Každého na Juliu Fučíkovi přitahoval jeho zjev. Když se novinář Ferdinand Peroutka zamýšlel, proč si pováleční komunisté jako objekt legendarizace nevybrali spisovatele Vladislava Vančuru, ale méně známého literáta Fučíka, uvedl: „Je vždy dobře, jestliže symbol je také fyzicky hezký. Ale Vančura byl nepříjemně holohlavý a Fučík měl černé, kučeravé vlasy, snědou pleť, jiskřivé oči a byl krásný jakousi cikánskou krásou."
Dnes uplynulo 80 let od popravy Julia Fučíka. Při této příležitosti otevíráme starší Causu Bohumila Pečinky.
Ani tahle káva nebyla dost sladká, a tak KSČ angažovala stařičkého malíře Maxe Švabinského, který Fučíka zpodobnil „...téměř dívčího, rozdychtěného, čistého a tak krásného, že snad i ti, kteří Fučíka osobně znali, dávali přednost ušlechtilé kresbě před vzpomínkou na skutečnou tvář," píše v knize Žert Milan Kundera. Tento portrét pak obletěl celý svět.
Lev salónů
Mnozí Fučíkovi přátelé se lekli, když po druhé světové válce začal být jejich „Julek" vydáván za prototyp všech ctností. Dosud ho znali spíše jako lva levých uměleckých salónů první republiky: kdykoliv přišel, ovládl rozhovor, očaroval svými vizemi... a zůstal s hostitelkou přes noc nebo se vytratil s některou ze svých půvabných posluchaček. Peroutka k tomu ironicky podotýká: „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela." Poté se vesměs vracel domů, kde ho čekala Gusta, celoživotní spolubojovnice, ošetřovatelka i přítelkyně v jednom.
Prostředí početné prvorepublikové umělecké inteligence bylo zvláštním světem, vyznačujícím se nespoutaným soukromým životem na jedné straně a koketérií s totalitními ďáblíky na straně druhé. Pro leckoho šlo o adrenalinové povyražení svého druhu: odmítání demokracie, vzývání násilí, vykřikování provokativních hesel na demonstracích a rvačky s policisty. Za provolávání hesel také dostal Fučík svůj první trest: deset dní fešáckého kriminálu na Pankráci. Ještě než stačil poslat do Tvorby svůj první moták, napsaný z romantických důvodů na vnitřní stranu cigaretové krabičky, už byl propuštěn. V tomtéž roce začala v Sovětském svazu akce, v níž byla učiněna „všechna potřebná opatření proti kulakům, včetně úplné konfiskace majetků a jejich vystěhování z území jednotlivých oblastí a krajů". Jak uvádí Alexandr Solženicyn ve svém Souostroví Gulag, tento proud „zanesl do tundry a tajgy na patnáct miliónů mužiků (ne-li více). A přitom žádný zločin Stalinův (a nás všech) nebyl těžší."
Ve stejné době se Fučík vrací z prvního výletu do Sovětského svazu. Po příjezdu několik dní chodí po Praze ve vysokých holínkách a rudoarmejské uniformě a šokuje tím své přátele v kavárnách. Následně vydává knihu reportáží V zemi, kde zítra již znamená včera, plnou obdivu pro první komunistickou zemi. Mimo jiné zde uvádí: „To byl, soudruzi, první pocit člověka, který se od vás vrátil: síla a svoboda vaší země, kterou jsme opustili, stoupla nám do hlavy jako opojné víno smutku.... Ne, soudruzi, toho se neobávejte: nechci lhát ani slovy, ani mlčením. Kdo poznal vaše budování a náš boj, ten nemůže lhát."
Od mládí herec
Julius se narodil 23. února 1903 v Praze. Křestní jméno dostal po svém strýci, slavném hudebním skladateli Fučíkovi. Jeho otec byl spíše průměrný herec, který v roce 1912 přestěhoval rodinu do Plzně, kde dostal angažmá v činohře tamního divadla. To už měl jeho syn za sebou desítky úspěšných dětských rolí.
