Karel Kosík

"Bylo mi třináct let, šel jsem v průvodu s otcem a držel se ho za ruku a nechtěl jsem, aby ten průvod skončil. Nepřál jsem si, aby skončil, protože jsem v té demonstraci, v první demonstraci po okupaci Československa, vycítil, co je touha po svobodě, co je lidská odvaha, a bylo mi v ní dobře," řekl Kosík v jediném živém, a nikoli korespondenčním interview - pro literární přílohu Práva v prosinci 1999. Ten zážitek třináctiletému klukovi, žijícím u po rozvodu rodičů jen s maminkou, vyhnal z hlavy sny,jak se stane pravým křídlem A C Sparty (zhlížel se v Pučovi a Bicanovi), a vyvolal v něm bezděčnou jistotu, "že teď je důležité číst básníky,a ne hrát fotbal".

Ovšem jak student reálného gymnázia ve Slovenské ulici v Praze na Vinohradech dospíval, přesáhly následky oné změny oblast řeči vázané. V zimě 1944 jej jako člena ilegální odbojové organizace Předvoj zatklo gestapo a octl se na půl roku v Terezíně, kde den co den odvážel těla zemřelých a umlácených do márnice. Druhého května 1945 byl očitým svědkem popravy šestapadesáti komunistů, zastřelených na rozkaz K. H. F ranka. Vzápětí dostal skvrnitý tyfus a málem zemřel sám. Po osvobození už jako mladý komunista odmaturoval a zahájil studium na pražské filosofické fakultě, kde se seznámil se svou pozdější ženou Růženou Grebeníčkovou a kde oba upoutali pozornost Václava Černého. Nelítostný arbiter elegantiarum českých mravů se zmiňuje o jejich mladicky zavilém stalinismu, o Kosíkově podílu na marx-leninizaci výuky i o jeho novinovém článku, v němž má autor jedenáct popravených čelných komunistických funkcionářů v čele s generálním tajemníkem Rudolfem Slánským za "zrádcovské stvůry". Nakonec Černý uzavírá: "... nejsem schopen věřit nikomu, kdo ve dvacíti horoval ... sadisticky a se špinavou zlobou v srdci. ... polepšenci tohohle druhu budou pak i schopni rozumných a slušných počinů, ale nebude to proto,že jsou prostě všeho schopni?"

PROCITNUTÍ

Ve dvaapadesátém, rovnou po vojně, nastoupil šestadvacetiletý Kosík na místo vědeckého pracovníka Kabinetu pro filosofii nově budované Akademie věd. Octl se v instituci, jež na rozdíl od svých spíše reprezentačních předchůdkyň měla stát na výkonu. Její osnovatelé s nepochybující suverenitou roubovali princip komunistického elitářství na tradice jdoucí od sovětského vzoru přes Petra Velikého až do Prus, kde se zakladateli spolupracoval Komenského vnuk v duchu dědečkových idejí. Kabinet vedl Ladislav Rieger,pravnuk Františka Palackého a předúnorový marxista, vystupující vždy velmi liberálně. Když jeden z mladých adeptů-komunistů, přijatý na dějiny české filosofie, po půlhodinovém listování Bolzanovým Vědoslovím špitl: "Tohle dělat nebudu," nechal ho dlouhá léta vrtat se v Marxově Kapitálu.
Kosík si přinesl jako téma české radikální demokraty z roku 1848. Zabývat se v kabinetu dějinami českého myšlení bylo přáním prvního prezidenta Akademie Zdeňka Nejedlého, mladý adept vědy měl však vlastní důvody.Zhlédl se v Emanuelu Arnoldovi, který u stanného hradčanského soudu před sto lety nepřipouštěl pro sebe jakoukoli vinu a statečně přijal nejvyšší trest, posléze změněný na těžký žalář.Při soustředěném studiu protokolů procesu ale Kosík se svou ambicí napsat objevný marxistický rozbor idejí a osobností, nad nimiž prvorepublikoví historici v čele s Masarykem ohrnovali nos, nečekaně klopýtl. Pochopil, že vyrukovat na Arnolda, Friče, Sladkovského či Sabinu s marxismem-leninismem, jak jej z přednášek i "praxe" znal z fakulty,je beznadějný podnik.

