Ladislav Brom

V té době bylo Ladislavu Bromovi, který po roce 1948 přijal jméno John L. Brom, 44 let. Narodil se 16. 4. 1908 v Chocni jako Ladislav Kořínek. Někdejší herec, později režisér a producent prožíval právě svou druhou velkou životní kariéru. Pokud dnes, s odstupem doby, mapujeme životní osudy Ladislava Broma, dojdeme k závěru, že šlo o člověka talentovaného, mimořádně pracovitého a cílevědomého. Rychle navazoval kontakty a dokázal se nenuceně pohybovat mezi lidmi nejrůznějších zájmů a profesí.
Dne 17. dubna 1940 se čtenáři časopisu Kinorevue mohli (v článku Producent) dočíst: „Ladislav Brom za krátkou dobu prošel mnohou zkušeností, ke které jiní potřebovali celý lidský věk. A jeho rychlá kariéra má v sobě cosi amerického. Obdoba jeho podnikavosti se u nás hned tak nenajde ...“
Ve třiceti letech byl Ladislav Brom nejmladším českým filmovým producentem. Na svém kontě měl několik celovečerních filmů, ve kterých vystupoval jako herec. Za sebou měl také filmy, jež sám režíroval: Harmonika, Kariéra matky Lízalky, Klapzubova jedenáctka, Bílá jachta ve Splitu ...

SPOLUŽÁKEM LÍDY BAAROVÉ

Herecké začátky pozdějšího režiséra a producenta Ladislava Broma však nebyly zrovna slavné. Zmíněný článek v časopisu Kinorevue prozrazuje, že se ještě coby student dramatické konzervatoře (začal ji navštěvovat poté, co odešel ze studií na technice) nechal přemluvit svou mladší spolužačkou Ludmilou Babkovou (pozdější Lídou Baarovou), aby se oba zúčastnili konkursu do chystaného filmu. Komise je nechala něco zazpívat, aby se pak oba adepti na filmovou slávu dozvěděli, že „nic neumějí a k filmu se prý nikdy nedostanou“.
O mnoho let později mi Lída Baarová řekla, že danou událost příliš neprožívali, spíše ji vnímali jako dobrou studentskou recesi.
Přesto oba čekala skvělá a u Lídy Baarové dokonce závratná filmová kariéra. O životní katastrofě, která krásnou herečku postihla poté, co ještě před válkou navázala, ať už z naivity, nebo hlouposti, zničující vztah s říšským ministrem národní osvěty a propagandy Josephem Goebbelsem, se dnes už všeobecně ví.
Málo se však ví o Ladislavu Bromovi.

MUŽ MNOHA ŘEMESEL

Po absolutoriu konzervatoře odchází Ladislav Brom do Nového německého divadla, kde je angažován nejprve jako sborový a později jako sólový tanečník. Následují angažmá například v českobudějovickém a později v ostravském divadle. V roce 1934 dostává jednu z hlavních rolí ve filmu režiséra Jana Svitáka Život vojenský, život veselý.
Kromě hraní ve filmu a v divadle je Brom mimořádně činorodý i v jiných oborech. Za sebou má mimo jiné sbírku básní (podepisuje ji uměleckým pseudonymem Rimon). Ještě jako student začal externě pracovat jako novinář: pro A-Zet psal například sportovní články. Stal se také vyhledávaným textařem. Jednou ho měly proslavit například písně Modré dálky, Ulice zpívá či Přednosta stanice v jedinečném podání Vlasty Buriana.
V polovině třicátých let ho ministerstvo zahraničí posílá jako stipendistu do tehdejšího Sovětského svazu. Brom tu hledá inspiraci například u proslulého režiséra Sergeje Ejzenštejna. Netuší, že právě tímto svým pobytem poštve proti sobě české fašisty ...
Píše se rok 1937, Bromovi je 29 let, režíruje svůj první celovečerní film Harmonika. Autoři knihy Československý film v obrazech Jaroslav Brož a Myrtil Frída budou po letech tento film hodnotit jako jeden „z poctivých pokusů o pohled na život kolem nás ... Tomuto kaleidoskopickému silně romantizovanému pohledu na drobné osudy lidí z předměstí chyběla sice pevná dramatická linie, avšak postavy děje (v hlavních rolích zde vystupovali mimo jiné Jaroslav Vojta, Hermína Vojtová a Ladislav Pešek) působily až překvapivě věrohodně.“
Koncem třicátých let pracuje Ladislav Brom jako režisér pro společnost Reiter-film. Po smrti majitele společnosti Jana Reitera kupuje Brom jeho ř rmu a zakládá společnost Brom-Film.

