Židovské manželce Franze Lehára obstaral „čestné árijství“, z drápů (bratrem založeného) gestapa vyrval desítky Židů i Čechů, včetně profesora Charváta a vedoucích pracovníků Škodovky. Přitom byl gestapáky sám zatčen. Vzal si českou manželku. Demonstrativní antinacista, bonviván a gurmet Albert Göring (9. března 1895 – 20. prosince 1966) přesvědčoval americké i české vyšetřovatele o své cti dlouhé dva roky.
„Míra nedostatku rafinovanosti Alberta Göringa snese srovnání snad jen s tělesnými rozměry jeho ztučnělého bratra,“ soudil o aktérovi „jednoho z nejbanálnějších pokusů o očistu“ americký vyšetřovatel major Paul Kubala. Albert se přitom dal Spojencům k dispozici dobrovolně hned 9. května 1945. Ke svému překvapení se na svobodu dostal až na jaře 1947.
Zpočátku seděl jen pár cel od svého bratra a prominenta nacistického režimu Hermanna Göringa. Bývalý říšský maršál, sběratel více či méně obskurních titulů, jako byl „hlavní říšský lovčí“, odvykal závislosti na morfiu. Vězeňskému psychologovi o dva roky mladšího sourozence charakterizoval takto: „Vždycky platil za můj pravý opak. Nezajímal se o politiku ani vojenství, býval tichý, držel se zpátky.“
Hlavní válečný zločinec souzený v Norimberku a v říjnu 1946 uniknuvší oprátce sebevraždou bratrovu charakteristiku uzavřel pochybnou poklonou: „Býval melancholickým pesimistou, zato já jsem optimista. Přesto to není špatný chlapík, tenhle Albert.“
Prušák, nebo Položid?
Bratři se kromě povahy už na první pohled lišili fyziognomií. Modrooký Hermann byl hřmotný a korpulentní, Albertovi černé vlasy brzy vypadaly, hnědé oči působily introvertně. Devět měsíců před jeho narozením měla sice matka Franziska pobývat s manželem na Haiti, ale v úvahu – coby biologický otec – připadá ještě položidovský rodinný přítel hrabě Hermann von Epenstein. Pět dětí nepříliš majetného diplomata barona Heinricha Göringa vyrůstalo většinou na sídlech tohoto pruského štábního lékaře a hraběte v jedné osobě: na berlínském předměstí Friedenau, na hradě Veldenstein u Norimberku a solnohradském Mauterndorfu.
Heinrich Göring zatím z Bismarckova pověření formoval coby první guvernér kolonii Německá jihozápadní Afrika. Dnešní Namibii opustil tři roky před Albertovým narozením, načež se stal konzulem na Haiti a později v Alexandrii.
Starší Hermann se za první světové války stal s 22 sestřely leteckým esem, Albert působil na západní frontě jako spojař. Telefonní kabely spravoval i pod nepřátelskou palbou, takže většinu války strávil s vážnými zraněními po lazaretech.
Ve 20. letech stihl vystudovat strojařinu se specializací na termodynamiku a také se dvakrát oženit. V roce 1925 začal pracovat u výrobce topení, vysoušecích a chladicích systémů Junkers, o tři léta později využil příležitosti odejít jako obchodní zástupce z Německa do jemu sympatičtějšího Rakouska.
Dotýkat se hvězd
Milovník života Albert Göring šel zpočátku nacistům z cesty. Obchodní činnost v jeho případě nepředstavovala – třeba na rozdíl od „spravedlivého mezi národy“ Oskara Schindlera – krytí špionážní činnosti ve prospěch Německa. Bonviván Albert se na veřejnosti nijak netajil názorem, že jeho bratr se dal dohromady „s tím bastardem Hitlerem“, a „půjde-li to takhle dál, špatně dopadne“.
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 nevynechal jedinou příležitost, aby nedal najevo své postoje. Těžko říct, nakolik to bylo spravedlivé rozhořčení a nakolik hra, v níž se považoval za nedotknutelného, nesmrtelného. Ve Vídni se měl připlést k ponižujícímu výjevu, kdy nacisté nutili Židovky k drhnutí dlažby kartáči. Sehnul se prý po jednom z rejžáků, zaklekl a demonstrativně drhnul kočičí hlavy, dokud jej jeden z černokošiláčů škubnutím nezdvihl a nelegitimoval. Jméno Göring mělo patřičný zvuk, vždyť bratra, budoucího jediného říšského maršála, Hitler oficiálně označil za svého nástupce.
