Potkal ho šťastný osud. Stál vždy na správné straně - s Beethovenem, Smetanou, Leninem a Gottwaldem po boku. A co víc, zapsal se nesmazatelně do srdcí roztančeného mládí. Sotva se začalo na politickém nebi pomalu šírat, hned na prvním studentském majáles v roce 1965 rozvinuli studenti na jednom ze svých transparentů nesmlouvavý požadavek vůči těm nahoře: "Žádáme okamžité objasnění předčasné smrti Zdeňka Nejedlého". Šíralo se sice, šíralo, a přece to byl jen hrách na stěnu - strana mlčela. A ani letos, kdy si budeme 10. února připomínat sté třicáté výročí narození toho velkého muže, k hanbě všeho českého lidu ta předčasná smrt roku 1962 dosud uspokojivě objasněna není.
V celých českých dějinách bychom jen stěží našli osobnost tak zajímavou v její rozpornosti, jako byl historik, muzikolog, politik a publicista Zdeněk Nejedlý (10. 2. 1878-9. 3. 1962). Sotva bychom v nějakém jiném případě mohli být svědky tak truchlivé osobní prohry, k jaké dospěla životní pouť tohoto pozoruhodného člověka. Zpočátku ale nic katastrofě nenasvědčovalo. Právě naopak.
NENECHAT SE OTRÁVIT
Vyrůstal v prostředí, které snad víc než kde jinde v Čechách bylo prodchnuto jakousi obrozenskou maloměstskou idylou, v Litomyšli. Tam už jako chlapec nasál obrozenský étos, který ho v jistém smyslu neopustí v žádné etapě jeho života, ani v té poslední, v době jeho komunistického řádění. Atmosféru Litomyšle z doby jeho dětství známe dobře z Jiráskových pamětí a také z kulturní tradice, ve městě pečlivě uchovávané především ve jméně Bedřicha Smetany, ale i Boženy Němcové, Magdaleny Dobromily Rettigové a dalších. K této kulturní atmosféře patřila i silná tradice učitelská (litomyšlské gymnázium bylo proslulé), rovněž Nejedlého otec byl kantor a sbormistr. Syn měl nadání a byl mimořádně pracovitý, utrácení času ať u piva, či žertováním s dívčinami nesnášel. Chtěl se stát historikem a k tomuto cíli směřovalo všechno jeho úsilí.
Na univerzitě měl vynikající učitele, zejména historika Jaroslava Golla a estetika a hudebního kritika Otakara Hostinského. Nejedlý v Gollově semináři ovládl historické řemeslo na plné výši a k Hostinskému se přihlásil tak vehementně, až to bylo učiteli poněkud obtížné. Ve svých prvních vědeckých pracích se věnoval husitskému období českých dějin. Jimi, stejně jako pěknými dějinami rodného města, si získal uznání a vzbuzoval ty nejlepší naděje, které vzápětí, teprve pětadvacetiletý, naplnil vypracováním rozsáhlých dějin předhusitského a husitského zpěvu. Přestože tato monumentální práce dodnes udivuje svým rozsahem i šíří znalostí, byly Nejedlého intelektuální aktivity mnohem rozsáhlejší a rychle se přesouvaly od tématu k tématu. Zajímavě přisp aktéry na počátku byli T. G. Masaryk, jeho odpůrce Josef Kaizl, a především Josef Pekař, naladěný neméně bojovně než Masaryk), napsal monografie o Wagnerovi, Mahlerovi, Fibichovi a Foersterovi, v nichž mnohomluvně žongloval se slovy, a hlavně už plně uplatňoval svou neblahou metodu protikladnosti, totiž bez míry vynášet svého "pokrokového" oblíbence na úkor úplného zavržení "konservativního" druhého. Přesně v rámci této metody rozpoutal svůj kuriózní boj o Smetanu, který znovu a znovu otevíral a živil zpočátku snad v upřímném přesvědčení, že Smetana je zneuznáván a Dvořák módně přeceňován. Snad nikdy v dějinách evropského umění nebylo jméno nějakého umělce tak zneužito ve prospěch osobního pletichářství jako Nejedlého zneužití jména Smetany.