OPERETNÍ PUČ NA BARRANDOVĚ

V knize Petra Bednaříka Arizace české kinematografi e se můžeme dočíst o pokusu českých fašistů ovládnout Filmové ateliéry Barrandov. Stalo se tak hned druhý den po vstupu německých nacistů do Prahy, tedy 16. března 1939.
Skupinu, která žádá okamžité propuštění všech židovských zaměstnanců, vede režisér Václav Binovec a jeden z předních českých fašistů - dr. ing. Zdeněk Zástěra. A je tu také - Ladislav Brom.
Pučisté ale narazili na odpor tehdejšího většinového vlastníka společnosti A-B Barrandov Miloše Havla a narazili zejména na odpor německých nacistů, kteří už měli své plány, jak barrandovské ateliéry ovládnout sami.
Při psaní knihy Mraky nad Barrandovem jsem objevil i výslechový protokol Ladislava Broma ze 17. dubna l946. Zdůraznil tu, že k tehdejší cestě na Barrandov byl donucen. Zdeněk Zástěra byl totiž jeho tchán (šlo o nevlastního otce Bromovy první ženy Věry). Zástěra mu prý vyčítal jeho údajnou levicovou orientaci a také to, že při pobytu v tehdejším Sovětském svazu napsal společně s Robertem Baerem a režisérem Feinberrgem židovskou divadelní studii“.
Pokud by Ladislav Brom choval nějaké sympatie k nacismu a fašismu, nebyl by zřejmě tak často denuncován právě tehdejším českým aktivistickým tiskem. Například v časopisu Vlajka ze 16. srpna 1941 se objevila i tato slova: „Kam jste se poděly, kam jste se poděly ... Ne sice ony ,Zlaté-, ale zato nadšené referáty o židobolševických filmech, které posílal pan dr. Brom ze svého studijního pobytu v SSSR?“

V RUKOU GESTAPA

Dne 12. listopadu 1941 zatýká Ladislava Broma gestapo. Má ale štěstí. Na svobodu se dostane v hodně zbědovaném stavu po čtyřech měsících. Jak po válce vypoví, zatčen byl na udání nejmenovaného kolegy a gestapo zajímal jeho pobyt v Sovětském svazu ...
Vraťme se ale k Bromově umělecké práci. Ještě v roce 1939 stihl (kromě toho, že získal titul doktora ř lozoř e) dokončit psychologický film Tulák Macoun, dojemný příběh tuláka, který se po letech vrací domů, s Otomarem Korbelářem v hlavní roli. Film zabodoval na filmovém festivalu v Benátkách, odkud přivezl jednu z hlavních cen.
Vznikají další Bromovy filmy. Například: Ulice zpívá, Vyděrač, Život je krásný ... V roce 1943 připravuje svůj devátý celovečerní a zároveň i poslední český film - Skalní plemeno. Snímek o životě kameníků v posázavském lomu, natočený podle románu Jana Morávka, představoval, jak později napsal kritik Jindřich Černý, „v kontextu protektorátní tvorby nepopiratelnou hodnotu“. Ladislav Brom přivedl před kameru třiadvacetiletou Danu Medřickou, pro niž úloha živočišné a divoké Anky Halíkové byla první filmovou rolí.
Dobová kritika Bromovi občas vytýkala přílišný romantismus, někdy i sentiment, ale v podstatě se shodovala v tom, že jednotícími prvky jeho filmů byla především dobrá znalost lidí, zejména těch, kteří jsou nuceni svádět každodenní zápas o holou existenci ... Brom „vidí“, ale především „cítí a soucítí“, což bude později patrné u jeho filmů o Africe.