SCHOPNÍ A VŠEHO SCHOPNÍ

Byl to přesně ten druh osvícení, v němž spatříme v úplně jiném světle svět a sebe v něm. S těmi, co neměli jiný talent než využít poválečného zmatku, prodírajíce se pod ochranou strany na pozice, kam by za normálních okolností nikdy nedosáhli, zůstal Kosík na čas spojen už jen částí svého slovníku. Dlouho před Chruščovovým odhalením Stalinových zločinů mu došlo, čemu a komu všemu svým chováním dobře posloužil. Podobně prohlédali po celá padesátá léta mnozí. Milan Machovec, který zemřel měsíc před Kosíkem, stopoval v každém čísle časopisu Voprosy filosofii jako ohař a jakýkoli náznak ústupu ždanovovské kulturní politiky v Sovětském svazu okamžitě využil. Logika už není buržoazní pavěda? Takřka přes noc o ní napsal knížku, z jejíchž "objevů" šly na profesionální logiky mrákoty,ale ostatní mohli argumentovat: "Vždyť přece soudruh Machovec píše ...," a vrátit se zase o kousíček zpět ke zdravému rozumu.
Tenhle trik několikrát zopakoval a bohatě jej rozvinul i ve výuce na filosofické fakultě, zaštítiv jej občasným odváděním pozornosti k jiným hříšníkům, především z Kabinetu pro filosofii A V. Na pracovišti později přejmenovaném na filosofický ústav se okolo Kosíka zformovala skupina vědců, kteří začali ostře vystupovat proti dogmatickému marxismu: Irena Šnebergová, Josef Zumr, Ivan Dubský,Ivan Sviták, Květoslav Chvatík, a především Robert Kalivoda, odchovaný prostředím předválečné levicové avantgardy. Stalinistická fáze jej zcela minula a kolegům velmi prospěl nejen rozhledem a sečtělostí. Na odborných i stranických fórech dokázal tento rozený bojovník obhajovat společně nalezenou koncepci dějin filosofie jako filosofie nevídaným způsobem. " Diskuse chytrých marxistů s těmi blbý mi" (Ladislav Hejdánek) se naplno rozhořela po XX. sjezdu KSSS,konaném v roce 1956, po zmíněných Chruščovových odhaleních. " Proč má Hegel pozici zakopaného psa?" ptal se Kosík a Ivan Sviták hřímal: " Věda se musí osvobodit od ideologie!" K nejostřejším střetům revizionistů a dogmatiků patřila konference o dějinách české filosofie, konaná roku 1958 v Liblicích, jedno z prvních vítězství reformního směru.

PODANÁ RUKA

V Liblicích referoval o Bernardu Bolzanovi z pozice vedoucího edičního oddělení Akademie Jan Patočka. "Buržoazní filosof" se na stranicky exponovaném pracovišti octl zásluhou mladých revizionistů, vedených notorickým provokatérem establishmentu Ivanem Svitákem a podporovaných Riegerem. Zapůsobila žízeň po zanedbaném vzdělání a snaha vrátit Patočku filosofickému životu, z nějž měl jako fenomenolog a demokrat po únoru 1948 zmizet. Po vyhazovu z filosofické fakulty nastoupil do Masarykova ústavu a po jeho zrušení byl převeden na Pedagogický ústav ČSAV, kde sice svou nevídanou erudicí proměnil českou komeniologii z popelky v princeznu, ale strádal nemožností pedagogického působení. Na filosofickém ústavu prožil jedno z nejšťastnějších životních období. Půjčoval si knihy,které potřeboval, měl hlavní slovo při objednávání světové produkce, čehož nikdo jiný na takové úrovni nebyl schopen, a hlavně při všech příležitostech včetně kursů Večerní univerzity marxismu-leninism u plnými hrstmi rozdával ze svých naprosto bezkonkurenčních vědomostí a vykladačských schopností. Vděčně vracel přátelské gesto třeba i tak, že s Ivanem Dubským nevynechali ani pravopis. V Kosíkovi rozeznal největší generační talent a spřátelili se.
Akademici si svého gurua považovali. V humanitních kruzích se dodnes dává k lepšímu, jak zorganizovali akci za jeho vědecký vzestup.Byl spjat s podmínkou napsat práci k velkému doktorátu s nějakou tou odvolávkou na marxismus. Fenomenolog se prý sveřepě bránil, odolav zprvu i manželce: "Jene, peníze přece potřebujeme ..." Dopadlo to, říká se, nakonec tak, že do textu Aristotelés, jeho předchůdci a dědicové nakonec pronikla jediná věta, citát z Marxe: "Aristotelés je Alexandrem Makedonským řecké filosofie." Historka je nepravdivá, Patočkův velký doktorát se obešel bez zmíněných zpěvů a tanců, což svědčí o dvojím: mýty se vyprávějí jen o velkých a poměry tam, kde si nejodvážnější reformisté vybojovali kus svobodného prostoru, byly tehdy srovnatelné s civilizovaným světem. Vždyť v ústavu v šedesátých letech pracoval i evangelík Ladislav Hejdánek, jem už (a nejen jemu) Kosík už před jeho nástupem otevřel publikační možnosti.