V roce 1905 se habilitoval na fakultě, brzy se stal mimořádným a od roku 1919 řádným profesorem Karlovy univerzity. Povšechně, avšak docela přesně lze říci, že s přibývajícími lety a akcelerovaně po vzniku první republiky rychle slábly kladné stránky Nejedlého odborné práce, totiž výborně zvládnutá pozitivistická metoda historiografické práce (byť někdy povážlivě hraničila s pouhým všetečným kronikářstvím) a začalo ji přebíjet bojovné levičácké doktrinářství, subjektivismus, nesnesitelná arogance a až patologická ješitnost. Ještě zcela pozitivistická je jeho velkolepě rozvržená monografie o Bedřichu Smetanovi, jejíž napsání dlouho považoval za svůj životní úkol. Jenže čtyři rozsáhlé svazky sice jsou širokým kulturním obrazem Čech předbřeznové doby, jenže nepokrývají ani první dvě desítky let Smetanova života (ty svazky je dodnes užitečné i příjemné číst). Leoš Janáček dobře využil své schopnosti pichlavé zkratky, když Nejedlého smetanovskou monografii nazval dějinami českého pivovarnictví (Smetana byl synem sládka). Stejný osud nedokončenosti má čtyřdílná monografie T. G. Masaryka, dovedená jen do Masarykova příchodu do Prahy, a už zcela zoufalá po všech stránkách je dvoudílná monografie o Leninovi. Zdaleka nejde jen o její ideologičnost, nýbrž především o její neuvěřitelnou pokleslost odbornou. Je prostě nepochopitelné, že Nejedlý při práci na ní vůbec nevstoupil do Ruského zahraničního archívu, který se shodou okolností nalézal v Praze ve správě československého ministerstva zahraničí a jehož bohaté fondy využívali badatelé z celé Evropy i USA. Přitom v úvodu knihy bezelstně napsal, že jedním z důvodů, proč se ujal té práce, bylo "odčinit, aby se jednou nemohlo říci, že česká věda nemohla o největším člověku dnešní doby přinést nic lepšího než práce Jana Slavíka". Profesor Zdeněk Nejedlý měl smůlu. Jan Slavík, ředitel zmíněného Ruského zahraničního archivu, byl v celé Evropě jedním z nejlepších znalců moderních ruských revolučních dějin i sovětské historiografie a jeho práce o Leninovi si svou hodnotu podržely dodnes. Profesorovi Nejedlému se navíc přihodilo potutelné čtveráctví, když si při odvolávání na Masarykův monumentální spis Rusko a Evropa nevšiml, že kapitoly o ruské revoluci v něm na Masarykovu žádost vypracoval právě Jan Slavík. Slavík byl ostrý polemik, písemný půtkař, a tak se po prostudování Nejedlého opusu doslova zhrozil a poslal Nejedlému prostřednictvím tisku otevřený dopis, v němž se dotazoval na příčiny fatálních nedostatků jeho práce: "V uvedených dotazech ovšem není ani setina poklesků a omylů, jež jsem shledal ve Vaší práci, mající zachránit českou vědu." Nejedlý otevřený dopis ignoroval - muž výšin ducha se přece nenechá otrávit obtížným hmyzem.
DVOŘÁK ZMIZÍ PŘIROZENOU SMRTÍ!
Jestliže se k takovým bědným koncům dopracoval Nejedlý-historik, ještě absurdnější panoráma nabízí pohled na bohaté aktivity Nejedlého-hudebního vědce. Je to případ až zábavný, protože hříčkou osudu byla Nejedlému v roce 1919 svěřena nově založená katedra hudební vědy na filosofické fakultě Karlovy univerzity. Jiná možnost vlastně ani nebyla, na katedru historie by ho její šéf Josef Pekař nikdy nepustil. Toto nouzové řešení ovšem mělo jeden háček, a to ten, že Nejedlý se v hudbě teoreticky nevyznal a ani ji nebyl schopen vnímat jako krásno - viděl v ní jen prostor pro své doktrinářství. Ješitnost mu nedovolovala, aby svou neznalost přiznal. Při Nejedlého rozsáhlé hudebněvědné bibliografii sice tvrzení o jeho neznalostech může vzbuzovat rozpaky, avšak nahlédneme-li do těchto spisů, okamžitě zjistíme, že jsou zčásti souhrnem historických faktů, zčásti prázdným tlacháním, v němž se skví mnoho kouzla nechtěného, když třeba pan profesor počítá, jak "Kecal tkví dlouho na dominantě". Připomenutí si zaslouží i skvělé pasáže "rozboru" Ostrčilovy komické opery Poupě: "Nám je po té krásné scéně v duši tak milo a teplo, že přímo toužíme se nyní s chutí rozveseliti a zasmáti. Poupě je moderní měkkostí melodické linie chromaticky bohatě prolamované, a tím ovšem nadmíru smělé."
