Když někdy uvažuji nad tím, kde jinde než v České republice bych si dokázal představit spokojeně žít, často moje úvahy skončí tím, že žít skoro všude, ale spokojeně těžko. Jenže třeba při návštěvě sousedního Rakouska se umí dostavit taková spokojenost, že to člověka nutí k zamyšlení nad tím, co má doma. I kvůli společné historii je to země nám kulturně velmi blízká. Není to tam příliš jiné než u nás, jen je to v lecčems mnohem lepší. Posuďte sami.
Jestli jsou Češi na něco hrdí, tak je to asi vážná hudba, hokej a pivo. Je toho samozřejmě mnohem víc, čím se můžeme pochlubit, ale jednu z těchto věcí vzpomene na první dobrou každý. Že jsme v tomto jedineční na světě, je ale naše pouhá iluze. Jen kousek za hranicemi je místo, jež je takovým Českem, ze kterého někdo vytáhl jen to dobré.
Salcburk je se svými sto padesáti tisíci obyvateli poměrně malé město, nicméně jeho podstata je veliká. Vyniká tisíciletou historií, od té je ostatně odvozen i název města – už od pravěku se v této oblasti těžila sůl. Nad Salcburkem bdí tři majestátní kopce, každý pro bohatou historii města přispěl svým způsobem. Na jednom je středověké opevnění, na druhém hrad a na třetím opatství. Málo se to ví, ale Salcbursko bylo až do devatenáctého století církevním státem a vládl zde princ arcibiskup. Katolická tradice je zde tak všudypřítomná, podobně jako hory, pivo a hudba. Kdo si potrpí na panoramata, za pár eur se může nechat vyvést výtahem, jež je vytesán do skály, na kopec Mönschberg. Nahoře najdete muzeum moderního umění a krásný výhled. Odtud se dá pokračovat po vrstevnici až k hradu, který nabízí pohled z další perspektivy. Jestli je první dojem při pohledu na Prahu její červené střechy a četné věžičky, pak Salcburk se dá přezdívat bílým městem. Hlavní stavební materiál je zde totiž vápenatý kámen, který se tu těží. Dlouhé pohledy na městské panorama jen tak neomrzí, o to méně pak když si je užíváte na jedné z četných pivních zahrádek. Cestou z hradu tak nesmíte minout Stiegl Keller, kde se i nepivař na dlouhou dobu rozsedí.
To pravé, mozartové
Zdejší hudební konzervatoř a univerzita je mnohými považována za nejlepší na světě a sjíždějí se sem studenti z celého světa. Není tedy divu, že tento kraj dal hudbě jedny z nejvýznačnějších jmen. Notoricky známý je Wolfgang Amadeus Mozart, který se zde narodil a ve službách salzburského arcibiskupa složil některé své nejslavnější kusy. Můžete navštívit jeho rodný dům i některé z více muzeí. Putování s Mozartem se pak nejlépe završí v kavárně Tomaselli, do které rád chodil hrát kulečník a kde i dnes můžete nasát ducha starých časů. V Mozartových stopách svého druhu šel o nějakých dvě stě let později známý dirigent Herbert von Karajan, který je též zdejším rodákem, a třeba jeho nastudování Dvořákovy Novosvětské je opravdový majstrštyk. Jestli si chcete ze Salzburku odvést nějaký suvenýr, každý bedekr vám doporučí známé Mozartovy koule. Ale pozor! Podobně jako každý slavný artikl se i tato laskomina dočkala řady napodobenin. Takže pokud chcete to pravé, mozartové, tak nakupujte jedině u Fürsta, připlatíte si, ale stojí to za to.
Pivní mše
Češi jsou vesměs pyšní na svou letitou a někdy notorickou pivní kulturu. V objemu vypitého piva na hlavu a na rok jsme světová jednička, Rakušané jsou hned za námi, jenže ve stylu popíjení piva nás daleko předčili. Jen v samotném Salzburku je aktuálně 46 funkčních pivovarů. A na rozdíl od nás, kde v poslední době rostou minipivovary jako houby po dešti, tyto mají letitou tradici. Mnohé z nich proto ani jako pivovary nevypadají, ale jsou podobné chrámům či palácům. K pivovaru tady neodmyslitelně patří pivnice a průběh jejich návštěvy snese přirovnání ke katolickému ritu. Vstupujete do majestátní budovy, kde se ušlechtilým kamenem nešetřilo. U vchodu si vezmete z police kamenný půllitr. Kamenný je proto, aby dobře držel teplotu piva. Přijdete k příslovečné kropence, a sice fontáně s ledovou horskou vodou, ve které si džbánek opláchnete a ochladíte. Postupujete až k oltáři, kde vám výčepní z dřevěného sudu načepuje pivo jako křen. Okolo jsou lavice se stovkami, někdy i tisíci místy, protože na tuto mši se musí vejít každý pravověrný pivař.
Když se pozorně podíváme na osazenstvo, vidíme lidi každého věku a různého společenského postavení, jak tady všichni popíjí po spolu. Jestli se tu společnost něčím dělí, tak jsou to možná spolky štamgastů. Člověka až zamrazí, jaký je to kult. Stačí se projít okolo stolů a přečíst si cedulky označující rezervační hodiny. Kromě toho, jaký den a v kolik hodin, se často dovíme i přezdívku oné skupiny, jež tady stoluje. Někdy pak také rok, od kterého se schází. Výjimkou nejsou spolky staré i přes sto let. Místa v těchto štamgastských společnostech se získávají všelijak, lidé se scházejí podle různých příležitostí. Někdy se sejdou kolegové z práce, jindy přátelé ze sportu a v některých spolcích se místa dědí. Pokud se někdo „špatně narodí“, neznamená to, že na něj místo u piva nezbyde. Třeba pivnice patřící k pivovaru Augustiner Braü se nachází přímo naproti porodnici a je milou zdejší tradicí, že se každý narozený Salcburčan zapíjí právě tady. Pivo tu tedy provází lidi od narození a pivní kultura se přidává nedlouho po tom. Požívat alkohol se tu smí od šestnácti let a možná i toto pozitivně přispívá k mravní výchově mládeže. Počty mladých drogově závislých tu mají nižší než jinde v Rakousku i ve světě. Jestli se vám po tomto zdá, že tedy Rakušané, potažmo Salcburčané jsou národem alkoholiků, opak je pravdou. Svědčí o tom chování lidí v době covidové. Kvůli zavřeným restauracím logicky upadla spotřeba čepovaného piva, jenže na rozdíl od nás se příliš nezvýšily prodeje toho lahvového. Žádné domácí popíjení totiž nenahradí setkání, u kterého jde o pivo až na druhém místě.
Jestli se po tomhle všem může zdát, že Salcburk je dalším turistickým Disneylandem, tak se nechte vyvést z omylu. Ve městě bují především víkendová turistika, ale o všedních dnech se město od turistů téměř vylidní. Někdy má člověk dojem, jako by se ocitl uprostřed covidové uzávěry. Jen na rozdíl od těch časů můžete v klid vstřebávat požitky Salcburku.