KNIHA

Kosíkovo přátelství s Patočkou začalo v devětapadesátém roce, kdy k němu s Josefem Zumrem začali docházet číst text Martina Heideggera O bytnosti pravdy.Bylo to pro ně příjemné osvěžení během dlouhých měsíců, které Kosík trávil na členských schůzích KSČ v ČKD a Zumr na jatkách a v rybárně v Holešovicích. Náprava dělnickou třídou byla přímým následkem střetu ortodoxních s odpadlíky od víry pravé na stránkách Literárních novin po XX. sjezdu. Patočka se původně chtěl s ústavními nedogmatickými marxisty sblížit přes fenomenologii. K předávání této metody v původní vlasti jej kdysi symbolickým předáním Masarykova přednášecího pultíku zavázal sám její otec-zakladatel Edmund Husserl. Nakonec to ale vzal hlavně přes jeho nejslavnějšího žáka-odpadlíka, a tak nejen na ústavu, ale posléze i na fakultě takřka epidemicky bujel heideggerovský existencialismus. Nejzářivější klenot této spolupráce, Kosíkova kniha Dialektika konkrétního, vyšla ve třiašedesátém, druhé vydání o dva roky později, třetí v šestašedesátém. Svět se přidal: Tokio 1969, Barcelona 1970, Paříž 1970, 1978, Milán 1972, Frankfurt nad Mohanem 1973, 1976, Dordrecht 1976, Lisabon 1977. Čtení z Dialektiky našel na programu Svobodné univerzity v Berlíně roku 1993 Ladislav Hejdánek. Člověka sice při četbě čeká intelektuální procházka Hegelem, Marxem a Heideggerem, ale cosi ryze osobního nelze v textu přehlédnout.
Slova jako revolučně praktický čin zcela pozbyla dobově kanonického smyslu a jsou myšlena jedině jako výsledek osobní i společenské sebereflexe. Jejich předpokladem je destrukce pseudokonkrétna ,všech pojmů, jevů, představ,činností a věcí, které si podmaňují naše životy, namísto abychom odhalili jejich zprostředkovanost a relativnost. Součástí tohoto činu je pochopení starosti degenerované v obstarávání, což je totální podřízení "světu aparatur,zařízení, relací a vztahů", a každodennosti, v níž "se činnost a způsob života přeměňují v instinktivní ... nereflektovaný mechanismus jednání a žití".

KDO BYLI REFORMNÍ KOMUNISTÉ?