Albert také vypátral a vyreklamoval ze spárů gestapa Žida Oskara Pilze, bývalého hlavního akcionáře největší rakouské filmové společnosti Sascha-Filmindustrie. Podnik založený v Přimdě hrabětem Sašou Kolowratem zaměstnával řadu umělců utíkajících z Německa. Pilzovi se s Göringovou pomocí podařilo emigrovat do bezpečí. Podle hvězdy němého filmu Alexandry Otzoupové Albert zachránil desítky, snad stovky Židů.
Mazlivý ďábel Hermann
Zcela nové možnosti seberealizace se před strojním inženýrem Göringem otevřely s okupací „zbytkového Česko-slovenska“. Vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 následovalo po nočním jednání prezidenta Emila Háchy v Berlíně. Hácha se měl 25. dubna téhož roku spisovateli Karlu Horkému svěřit: „Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles... A ten člověk, který mi tohle říkal, držel mě stále za paži, představte si, on se usmíval, on to ,in die Luft‘ říkal tak mazlivě a díval se mi při tom do očí jako nějaká ženská.“
Svědectví Emila Háchy poté pokračuje: „To vše není to hlavní. Teď vám něco řeknu: jak se tak na mě díval, zrovna v tom okamžiku a právě na těch jeho úsměvných očích jsem poznal, že to není řeč do větru. Poznal jsem, že se mnou mluví ďábel, který je schopen svou hrozbu splnit. Mně něco řeklo: on to udělá! Snad sám Hitler by to byl neudělal. Ale Göring by ho byl přemluvil, už jenom proto, aby svět viděl první ukázku jeho Luftwaffe... A potom jsem tedy podepsal.“
Pod okřídleným šípem
Velitel Luftwaffe měl však eminentní zájem, aby k ozbrojenému střetu nedošlo. V Rakousku pro svůj koncern Reichswerke Hermann Göring získal jedenáct významných průmyslových podniků, v Česku se zajímal hlavně o zbrojovky v čele se Škodou Plzeň.
Akutní hrozbu nacifikace firmy a rozkradení Škodových závodů se československému vedení podařilo oddálit jmenováním jeho bratra Alberta Göringa obchodním ředitelem pro Balkán. V květnu 1939 jej předsedovi správní rady Vilému Hromádkovi a generálnímu řediteli Adolfu Vamberskému doporučil tehdejší rumunský reprezentant firmy, Rakušan Bruno Seletzky. S Albertem se znali od roku 1930, z obchodních cest jižní Afrikou. Jednali spolu v Římě, kde Albert zastupoval producenta aparatur pro zvukové filmy, německý Tobis-Tonbild Syndikat. Göringova autorita měla obhájit stupňování exportu Škodovky, jež se mělo zároveň stát důvodem zpomalení náběhu zbrojní produkce pro třetí říši.
Albert inkasoval plat a poskytoval politické krytí ještě pro státem vlastněnou Zbrojovku Brno i hlavního akcionáře Škodovky, Anglobanku. Proslul totiž svým nákladným životním stylem, jeden příjem mu rozhodně nestačil. Miloval víno, ženy, noční podniky, rád dobře jedl a pil, sám amatérsky vařil. Pro časté ranní návraty z flámů se mu přezdívalo Vídeňský fiakrista. Jen ve Škodovce bral několik miliónů korun ročně. Kromě 600 000 korun základního platu šlo o obchodní provize a různé další příjmy. Dvě promile inkasoval z hodnoty artiklu mírového charakteru, jedno promile dostával z ceny válečného materiálu. Z toho je patrná motivace brzdit dodávky zbraní. Podařilo se mu tak třeba oddálit zastavení výroby strojů pro výrobu kuřiva, v Bulharsku zajistil objednávku na lokomotivy, v portfoliu měl i investiční celky, jako cukrovary „na klíč“.
Albert v Plzni nastoupil 1. června 1939. V srpnu pak pohltily Reichswerke Hermann Göring Škodovku včetně mladoboleslavské automobilky a Zbrojovky Brno. Přestože Němci získali kontrolní balík akcií až v říjnu 1940 po pádu Francie, chovali se ve firmě od počátku jako doma. Říšský maršál jmenoval osobním zmocněncem pro Škodovku vedoucího své kanceláře a spolubojovníka z první světové války generála Karla von Bodenschatze.
Kancelář mladšího Göringa zůstávala ostrovem, kde se volněji dýchalo. Chyběl jinde obligátní Hitlerův portrét, místo hajlování Albert staromilsky smekal klobouk, zdravil „Grüss Gott!“ a o nacistech se i ve společnosti vyjadřoval posměšně, až přítomným tuhla krev, nejde-li o provokaci.