Odbornou kvalifi kaci pro hudební vědu měl Nejedlý sice chatrnou, ale jelikož vyznával zásadu, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, vytruboval do světa, že už jako pachole komponoval fugy, a Hostinskému tvrdil, že je v hudební teorii žákem Zdeňka Fibicha. Ve skutečnosti Fibicha v tom lepším případě navštívil všeho všudy dvakrát třikrát, a jak svědčí zachované dokumenty, z hudební teorie znal zhruba to co pilnější děcka absolvující první tři ročníky "lidušky". Fibich roku 1900 zemřel a Hostinský pak podporoval kariéru jeho údajného žáka, i když mu ve svém posudku citelné mezery v hudební teorii vytkl.
Jakkoliv je to neuvěřitelné, tento "hudební vědec" pak na své katedře posuzoval práce lidí, kteří ho znalostmi nebetyčně převyšovali, a on jejich vědě vůbec nerozuměl. Ty jeho odborné posudky věru stojí za citování: "Práce je velmi zajímavá a je v ní mnoho nového. Přijal 100 Kč. Prof. Dr. Zdeněk Nejedlý." Ale i při veškeré té absurditě by to bývalo šlo poměrně hladce, kdyby Nejedlý neměl smůlu se skladatelem Ladislavem Vycpálkem. Ten, podobně jako Slavík, před veřejností prokázal úroveň Nejedlého "hudebních rozborů", přičemž zcela jednoznačně vyšlo najevo, že "pan profesor je v hudební vědě naprostý diletant, který si plete základní pojmy a nedovede rozebrat ani skladbu motivicky tak jednoduchou, jako je Smetanův Furiant". Načež Nejedlého vyzval, aby uveřejnil ony fugy, které údajně "komponoval jako pachole". Vycpálek nebyl žádný polemik, nýbrž tichý noblesní člověk, a přesto ho Nejedlého nestoudné kritikářství donutilo napsat: "Z mých námitek jste mi nevyvrátil, ba ani nepokusil se vyvrátit jediného bodu. Upozorňuji Vás, pane profesore hudební vědy, že se zmůžete jen na ješitnou sebechválu a neslušnosti."
Ale ani tím Nejedlého hudebněvědné trampoty neskončily. Skladatel Vítězslav Novák o jeho nepochopitelném hudebněvědném ignorantství v roce 1931 vydal brožuru Zdeněk Nejedlý v zrcadle své vědecké kritiky, jež je dodnes rozkošným humoristickým počtením (v sedmdesátých letech v pražské Univerzitní knihovně bylo na její kartičce razítko "ztraceno" a k tomu rouhavou rukou připsáno "však víme proč"). Hudebněvědnou smůlu profesor Nejedlý měl i v tom, že v Janáčkově Její pastorkyni neslyšel jedinou melodii (!), a tak po celý život Janáčka považoval za podřadného skladatele. Měl smůlu i v tom, že jedno z největších symfonických děl české hudby, Sukovu symfonii Asrael, vytrysklou z hlubin bolesti nad smrtí tchána a manželky, odbyl jako dílo povrchní a nehodné jeho zájmu. Ještě silněji na Suka zaútočil v roce 1918, kdy ho obvinil z občanské nečestnosti, načež prohlásil, že "pro takovou osobnost není v tomto ovzduší místa". Měkký Suk se nedovedl podlému útoku bránit a nervově se zhroutil. Jeho věci se ujal soud Maffie české inteligence, který prohlásil Nejedlého obvinění za nepravdivá a vyzval ho, aby svá tvrzení doložil. Ve zprávě Maffie se pak uvádí: "Dr. Nejedlý odpověděl obšírným dopisem všeobecného obsahu, ale žádných dokladů pro svá tvrzení nepředložil." Prohlášení Maffie podepsalo 56 osobností uměleckého i veřejného života, ale to Nejedlého z jeho výšin nijak nesrazilo a odbyl to výrokem, jenž opět svědčí, že už tehdy patřil do psychiatrické léčebny: "Pravda jest přece věc velmi prostá a jednoduchá - stačí proto, aby ji řekl a podepsal jeden člověk. Není-li pak něco pravda, nestane se to pravdou, ať to podepíše kolik chce lidí."