Pro mnohé dodnes nepochopitelný zázrak Pražského jara se v lednu osmašedesátého nevyloupl z rituální výměny prvního tajemníka ÚV KSČ.Už brzy po únoru `48 mnoha komunistům to, čemu tenkrát pomohli na svět, začalo překážet v jejich vlastním živo tě. Ze hry vyřazená společnost dlouho pozorovala vnitrostranické spory nezúčastněně. Zpozorněla, když se začalo ukazovat, že se těm jiným komunistům líbí stejná hudba, stejné knihy,stejné filmy jako jí a že pošilhávají po Západu natolik, že ani konzum by jim nebyl proti mysli. Uvěřila, až když se přesvědčila, že lidsky nejkvalitnějším z reformních komunistů už nejde jen o ně samé. Za hádkami a boji o autentického Marxe rozeznala jejich tu více, tu méně vědomou touhu po návratu ztraceného světa první republiky s její slušností, pracovitostí, tolerancí, demokratismem a smyslem pro rovnost, jak jej reprezentoval třeba Sokol, kde býval Kosíkovým vedoucím na letních táborech mladý inženýr Jiří Hanzelka. Euforie z prolomení bariér a znovunalezení společné identity byla tak obrovská, že připomínala jakousi variantu národního obrození pro druhou půli 20. století: "Národ ... může ztratit přetvářející sílu dějinného subjektu a stane se utvářeným dějinným objektem; může zmizet jako politický národ, který se obnovuje a potvrzuje v promýšlení svého programu ..., a klesne na česky mluvící obyvatelstvo produkující ocel a obilí; může vyměnit trojrozměrnost dějinné existence za jednorozměrnost pouhého živoření, protože ztratil paměť a perspektivu." Citát z Kosíkova masarykovsky pojmenovaného článku Naše nynější krize má tu výhodu, že ukazuje nejen, co se tehdy tisklo v novinách a čím lidé naplno žili, ale i jak to nakonec celé dopadlo.
Normalizace začala pro Kosíka rozvodem a vyhazovem z profesorského místa na filosofické fakultě (1971), kam v osmašedesátém přišli spolu s Patočkou a kde silně ovlivnil studenta Václava Bělohradského. Začal žít ve svobodném povolání; honoráře ze zahraničí mu to na velmi skrovné úrovni dovolovaly.Doma studoval a pořizoval si rozsáhlé komentované výpisky,což je onen tajemný tisícistránkový manuskript, který zabavili estébáci a o němž Kohout s Vaculíkem píší jako o pokračování Dialektiky konkrétního. Chartu tenhle příznivec psaných, na hraně balancujících postojů nepodepsal. Považoval ji za pouhé politické gesto bez filosofického zakotvení. Nové životní zázemí našel ve vztahu se studentkou čtvrtého ročníku práv,s níž se seznámil dva roky po rozvodu, těsně poté, co strávil několik dní v Ruzyni.

VEZMI A ČTI

V devadesátém se Karel Kosík vrátil na fakultu, ale nepobyl zde déle než dva roky. Byl v penzijním věku, a škola tudíž musela žádat o peníze na jeho plat. Rektorát sdělil, že nejsou, a v dané situaci by sám rehabilitovaný musel požádat o povolení přesluhovat, což pana profesora rozčililo, a poroučel se sám. Zakotvil znovu v Akademii, kde jej s otevřenou náručí přivítal taktéž rehabilitovaný přítel Zumr. Dialektika konkrétního se nového vydání nedočkala, publikoval své starší i čerstvě psané studie a články. Proti jejich ostře negativnímu ladění vystupovali nejvíc ti, kdo z disentu odstartovali k velkým kariérám, kupříkladu Petr Pithart. Kdo čte Kosíka pozorně, nemusí nutně nabýt dojmu, že "přestal vidět a slyšet, že sděluje jen emoce" (Josef Chuchma). Texty o stupňujících se dehumanizačních účincích symbiózy ekonomie, techniky a vědy musejí české střední a vyšší třídě, oslněné vlastními dovednostmi a úspěchem, připadat jako litanie bludného kazatele, jemné heideggeriánské rozbory viny a oběti (Jinoch a smrt) jako hudba z jiné planety a analýzy Husova či Havlíčkova charakteru jako beznadějné staromilství. Vydávání rozdělení Československa za třetí Mnichov (Století Markéty Samsové) spolu s kritikou NATO působí na establishment jako provokace.
Až někdo oblečkům, limuzínám a žargonům nejen těch našich manažersko-byrokratických elit porozumí přes manšestráky,rádiovky a soudruhování jeho generace, Kosíkova hvězda opět zazáří. Možná nám konečně vysvětlí, co všechno jsme zažili a zažíváme, jaká pseudokonkrétna nám brání vidět. Anebo taky ne, protože to předpokládá onu zpropadenou příčetnost. Koneckonců: "Bez myšlení a kritiky,jako pochodující bezhlavost, budou lidé šťastnější." (Jinoch a smrt)