V roce 1921 vstupuje Fučík do KSČ, stěhuje se do Prahy a zahajuje éru svého věčného studentství. Na seminářích literární historie se seznamuje se F.X. Šaldou, který ho od roku 1926 přizval do redakční rady své Tvorby. Příklon ke světu politiky definitivně dokonává v roce 1929. Tehdy se stává nadšených příznivcem tzv. bolševizace KSČ, kterou z podnětu Moskvy provádí skupina kolem Klementa Gottwalda. Ze stopadesátitisícové masové strany se o dva roky později stává pětadvacetitisícová sekta revolucionářů - začíná éra tvrdé konfrontace s prvorepublikovou demokracií a pokusů o její podvracení. Výsledkem jsou četné zákazy komunistického tisku a vyšetřování aktivit KSČ.
V roce 1933 je Julius trestně stíhán, načež odchází do ilegality a poprvé na sebe přijímá identitu starého profesora, kterou se jeho okolí baví. Zvláště když každý den ráno vede v černých brýlích a s falešným plnovousem redakční porady komunistických Haló novin z pražské kavárny Roxy.
Marie Vacková na jedno z jeho pozdějších protektorátních přestrojení vzpomíná takto: „Tu na hlavní pankrácké třídě jde proti mně mladší člověk s plnovousem, na očích má brýle s černou obrubou, přes rameno nese hůl, na holi má pověšen balík. Směje se na mne. Vzpomínám, odkud jen ty zuby znám... Vrátila jsem se několik kroků nazpět, on také, zastavil se proti mně a oslovil mě: ,Když jsi mě nepoznala ty, tak je to dobré, to mě ti chlapi taky nepoznají.` Hned jsem se do něho pustila, proč se tak toulá po ulici a proč nese balík na holi jako strýc z jarmarku - ve městě je to nápadné. A co vůbec v tom balíku máš? ptám se ho. Ale Julek se jen smál: Letáky, co jiného bych tam měl!" Po letech se tak opět dostává na scénu, na níž inscenuje svůj vlastní život.
Opět v Rusku
V roce 1934 je z pověření Klementa Gottwalda poslán na dva roky jako dopisovatel Rudého práva do Sovětského svazu. Stalinův zásah proti sedlákům vyvolává v celých oblastech rozsáhlé hladomory a kolo represí se opět začíná divoce roztáčet. Julius v té době jezdí po celém Rusku, kde jinak platí všemožná cestovní omezení, a vydává knihu reportáží V zemi milované. Mimo jiné zde uvádí: „Tisíce nových státních obchodů jsou naplněny novým zbožím. Máme sta nových obrovských továren, pro které bylo nutno poněkud utahovat opasek, ale máme dnes již také vše, čeho bylo nutno si odříkat v době budování těžkého průmyslu."
Když v roce 1937 jeho přítel Záviš Kalandra kritizuje politické procesy v SSSR, Fučík odmítá jakákoli podezření a Kalandra m u odpovídá: „Takový Gottwald, Fučík nebo jak se tito doživotní pseudonymové jinak jmenují nejsou věru nositeli moci, nýbrž nechutné duševní infekce. Nemusíme je bohudík považovat za politické faktory, nýbrž jen za studijní předměty." Netřeba dodávat, že Kalandra bude po únoru 1948 jako jeden z prvních na soupisce popravených.¨
Od poloviny třicátých let mění podle směrnic Komunistické internacionály KSČ svou taktiku a přechází ze státoborné do státotvorné polohy. Následuje ji i Fučík, který překypuje náhlým vlastenectvím. Když je v srpnu 1939 podepsán pakt o neútočení mezi Sovětských svazem a Hitlerovým Německem, doplněný později smlouvou o rozdělení sfér vlivu, stahuje se Fučík ke svým příbuzným do jihočeské Chotiměře, kde píše několik literárních studií. Ještě předtím se po téměř dvacetileté známosti oženil s přítelkyní Gustou. Když ho na Domažlicku začne o rok později hledat gestapo, odchází do své první skutečné ilegality.