Skladatelem stejně málo uměleckým jako Janáček mu byl Antonín Dvořák, o Bohuslavu Martinů raději nemluvě. Některé Nejedlého výroky jsou prostě makabrózní: "Mne Dvořák nezajímá! Zmizí přirozenou smrtí!" (Zlolajné jazyky Nejedlého pomlouvaly, že za celou tou jeho hudebněvědnou dvořákovsko-janáčkovsko-sukovskou blamáží stálo obyčejné osobní záští, že totiž chtěl Dvořákovu dceru Otylku, ale dostal ji Suk.) To vše zní jako špatný vtip, horší však je, že profesor Nejedlý našel oddané žáky, kteří jakýmsi zázrakem nevnímali nestydatou zlobu svého profesora a říkali a psali třeba o Dvořákovi stejné pitomosti jako jejich velký učitel. Kvůli tomu v Čechách hořel "boj o Smetanu" a "boj o Dvořáka", "o Ostrčila", zatímco skutečná hudební věda si zakryla svou uplakanou tvář.
JAK CHUTNÁ MOC
Až sem je Nejedlého příběh sice trapný a těžko stravitelný, ale mělo být ještě mnohem hůř. Václav Černý o tom ve svých pamětech napsal toto: "Nastala chvíle, kdy se v Nejedlém vratká rovnováha lásky a nenávisti definitivně porušila ve prospěch nenávisti a celá osobnost, čím dále méně schopná milovat až po bod úplného vyprázdnění, po bod totální pouště lásky, počíná být hnána už jen holou zlostí do úplné lidské sterility."
Je to přesná diagnóza, přesto stále nebyla ukojena nejen Nejedlého patologická ješitnost, nýbrž především jeho mocichtivost. Vydával sice svůj Var, v němž bohorovně škatulkoval české umění stejně jako českou politickou scénu a pozvolna se na jeho stránkách identifikoval s komunisty, sice dál psal oslňující posudky na závěrečné práce absolventů hudební vědy na UK, ale moc v pravém slova smyslu neměl. Hudebníci i literáti si jeho soudů přestali všímat. Někteří ovšem měli smůlu, především Otakar Ostrčil, na něhož se Nejedlý přilepil a on ho pak nemohl setřást, protože dost dobře nelze setřást člověka, který se vaším jménem ustavičně zaklíná a ohání, prohlašuje vás za génia a píše vám zdravice.
Politicky se Nejedlému nedařilo prosadit, i když to zkusil v České straně pokrokové, pak v Realistickém klubu a také v Socialistické společnosti. Cítil se zneuznán, stával se stále zavilejším a stále komunističtějším. Když v osudovém roce 1929 vystoupili na českou politickou scénu "karlínští kluci", stal se Nejedlý jejich rozhodným obhájcem. Pak už se nelze divit, že souhlasil s moskevskými procesy, neboť, jak píše jeho biograf František Červinka v dosud zajímavé knize z roku 1969, v níž se s tou nejlepší vůlí, leč z povahy věci samé samozřejmě marně, pokouší o objektivní pohled: "Nejedlý těžce nesl, že spojenectví se Sovětským svazem by snad mělo být otřeseno soudními moskevskými procesy." (Kniha jinak sympatického historika by se měla probírat na proseminářích budoucích historiků jako varování: Červinkova žena byla Nejedlého až fanaticky oddanou sekretářkou, ale historik jí "plně věřil jako spolehlivému historickému pramenu!".)
Nejedlý tedy bez jakýchkoli mravních problémů zaujal bezvýhradný poměr k vedoucí úloze KSČ a Všesvazové komunistické strany (bolševiků) a v tomto brnění přečkal v Moskvě válku, vybaven sovětským občanstvím a hlubokou úctou ke Stalinovi. Učil tam na historické fakultě Moskevské univerzity a spolupracoval s Historickým ústavem Akademie věd SSSR. Měl v Moskvě natolik silnou pozici, že do jisté míry vytvářel druhé mocenské centrum proti Gottwaldovi, jímž ovšem navzdory své lásce ke KSČ jakožto nevzdělaným primitivem pohrdal. Desátého května 1945 se Nejedlý vrátil spolu s československou vládou do Prahy.
