Objev byl natolik podivný, že u části archeologů vzbudil nedůvěru. Nejdál zašel americký obchodník se starožitnostmi vydávající se za historika umění Jerome Eisenberg (1930–2022). Luigiho Perniera označil za podvodníka a faistský disk za jeho mistrovské dílo. Argumentoval tím, že obdobné znaky se jinde mezi mykénskými nálezy nevyskytují. Jako nepřímý důkaz použil i fakt, že muzeum v Heráklionu odmítlo disk vydat k termoluminiscenční analýze, jež by potvrdila jeho stáří. Jenže tato metoda vyžaduje odběr vzorku, což by mohlo způsobit poškození vzácného nálezu – a to řečtí archeologové pochopitelně nechtěli. Nakonec se našly i další artefakty se symboly podobnými těm na disku, jež Pernier nemohl znát. Jde ale jen o pečetě nebo krátké skupiny znaků na nádobách, které neposkytují klíč k luštění.
O nálezu navíc podrobně referuje deník, jejž si Pernier během prací velmi pečlivě vedl. Vyplývá z něj, že disk objevil 3. července 1908 v 19 hodin řemeslník Zacharias Eliakis, jejž Pernier pověřil dohledem nad vykopávkami. Italský archeolog nezapomněl dodat, že Eliakis je v místní komunitě považován za seriózního muže. Dál popisuje, jak při špatném večerním světle zjistil, že na předmětu je jakýsi nápis. „S potěšením konstatuji, že jsme dnes v noci nalezli v novém výkopu na severovýchodě plošiny akropole hliněný kotouč pokrytý mínójskými piktogramy vyraženými v soustředných kruzích,“ píše o vzácném nálezu. „Stojíme tváří v tvář jedné z nejvýznamnějších památek raného mínójského písma.“ Když disk vyčistil, zjistil, že nápisy jsou po obou stranách.
Názory, že se jedná o padělek, se sporadicky vyskytují i dnes, ale spíš jde o snahy některých autorů přiživit se na věhlasu slavného artefaktu. V odborné veřejnosti je disk z Faistu všeobecně přijímán jako pravý. Jenže co na něm je?
Knihtisk doby bronzové
V heráklionském archeologickém muzeu je plno pokladů mínójské kultury a nechybí zde ani velká záhada starověku – tajemný disk z Faistu. Když jsem muzeum navštívil, byl disk umístěn v první hale na čestném místě – v samostatné prosklené vitríně. V potemnělém muzeu se smělo fotografovat pouze bez blesku. Chcete-li se ale pokusit o luštitelské štěstí v klidu domova, můžete si v pokladně koupit zdařilé fotografie disku (ostatně jsou i na internetu). Na faistském disku si ale zatím vylámali zuby i významní lingvisté. Na první pohled se může zdát, že luštění nebude tak těžké. Neznámý autor totiž čarou vyznačil nejen „dějovou linku“, také v ní oddělil skupiny znaků (nejčastěji 3 až 5). S velkou pravděpodobností jde o slova nebo věty. Na disku je těchto skupin celkem 45, zatímco jednotlivých znaků je tu 241. V některých není těžké rozeznat lidskou postavu nebo části těla; nápadně často se tu objevuje třeba hlava z profilu s čírem. Frekventované je také zobrazení zvířecí kůže, ptáka, ryby, rostliny, jiné znaky nejspíš znázorňují nějaké nástroje. Většina jich však je abstraktních nebo takových, které nám dnes už nic neříkají. Jedno zásadní vodítko tu chybí: nedá se poznat, jestli se má s čtením začít od středu, nebo od okraje. V každém případě se text nedal číst bez otáčení diskem!
A nejlepší nakonec – ačkoli linka spirály má do preciznosti drážky na moderní desce dost daleko, všechny znaky jsou stejné. Autor si usnadnil práci tím, že nejdřív vyrobil sadu razítek, jež pak do ještě měkké hlíny před vypálením otiskoval. Předešel tedy o tisíce let nejen vynálezce gramodesky, ale i vynálezce knihtisku Johannese Gutenberga. Zlepšovák v podobě raznic urychlujících práci naznačuje, že by se takových disků, nebo alespoň podobných a dostatečně dlouhých nápisů v keramice mělo najít víc. Jenomže nenašlo…
Vypálení bylo provedeno velmi pečlivě, takže disk má pro keramiku té doby neobvyklou nažloutlou barvu. Někteří autoři proto usuzují, že byl určen pro dlouhodobé používání nebo bylo jeho poselství určené pro někoho v budoucnosti.