Dítě s plnovousem
Pro jeho hravou zálibu v převlecích mu přátelé za první republiky říkali „dítě s plnovousem". Svůj přístup nezměnil ani v době protektorátu, takže se nechal v ilegálních bytech navštěvovat manželkou Gustou, což byl ten nejjednodušší způsob, jak na sebe upozornit. Jako vždy měl ještě spoustu dalších vztahů, nejsilnější s hereckou hvězdou Elenou Hálkovou, tehdejší partnerkou herce Zdeňka Štěpánka, kterou pravidelně navštěvoval v jejím bytě.
Kdo šel tehdy aktivně do odboje proti nacismu, musel ale přijmout tzv. desatero odbojových zásad. Jednou z nich bylo, že pokud má dotyčný zbraň, musí jí použít, a pokud je zatčen, nesmí nic prozradit. Nešlo o pionýrské zásady, ale ochranu dalších lidí v odboji. Problémem Julia Fučíka bylo, že nepochopil změněný svět. Proti němu už nestála dobrotivá česká policie, ale represívní složky totalitního státu. Když se pak dostal do rukou gestapa, porušil obě odbojářské zásady.
Jeho slavná Reportáž psaná na oprátce, kterou napsal za stísněných podmínek v pankrácké věznici, odráží tato dvě základní traumata: způsob zatčení a mluvení. „Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budeme dodržovat pravidla konspirace, nebo přestaneme pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné. Rozuměli..." Tak toto říká Fučík ve své Reportáži přátelům těsně před tím, než je 24. dubna 1942 přijde zatknout německá tajná policie.
Účastnice zatýkání Riva Friedová-Krieglová, která jako jediná přežila následné věznění a koncentrák, tato slova jednoznačně popírá. V mnoha pozdějších rozhovorech dává najevo své zklamání z Fučíkova chování, který, přestože měl dvě pistole, je vůbec nepoužil. Místo toho je vložil do postele majitelům bytu, bez boje vystoupil z úkrytu a se slovy „jsem profesor Horák" se nechal zatknout.
Trauma mluvení
V Reportáži se neustále proplétá i Fučíkovo trauma z toho, že na gestapu mluvil. Tým historiků v čele s Františkem Janáčkem a Alenou Hájkovou došel porovnáním výslechových protokolů k závěru, že od Fučíka nešel hlavní proud pozdějšího zatýkání, jež ochromilo celý komunistický odboj.
Politolog Rudolf Kučera v roce 1996 v rozhovoru pro LN řekl: „Rozhodující při vyšetřování jakékoli špionáže, teroristické nebo jiné ilegální činnosti jsou výslechy zatčeného od doby jeho zatčení až po první protokol. U Fučíka přitom nejde o jeho výslechy, jak tvrdí Janáček, do prvního protokolu Klecana 27. dubna, ale do prvního protokolu Fučíka - o něm však Janáček mlčí. Víme, že mluvili oba, Fučík i Klecan, jde však o to,aby se někdo vědecky pokusil doložit, kdo zapříčinil zatčení asi padesáti lidí uvězněných po zadržení těchto dvou mužů." Bez ohledu na mínění jedné nebo druhé strany tato zjištění celkový Fučíkův obraz zřejmě nezmění.
Pro nás ostatní může v hodnocení Fučíka platit, co o něm řekl jiný pankrácký vězeň gestapa, Ferdinand Peroutka: „Nezradil, jen prozradil. Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl."
Vysoká hra
Julius měl vždycky mimořádně vyvinutý smysl pro hru a mystifikaci. Jeho manželka Gusta o tom napsala: „Julovo zalíbení v dobrodružství a sklon k hazardu ho vedly k tomu, že rád vyhledával a vytvářel efektní příhody, jako by počítal s tím, že je bude moci někdy literárně využít." Po sérii hlavních výslechů se ale pustil do daleko složitější hry než dosud, kterou rovněž popisuje ve své Reportáži.