Osobní, ideologické i finanční spory mezi Albertem Göringem a nacistickým vedením koncernu však počátkem května 1940 vedly k vypuzení oficiálního zástupce pro jihovýchodní Evropu z plzeňské kanceláře. Na Balkáně ovšem upevnil svoji ekonomickou pozici a do léta 1941 proudily tímto kanálem škodovácké dodávky do tehdy s Německem ještě spřáteleného Sovětského svazu.
Bertl zdraví Londýn
Podle svědectví syna generálního ředitele Zbrojovky Brno Karla Stallera, Jiřího, měl „Bertl“ Göring otci v polovině dubna 1940 vyzradit plán německého útoku na Francii, vypracovaný na jaře a lišící se od původně uvažovaného postupu z první světové války. Staller druhý den pověřil svého podřízeného Mariana Novotného překladem zprávy do angličtiny a předáním Britům v Bukurešti. Ke generálu Janu Sergěji Ingrovi, vedoucímu Československé vojenské kanceláře v Paříži, mířilo Göringovo varování, že střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka budou používat velmi účinné střelivo ráže 22 milimetrů.
Tehdy již zastaralá informace o napadení SSSR v polovině dubna 1941 (ve skutečnosti k němu došlo 22. června 1941) se přes Stallera dostala k úředníkům sovětské obchodní mise v Praze.
Seznam čtyřiatřiceti
Když v poválečné internaci sepisoval jména osob, které zachránil před nacistickou perzekucí, uvedl Albert i zakladatele české endokrinologie profesora Josefa Charváta. Sám se u něj léčil stejně jako dříve premiér Antonín Švehla nebo prezident Beneš. Charvát, starosta Svazu skautů a skautek Republiky československé, byl gestapem zatčen 1. září 1939 a po věznění na Pankráci poslán do Dachau.
Göringa o pomoc požádala profesorova žena. Prý nezaváhal, na list hlavičkového papíru s rodovým erbem baronů Göringů měl napsat veliteli koncentračního tábora žádost o okamžité propuštění doktora Charváta. Podepsal se stručně: Göring. Mezi uvězněnými byli zjištěni dva doktoři Charvátové z Prahy, pro jistotu tedy pustili oba. Donedávna přitom kolovala politicky korektnější verze o zásahu neutrální ciziny: Charvátova propuštění měl osobní intervencí u Hitlera dosáhnout švédský korunní princ a podporovatel skautingu Gustav VI. Adolf.
V roce 1940 uklidil Göring k sobě do Bukurešti exportního ředitele Zbrojovky Brno Jana Morávka, jemuž hrozilo zatčení.
V říjnu 1941 sebralo gestapo pět manažerů včetně ředitele Omnipolu, exportní odnože Škodovky. Albert Göring, u něhož si předtím tato pětice stěžovala na rozkrádání firmy pracovníkem Bezpečnostní služby – Sicherheitsdienstu (SD) – Hansem Febransem, písemně intervenoval u státního tajemníka K. H. Franka. Když se nic nedělo, vydal se přímo za Reinhardem Heydrichem. Operoval „bratrem říšským maršálem“, jenž přece nařídil, aby byly spisy postoupeny k němu do Berlína nebo zatčení propuštěni. Po čtvrt roce se zadržení konečně dostali na svobodu a získali zaměstnání v pražském ředitelství Škodovky – byť se museli pravidelně hlásit v Pečkárně. Gestapu už tehdy leželo Göringovo pracoviště v žaludku jako „skutečná zaopatřovna pro ,chudé‘ Čechy“.
Ovšem největší úsilí Albert Göring vyvinul k propuštění bývalého generálního ředitele Škodovky Adolfa Vamberského. Protektorátní ministr práce a hospodářství Walter Bertsch, organizátor totálního nasazení Čechů v Říši, z něj chtěl bitím vytlouci při výsleších přiznání vazeb Škodovky a Anglobanky na odboj. Vamberského zatkli v září. Třicátého prosince 1941 dosáhl Göring intervencí u bratra maršála propuštění. Jen jeho statek v Bezejovicích už zůstal přepsán na říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, vášnivého chovatele drůbeže.
Čistota krve
Reinhard Heydrich musel Albertu Göringovi ustoupit ve Vamberského případu, o to vehementněji se však snažil zabránit svatbě, kterou považoval za provokaci a pohrdání principy čistoty německé krve. Albert Göring se totiž během večírku na švýcarském konzulátu seznámil s Češkou Miladou Klazarovou. Bývalá vítězka soutěže královen krásy pracovala jako prodavačka v obchodním domě JEPA. O více než dvacet let starší Albert byl tou dobou ještě ženatý, ale rozvedl se a bývalé ženě přenechal kromě bytů ve Vídni a v Praze slušnou apanáž. Mílu Klazarovou si v Berlíně vyvzdoroval. Přesto nechal Heydrich prohledat dejvický byt, kde žila se svou matkou.
