Přestože film je pro režiséra Tomáše Vorla součástí terapie, způsobil mu v životě i nemálo problémů. Na tom zatím posledním, kterým je Cesta domů, dělal šest let a jeho přípravy pro něj byly nejtěžší a nejdelší, co dosud zažil. Osmkrát začínal a končil natáčení, potýkal se s nedostatkem peněz i nástupem pandemie. A opakovaně dokonce přemýšlel, že to vzdá. Že rezignuje nejen na svou profesi, ale i na život. Jak sám říká, blbnout přestal až po dvou pokusech o sebevraždu. Alkoholikem prý ale zůstal dodnes. O svém vztahu k pití, rituálním požití lysohlávek, rivalitě v divadle Sklep nebo zatčení kvůli filmu s Evou Holubovou promluvil v Prostoru KVIFF X.
Přestože jeho Kouř patří do desítky nejlepších českých snímků, které v Česku po revoluci vznikly, v době svého uvedení se pozitivního přijetí nedočkal. „Tenkrát to byl film, který proběhl, kritika na něj moc nereagovala a diváci na něj nechodili vůbec. Podlehl jsem panice a depresi, napsal jsem asi pět scénářů na celovečerní film a žádný producent je nechtěl. Říkal jsem si, že buďto skončím, nebo si založím producentskou firmu,“ popsal režisér Tomáš Vorel okolnosti, které ho přiměly stát se producentem, a přiznal, že navíc do poslední chvíle netušil, jak dnes kultovní „Muzikál totalitního věku“ skončí. „Nevěděl jsem, jak mám natočit poslední záběr. Ještě den před natáčením, když jsme spali v Ostravě, jsem celou noc nemohl spát, protože jsem nevěděl, jak to skončit.“
V rozhovoru natočeném v rámci speciální série pořadu Prostor KVIFF X na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary zavzpomínal také na své působení v divadle Sklep, které provázela každodenní konzumace alkoholu v nadměrných dávkách a agresivita, na dětství v depresích i na to, jak k němu pod vlivem lysohlávek promluvilo stéblo trávy a inspirovalo ho k natočení Cesty z města.