Člen ústředního výboru KSČ soudruh Zdeněk Nejedlý byl v letech 1945-46 a 1948-53 ministrem školství, věd a umění, v letech 1946-48 ministrem práce a sociální péče a v roce 1952 se stal prvním prezidentem Československé akademie věd. Celá jeho činnost po roce 1945 byla politickou i kulturní pohromou. Hned na jejím počátku prohlásil, že demokratická práva nebudou přiznána všem, a ostře napadl hanebnou nevědomost českých vysokoškolských profesorů o SSSR. Proto svou čistku na vysokých školách provedl podle Leninovy maximy "když se kácí les, nehledí se na třísky". Dobové heslo to formulovalo jinak: "O čem Komenský snil, to Nejedlý uskutečnil." Ale ještě hůř. Činil se i ve vládním kolegiu, které schvalovalo popravy obětí komunistických procesů. Tu nechutnost jen málo zeslabuje kouzlo nechtěného jeho po léta trvajících každonedělních žvanění a blábolení o všem a o ničem, při nichž si pamětihodně pletl máslo, tvaroh, jogurt a Smetanu. Škodil v širokém pruhu aktivit, bral tučné dividendy za vydávání spisů "nevyrovnatelného A. Jiráska" a ničil kariéru všem, na něž si křivě vzpomněl, historiku Slavíkovi, dirigentu Talichovi a řadě dalších.
Konečně byl opravdu mocný. Neumdléval ani v osvětové činnosti a organizátoři takových podniků museli do první řady nahánět dívenky v co možno krátkých sukénkách. A bohužel byl pořád neuvěřitelně pilný. Básník Jiří Rulf vzpomínal, že jako děcko díky strategické poloze bytu, v němž bydlel, ohromeně sledoval staříka v podvlékačkách, jak v pozdních večerech neúnavně šplhá po své rozsáhlé knihovně. Jeho život zdlouhavě uhasínal v těžké senilitě. Lze říci, že v groteskním kruhu rektálních alpinistů kolem něj se završoval zřídka vídaný, žalostný životní debakl. Intelektuál, vědec, jemuž selhal charakter až k jeho naprosté absenci.
VDĚK JE MOCNÁ SÍLA
A přesto ještě dnes, v době, kdy už se "to všechno" smí napsat a říct, existují ctitelé tohoto neblahého muže. Alespoň v Litomyšli si na svého velkého rodáka nedají sáhnout, a tak tam dodnes jako nestydatý vykřičník přímo před základní školou stojí jeho socha. Možná jsou Litomyšlští v názoru, zda socha má zůstat, či být odstraněna, nejednotní, jisté je jen to, že soudruh Nejedlý se o jejich město opravdu zasloužil. Jenže nejen vypsáním jeho dějin. V roce 1950 byl z nezákonného konání obviněn rektor litomyšlské piaristické koleje František Ambrož Stříteský. V souvislosti s jeho obviněním bylo zatčeno i 24 mladíků, většinou studentů. Byl s nimi ve Smetanově domě uspořádán monstrproces a deset z nich dostalo tresty v rozmezí 10 až 25 let. Zoufalé matky odjely do Prahy prosit velkého rodáka za mírnější trest. A soudruh akademik, s uchem syceným Beethovenem a Smetanou, jim stručně odpověděl, že "to klubko zmijí je třeba rozšlapat". Katastrofa se dovršila, klesnout níž už nebylo možné.
Tvrdí-li tudíž dnes někdo, že Nejedlý přece jen vykonal i mnoho záslužného, je sice možné s tím souhlasit, ale zároveň si také připomenout, co Shakespearův Hamlet vykládá divákům: "I pouhá kapka špíny znečistí čirou podstatu k veřejné hanbě." A v případě Zdeňka Nejedlého nejde o nějakou kapku, nýbrž o celou káď. Ať si tedy Litomyšlští tu sochu veřejné hanby i s jejím alibistickým nápisem ("rozmnožil i poškodil českou kulturu") užijí do sytosti. Nazývat zločiny čili schvalování, podepisování strašlivých rozsudků nad nevinnými lidmi a jiná maření lidských životů "poškozováním kultury", to chce silný, takřka nejedlovský žaludek. Ale vděk je zřejmě mocná síla. V Přibyslavi se kochají jezdeckou sochou Jana Žižky Chrabrého, muže, který se o Přibyslav zasloužil tím, že ji jeho vojsko vypálilo, pobořilo a Přibyslavany upálilo. Nuže vzhůru, občané, klaďte věnce!
