Něco mezi bláznivým barevným rejem a významnou kulturní událostí s hlubokým náboženským podtextem (i když zde uvidíte i stylizované penisy), to je festival Phi Ta Khon, který se každý rok koná ve městě Dan Sai v severothajské provincii Loei. Letos proběhl od 23. do 25. června (každý rok je jiný termín mezi březnem a červencem) a pro návštěvníka je skvělý v tom, že v jinak v Thajsku přeplněném turisty, zde na cizince zatím moc nenarazíte. Přitom takový nářez se jen tak ve světě nevidí.
I když to bude znít zvláštně, výhodou Phi Ta Khonu je, že nemusíte moc rozumět tomu, co se zde děje. Stačí se dívat, poslouchat, fotit, natáčet a dávat pozor, ať vás sžíravé thajské slunce neskolí dřív, než to vše skončí. Na hlavní třídě města Dan Sai u toho nedostanete ani minutu, abyste neobjevili něco překvapivého a zajímavého. Pokud si vymyslíte nějakou barevnou kombinaci, tak si buďte jisti, že ji uvidíte na tradičních maskách či v případě oblečení. Pokud máte nějakou představu o hudebním doprovodu, tak uslyšíte kakofonii zvuků z různých reprobeden, která je někdy tak ohlušující, že skoro neuslyšíte ani člověka, který stojí metr od vás. Do toho se všude rozléhají vysoké hlasy moderátorů, kteří s rychlostí kulometu servírují různé informace a smějí se u toho vlastním nepovedeným vtipům (ne že bych uměl thajsky, ale požádal jsem jednu paní o krátký překlad).
Obyčejní lidé i umělci zdobí masky velmi kreativními a složitými vzory a přidávají na ně vyřezávané dřevěné nosy a uši. Někteří tanečníci nosí volné a barevné patchworkové kalhoty a košile, na zádech mají šňůry zvonků, které jim visí z opasků. Těmi cinkají a zahánějí vše zlé. Diváky někdy jednotlivci na festivalu dráždí i velkými dřevěnými falusy. Nikdo to nebere ale nějak špatně.
Pro tisíce návštěvníků je to především zábava spojená s tancem a jídlem. A především vizuální bomba. „Jsme tady s kamarádkami, protože to musíte vidět, to tady skoro nikoho nemine, je to sranda a pořídíte super selfie,“ říká mi hezká osmnáctiletá studentka Čarija dobrou angličtinou a hned šoupe fotky a videa na aplikaci Line, což je obdoba WhatsAppu. Mimochodem – Čarija i její kamarádky, jako kdyby vypadly ze žurnálu, který vydávají v New Yorku či v Praze. Špičkové mobily, široké módní kalhoty, topy obepínající štíhlá těla, vyhlazené dlouhé vlasy, trendy brýle. A vedle nich zjevně daleko chudší vesničané, kteří si to ale užívají stejně. Phi tan Khon je totiž takový rovnostářský fesťák.
Na první pohled zde vládne naprostý chaos. Vystupující skupiny i jednotlivci se prolínají. Pořadatelé nejsou schopni udržet lidi, aby jen stáli či seděli na okraji silnice a přihlíželi. Prostě se zúčastní každý. Nejdříve jsem si myslel, že tam vlastně ani nepůjde fotit či natáčet, protože davy lidí tomu budou překážet. Když ale do někoho narazíte, řeší to úsměv a úklona, ne nadávání do debilů, jako u nás doma. Skoro všichni se mohou fotit s každým, zábrany a sociální bariéry v ten moment neexistují. Nechápal jsem, jak se malé děti v tom mumraji neztratí, ale ony se drží jako klíště maminky, zřejmě jsou v tom dobře vycvičené. Na Phi Ta Khonu existuje i věc, kterou by asi většina Čechů nevydýchala – je zde striktní zákaz podávání alkoholu. Ale jídla, ovoce a různého pití je nepřeberné množství. A že je thajský street food světovou špičkou, to si piště. Z nízkých cen se našinci u toho protočí panenky, protože porci velmi chutného a vydatného jídla v přepočtu za 30 až 50 korun zde najdete, kolik si vymyslíte.
Co je ale vlastně Phi Ta Khon? Na to už zcela jednoduchá odpověď není. Dokonce se při hledání odpovědi dostanete do hluboké historie a filozofie buddhismu.
Existují dvě místní legendy, které údajně stojí za vznikem festivalu Phi Ta Khon. Jednou z nich je příběh o dvou milencích, jejichž románek se setkal s odporem rodičů a kteří byli nešťastnou náhodou uzavřeni v jeskyni, kde zemřeli. Postupem času přicházeli další a další duchové, kteří je doprovázeli. Když nastane čas festivalu Bun Phra Wet (Phi Ta Khon je jeho součástí), tito duchové se vynoří, aby se připojili k průvodu s posvátným Phra Uppakhutem. To byl dříve mnich s nadpřirozenými schopnostmi. Po dosažení nejvyšší fáze meditace se stal tak mocným, že se mohl proměnit v cokoli, co se mu líbilo. Rozhodl se stát bílým oblázkem a žít v samotě pod řekou Man.
Příběh hezký, ale existuje i jiný. Další legenda vychází z buddhistické literatury džátak, což jsou příběhy minulých zrození Buddhy. Tato líčí cestu prince Vessantary (poslední bývalý život Buddhy) a jeho ženy Madi domů po letech vyhnanství v lese. V dřívějších dobách se na konci festivalu házeli strašidelné kostýmy a masky do řeky Mun na znamení, že návrat prince Vessantary zahnal všechny zlé duchy. Dnes si je však lidé nechávají na příští rok.
Phi Ta Khon je ale provázen i mnoha modlitbami a úkony v buddhistických chrámech (v Thajsku se jim říká wat), ovšem ty cizinci prakticky nikdy nevidí. To už je hlubší duchovní věc domácích obyvatel.
Příští rok se festival Phi Ta Khon uskuteční od 7. července.
Jak se na festival dostat:
Autobusová doprava Bangkok-Loei je dostupná na severním a severovýchodním autobusovém nádraží (Mo Chit Mai) a z hlavního města trvá cesta do Loei přibližně 7 hodin. Autem jeďte z Bangkoku po dálnici 1 (Phahonyothin). Po průjezdu městem Saraburi jeďte po dálnici 21 přes provincii Petchabun. Poté pokračujte v jízdě po dálnici 203 a projeďte okresy Lomsak a Lomkao. Dojedete do okresu Dan Sai v provincii Loei. Přímým letem se do Loei dostanete z Bangkoku za něco více než hodinku.