ČAS NOVÝCH ORTELŮ

„Není právní ustanovení, které by blíže definovalo pojem tzv. kolaborantů a zrádců národa, takže by mohlo docházet k libovůli a rozsudky by nebyly v souladu se skutečným stavem a často by mohly býti výsledkem zájmů osobních, konkurenčních a podobně. Nemusí se připomínat, že nejen takové rozsudky, ale i pouhá nařčení ohrožují čest, majetek, zdraví a často i životy postižených ...“
Tato slova napsal Ladislav Brom krátce po osvobození v roce 1945, kdy takřka neomezenou moc získaly nejrůznější očišťovací či disciplinární komise, prověřující herce, režiséry a další kulturní pracovníky.
O lidech se tu rozhodovalo jako na běžícím pásu. Jednání takové disciplinární komise trvalo nanejvýše patnáct až dvacet minut. Prověrky se odehrávaly bez účasti obviněných.
Nikdo neměl šanci se bránit. Nebylo to poprvé a bohužel ani naposledy, kdy se opravdovými vládci této země staly Hysterie, Nenávist, Strach ... Komise ukládaly vysoké peněžní pokuty, mohly doživotně zakázat veřejné vystupování. Mohly poslat herce před mimořádný lidový soud - před ním se ocitl třeba Vlasta Burian či Adina Mandlová.
Někdejší vojenský velitel partyzánských jednotek a vojenský velitel Národní rady československé Karel Veselý-Šteiner v roce 1945 napsal: „Pokud si pamatuji, dodával L. Brom dvě zprávy o filmu, které jsme zpracovali do situační zprávy do zahraničí. První byla v zimě 1944-1945.
Zprávy dávaly dobré směrnice pro protinacistickou propagandu. Sám jsem se přesvědčil, že v posledních revolučních přípravách se zúčastnil Brom s velkou energií, prací a nadšením ... Předpokládám, že se zúčastnil i na ostatní práci revoluční skupiny Zpravodajské brigády ... Tato zpráva nemůže a nesmí být opomíjena, i když jsou proti němu námitky z dřívějších dob ...“
Ladislav Brom přináší další důkazy o své odbojové činnosti. Dopis na jeho obranu píše spisovatel Ivan Olbracht. Také metropolitní kanovník chrámu svatého Víta a vězeň koncentračních táborů dr. Otto Stanovský.
Není to ale nic platné. Dne 2. května 1947 uznává trestní komise č. 50 Ladislava Broma vinným tím, že se údajně prohřešil „proti národní cti“.