Jde o „nadstandardní" vztah s komisařem gestapa Böhmem, se kterým ho jeho přátelé v letech zatčení často vídali chodit v družném hovoru po Praze. Sám Böhm v poválečných výpovědích mluví o šesti až osmi výjezdech. Například vypovídá: „Na Národní třídě jsem pak služební auto poslal zpět a zašel jsem s Fučíkem do Štěrbovy cukrárny. Tam jsme si dali zmrzlinu. Pak jsem šel s Fučíkem přes Václavské náměstí do Petschkova paláce" (sídla gestapa - pozn. red.).
Tyto výlety později Fučík vysvětluje jako pokus odlákat pozornost a získat čas, Böhm ho údajně zase chtěl použít jako volavku. Faktem je, že šlo o zvláštní vztah, jehož motivace zřejmě zůstanou navždy utajeny. Co utajeno nezůstalo, jsou možnosti, jichž se Fučíkovi v té době na Pankráci jako tzv. Hausarbeiterovi dostávalo. Nechme opět mluvit Peroutku, který v té době pobýval v pankrácké věznici: „Roku 1943 vězňové na Pakráci vyklepávali Morseovou abecedou na zeď toto poselství: Pozor na Fučíka" Ať už je to jakkoli, jeho poslední velká hra mu nevyšla a 8. září 1943 byl popraven v berlínské věznici Plötzensee.
Reportáže? Ne, romance
Objevný pohled na Julia Fučíka a jeho dílo předložil profesor slavistiky z Pensylvánské univerzity Petr Steiner. Jeho texty neoznačuje za reportáže, ale romance, tedy sentimentální žánr se šťastným koncem. „Ve svých textech se vědomě snažil zobrazit svět ne takový,jaký je, nýbrž jaký by měl být. A forma romance tomuto účelu ideálně vyhovovala." Sám Fučík se často hrdě hlásil nikoli k označení novinář,ale „agitpropčík", tedy šiřitel marxisticko-leninské ideologie.
Významovým rozborem jeho prvorepublikových textů i Reportáže psané na oprátce došel Steiner k závěru, že Fučík se často stylizoval do role Ježíše Krista, který šíří pravou víru. „Podívám-li se z tohoto hlediska na Reportáž, vidíme, že události z Fučíkova života podané v prvních čtyřech kapitolách nápadně odpovídají příběhu Kristova úmrtí a zmrtvýchvstání v evangeliích."
Dodává, že příslušná náboženská symbolika je pouze nahrazena komunistickou (velikonoce - 1. máj atd.). Stránku po stránce odhaluje Steiner podobu jednotlivých příběhů Reportáže s biblickými obrazy. Před našima očima vyvstává Fučík - Ježíš, beroucí na sebe podobu sociálního aktivisty. I z tohoto důvodu byla Reportáž předurčena k tomu, aby v komunistickém hnutí sehrála úlohu podobnou jako bible pro křesťany.
Kat a básník
Jak by to asi s Fučíkem dopadlo po únoru 1948? Zřejmě by věrně kopíroval všechny moskevské linie jako v celém svém dosavadním životě. Milan Kundera napsal, že v době stalinistických represí šel ruku v ruce s katem i lyrický básník - to byla přesně role, kterou Julius nanečisto hrál po celou dobu první republiky.
Pokud by i jej iracionální kolo politických procesů semlelo, nejspíš by následně napsal svoje „opožděné reportáže", za něž by v šedesátých letech sklidil podobný úspěch jako za svého času „předčasné reportáže" ze Sovětského svazu. Byla by to ale stejně nedospělá hra, v níž není důležitý obsah, ale kamery a potlesk. Jak to napsal v závěru své poslední reportáže o motivech svých „vysokých her" s komisařem Böhmem? „Rok jsem psal divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat."