Hliněné planetárium
Oznámení, že byl nápis na disku rozluštěn, už se objevilo několik desítek, mají však zásadní chybu: každý luštitel tvrdí něco jiného. Objevitel Knóssu, Sir Arthur Evans, soudil, že jde o ódu na bohyni Země. Jiné výklady tvrdí, že to je modlitba, milostná píseň, vojenský seznam, popis cesty, soupis posvátných míst na Krétě, astronomická pomůcka...
Zajímavou hypotézu zveřejnil v 70. letech minulého století americký archeolog Leon Pomerance (1907–1988) ve své knize The Phaistos Disc: An Interpretation of Astronomical Symbols. Podle něj jde o text s astronomickým obsahem. Některé znaky mu totiž připomínaly souhvězdí, jak je znázorňovali staří Egypťané. Tyto symboly jsou prý dokonce uspořádány ve stejném pořadí, v jakém souhvězdí vycházejí nad obzor. Ve skutečnosti však jde jen o tři znaky z několika desítek – a navíc skutečný směr čtení není znám. Pomerance tak i vyslovil jen další hypotézu, kterou nejde dokázat. Pravdu však měl v tom, že podobné disky s astronomickým nebo geometrickým obsahem jsou známy i z Egypta a ze Sumeru, kde však obsahují známé znaky, jež vědci umějí číst. Jeden takový dokonce pochází i z Evropy. Takzvaný disk z Nebry nedaleko Lipska znázorňuje Slunce, Měsíc a hvězdy. Je zhotovený z bronzu a jeho stáří se odhaduje na přibližně 3600 let.
Nález disku z Nebry se uskutečnil za poněkud dramatických okolností. Disk byl zachycen v 90. letech minulého století nikoliv na nalezišti, ale až na černém trhu. Policie vypátrala hledače pokladů, kteří ji přivedli na místo objevu výměnou za slib nižšího trestu. Nejen to, ale i ojedinělost takového artefaktu v evropském umění doby bronzové vede některé vědce k pochybnostem o pravosti disku.
Modlitba k bohyni lásky
Nechybějí ani badatelé, kteří soudí, že faistský disk nevznikl na Krétě. Nic podobného razidlům se znaky na disku se totiž v mínójské kultuře nenašlo. Ale odkud objekt pochází, na tom se zastánci této hypotézy nedokázali shodnout.
Podle nejčastější interpretace disk z Faistu obsahuje náboženský hymnus, druh modlitby nebo magické zaříkávání. Údajně tomu nasvědčuje časté opakování některých sad znaků. Domnívá se to i britsko-řecký archeolog a lingvista Gareth Alun Owens, který už 30 let žije na Krétě a tvrdí, že při luštění nápisu na disku zaznamenal úspěch. Owensovo úsilí při luštění disku vychází z nejistého předpokladu, že fonetické znění znaků lineárního písma A je stejné jako u lineárního písma B a že některé navzájem podobné symboly písma A mají stejný význam jako u písma B i znaků na disku. Gareth Owens se domnívá, že význam nápisu na disku alespoň rámcově pochopil. „Mám dojem, že jedna strana disku je oslavou bohyně lásky Aštarté, zatímco druhá je modlitbou k její těhotné matce,“ uvedl Gareth Owens. „Je to votivní dar.“ Aštarté byla bohyně lásky, plodnosti, války, lovu, zdraví. Uctívali ji v době bronzové pod různými jmény po celém Středomoří.
Ostatní badatelé jsou opatrní. Tasos Kokkinidis z webu Greek Reporter shrnuje postoj odborné veřejnosti k Owensově interpretaci nápisu slovy: „Jedinečná povaha disku společně s absencí dalších podobných nálezů prakticky znemožňuje ověření. Existuje celá řada teorií, ale faistský disk dál zůstává předmětem výzkumu a diskusí.“