EXIL

Lída Baarová často vzpomínala na to, že Ladislav Brom patřil, například vedle Miloše Havla, režiséra Františka Čápa či Adiny Mandlové, mezi lidi, kteří ji nikdy nezatratili. Ani poté, co byla obviněna z nejtěžších zločinů, včetně kolaborace a udavačství. Přestože jí soud nic takového neprokázal a konstatoval pouze její vztah k Josephu Goebbelsovi, který však nespadal „do doby zvýšeného ohrožení republiky“, bylo jí po propuštění z vězení jasné, že musí odejít. Ve svých pamětech a rovněž v osobních rozhovorech se mnou mnohokrát tvrdila, že to byl právě Ladislav Brom, který s jejím tehdejším manželem Janem Kopeckým připravovali její únikovou trasu za hranice. Po její smrti mi to několikrát potvrdila i nevlastní matka Lídy Baarové Marie (Marcela) Babková.
Druhá žena Ladislava Broma Olga Brom-Spencerová zdůrazňuje, že její muž se o jakékoliv pomoci Lídě Baarové a jejímu manželovi nikdy nezmínil ...
Lída Baarová se dostala přes hranice za dramatických okolností krátce po únoru 1948.
A jak to bylo s jejím spolužákem z konzervatoře Ladislavem Bromem? Když mu bylo znemožněno filmovat, začal obchodovat s broušeným sklem. Nevedl si špatně, ale po únoru 1948 bylo zřejmé, že i on bude nucen odejít. Olga Brom-Spencerová v knize Odysea Johna L. Broma píše: „Po udělení víza opouštěl rodné Československo jen s malým zavazadlem a téměř bez peněz. Když se letadlo zvedalo z ruzyňského letiště, přišlo mu na mysl známé přísloví Omnia mea mecum porto. Bylo teď jen na něm, co s tím málem dokáže ...“
Brom žije nejprve ve Švédsku, pak ve Velké Británii. Posléze se usadí v Paříži. Znovu zakládá společnost Brom-Film. Od roku 1944 totiž nosí v hlavě sen - natočit celovečerní film z afrického prostředí.
Podaří se mu najít mecenáše a pak už s filmovým štábem odjíždí na svou první africkou expedici. Film se má jmenovat Ve spárech džungle a točí se hlavně v Kamerunu. Tragédie přichází až ve střižně: Brom se dozvídá, že na dokončení filmu už nejsou peníze.

LÁSKA JMÉNEM AFRIKA

Ladislav Brom nerezignoval, když mu v Československu zakázali filmovat, nerezignuje ani teď. Pamětníci vzpomínají právě na jeho schopnost přizpůsobit se i té nejnáročnější situaci. Počátkem padesátých let připravuje další výpravu. Úplně sám, v malém autě DKW, projede napříč Afrikou. Přespává v džungli, pohybuje se mezi Pygmeji, loví s masajskými lovci. Urazí přes 30 000 kilometrů, nafotí více než 500 unikátních snímků. Vzniká kniha Fauna a fl óra Konga. Vzniká také dokumentární film, jenž se stává senzací. „Ubohá černá zem, která nepřestala trpět, být vykořisťovaná, pleněná, rozkrádaná,“ napíše Ladislav Brom o této své cestě v knize Africká odysea. Ví moc dobře, o čem mluví. Během tří velkých expedic pozná Afriku jako málokterý jiný cestovatel.
Jak o Bromovi napsal vzpomínaný Joseph Kessel: „A protože byl sám, mohl se tento báječný lovec obrázků přiblížit i k domorodým lidem a zachytit jejich prostotu, jejich sílu i jejich pravdivost.“ Bromovi je přes padesát roků a neustále zvyšuje pracovní tempo. Jako by podvědomě tušil, že mu osud nevyměřil moc času. Natáčí nové filmy, vydává další knihy. Neustále rozvíjí své podnikatelské schopnosti. Během druhé životní kariéry stihne mimo jiné vydat devět knih. Jeho filmy budou jednou posmrtně přijaty i do dokumentárních archívů Smithstonské instituce ve Washingtonu, DC.
Počátkem šedesátých let se na něho obrátí představitelé tehdejší Demokratické republiky Kongo. Pomáhá pak této zemi, kterou si navždy zamiloval, navazovat obchodní styky. V Mnichově, kde přechodně žije, zakládá diplomatickou misi Konga. S konžskou delegací se účastní cest po celém světě.
V roce 1961 se s rodinou usazuje v New Yorku. Dokončuje šestidílný televizní seriál o svých cestách Afrikou. Pracovně působí také v Kanadě.
V lednu 1969 při práci v montrealských laboratořích nastydne. Cestou do New Yorku 22. ledna umírá na mozkovou mrtvicí. Je mu teprve 61 let.
V Československu se o jeho smrti dozvídá pouze několik málo lidí.