Gestapo se nevzdávalo. V roce 1943 se Albertovi pokoušelo zadržet pas, ale opět narazilo nahoře. K. H. Frank na „defétistu nejhoršího druhu“, který „se z Rumunska vrátil s hrůzostrašnými zprávami“, nasazoval v srpnu 1944 u svého šéfa Himmlera. Jenže ani tomu Albert nestál za přímou konfrontaci s Hitlerovým „starým spolubojovníkem“ Hermannem. O dva měsíce později Bertla udala jeho sekretářka Auer von Randensteinová. Prý si vyzvedl 774 tisíc marek, zřejmě chystá atentát na svého bratra a útěk do Švýcarska. Na pokyn z Berlína byla propuštěna.
Gestapo se nakonec odhodlalo ostentativního antinacistu zatknout. Zadržovalo jej několik dní pro zachycený dopis adresovaný Hermannovi, v němž kritizoval vyhlazování Židů v Generálním gouvernementu – tedy v Polsku.
V listopadu 1944 po něm šli bukurešťští gestapáci. Konkurenční mocenské centrum disponující Wehrmachtem však Göringa propašovalo do Prahy, kde od profesora Charváta získal čisté šaty a pokračoval do bezpečnějšího Rakouska. Pod Alpami s rodinou zůstal až do konce války.
Před českým soudem
Albert Göring se hned po ohlášení konce bojů přihlásil na salcburském Spojeneckém velitelském centru (Allied Command Center). Byl prý nemocný, v horečce, trpěl žaludeční nevolností. Po těle měl podle vězeňského lékaře přes sedmdesát vředů. Ale ohlásit se považoval za svoji povinnost. To, že Hermanna Spojenci zatkli asi 30 kilometrů jižně od Salcburku, jen přiživilo jejich podezření, že jsou bratři smluveni.
Setkali se až v internaci. Hermann měl požádat: „Brzy budeš volný. Postarej se prosím o mou ženu a dceru. Měj se dobře.“
Albert se nedůvěru vyšetřovatelů pokoušel rozptýlit. Sepsal přehled své činnosti za uplynulých 13 let, od nástupu Hitlera k moci. Vzpomněl si na 34 osob, jimž zachránil život. Bylo mezi nimi devatenáct Židů z Prahy, Budapešti, Vídně, ale i Říma a Berlína. Mimo jiné úspěšně intervenoval za bývalého rakouského kancléře Kurta von Schuschnigga nebo židovského manžela německé herečky Henny Portenové Hanse Mosera.
Zlom nastal v okamžiku, kdy okruh vyšetřovatelů doplnil major Victor Parker. Byl totiž synovcem židovské choti Franze Lehára, jíž Göring vymohl „čestné árijství“. Hermann tehdy bratra poslal za „věcně příslušným“ Goebbelsem, který měl Albertovi promptně vyhovět se slovy, aby se příště obracel přímo na něj. Ministr lidové osvěty a propagandy pak nechal režimem do té doby proskribovaného Mistra Lehára srdečně pozdravovat.
Na podzim 1946 předali Američané Alberta Göringa československým úřadům. Zbývalo prošetřit jeho činnost ve Škodovce. Kromě bývalých vedoucích činitelů nyní již znárodněného podniku, jimž zachránil život, se v jeho prospěch vyjádřila dokonce i závodní rada. Mimořádný lidový soud obžalovaného osvobodil, ten poté krátce pobýval u profesora Charváta a 14. března 1947 vycestoval do Rakouska.
Příjmení Göring znamenalo krvavý cejch. Navíc Albert zestárl, zdroje miliónových příjmů vyschly. Stále atraktivní žena Milada jej opustila a později i s dcerou emigrovala do peruánské Limy. Do své smrti v roce 1966 se milovník žen stihl ještě dvakrát oženit a po delším shánění zaměstnání zakotvil u mnichovské stavební firmy. Podle vzpomínek profesora Charváta zemřel „slušný člověk Bertl“ na rakovinu slinivky břišní.
Publicity se mu dostalo až o 22 let později díky britskému dokumentu The Real Albert Göring. Od té doby o něm vyšlo několik knih. Izraelský památník Jad vašem však možnost udělení titulu Spravedlivý mezi národy odmítá. Důvodem má být nedostatek primárních pramenů a dále nízká míra rizika, jež Albert Göring podstupoval. Měl to pod bratrovou ochrannou rukou příliš snadné, nebo v tomto případě vadí stále toxické příjmení Göring?
