Signálem, jenž předznamenal mocenský zvrat v Československu na jaře 1969, byly hokejové události. Nepokoje, které vyvolaly, se staly vítanou záminkou k razantnímu nástupu "zdravého jádra" komunistické strany. Šlo především o to, odstranit z vedení KSČ reformního vůdce Alexandra Dubčeka, jenž se ještě horko těžko držel u moci.
Režii mocenského zvratu si i nadále udržovali Sověti, ovšem proveden měl být již rukama "našich lidí". Jedním z aktérů, zatím velmi zdrženlivých, byl i tehdejší ministr obrany Martin Dzúr. V kritické době po hokejových událostech konzultoval s Dubčekem nasazení vojenských jednotek k "upevnění pořádku" a žádal jeho rozhodnutí. Dubček však nasazení neschválil, radil vyčkat, až jak se situace vyvine. Jeho postoj, jakkoliv jistě humánní a sympatický, byl politicky nejspíš chybný. Jeho protivníci ho totiž použili proti němu. Argumentovali, že je nerozhodný, smířlivý, že situaci nemá pevně v rukou.
Dubček to samozřejmě tušil. Byl aparátníkem natolik zkušeným, že věděl, která bije. Krátce po příchodu sovětského vyjednavače Semjonova, jenž mu přišel říct, že "kontrrevoljucii nužno svorotiť golovu", si zavolala své tajemníky Jozefa Gajdoše a Oldřicha Jaroše. Znal je dlouhá léta, plně jim důvěřoval, chtěl s nimi probrat možnosti, které mu snad ještě zbývaly. Oba tajemníci však shodně potvrdili názor, že rezignace na čelnou funkci je jediným řešením. Poněvadž bude-li s ní dále prodlévat, Sověti se nebudou rozpakovat sáhnout k nějaké nové provokaci, jež by jim umožnila postup ještě razantnější.
O JEDNÉ ZRADĚ
"Téhož dne," vzpomínal později Dubček, "jsem šel postupně informovat Svobodu, Černíka a Smrkovského. Černík k mému překvapení neprojevil žádný zvláštní cit, zdálo se mi, že je přímo připraven schválit moje rozhodnutí. Jeho postoj mne zklamal, neboť jsem si uvědomoval, že byl se mnou od začátku a byl těsně spjat s reformami."
A nejen to, dodejme. V sovětském letadle, které 21. srpna předešlého roku startovalo z Ruzyně neznámo kam a do něhož strčili Dubčeka, jehož předtím z budovy obsazeného ústředního výboru přivezl obrněný transportér, společně s ním letěl i Černík. Nevěděli, co s nimi bude, kam je čtyřmotorový An-10 unáší, měli hlad a žízeň a byli na smrt unaveni. Dubček ovšem zřejmě již dávno zapomněl, že za prvního muže ve stranle právě Černík. A kdo by na to taky pořád myslel: vždyť Černík zdaleka nevyšel s prázdnou, dostal křeslo předsedy vlády! Jenomže na některé věci se nezapomíná - a Černík skutečně nezapomněl.
Z pamětí sovětského generála Jaškina víme, že v době, kdy začínalo být zřejmé, že Dubček bude dříve či později vyměněn, v Černíkovi uzrálo rozhodnutí k činu. Rozhodl se znovu aspirovat na pozici prvního muže, bez ohledu na okolnosti. Prostřednictvím svých známých ze "zdravého jádra", Ostraváků Kempného a Kovalčíka, požádal sovětskou stranu o schůzku, na níž by mohl nabídnout své služby. Schůzka se uskutečnila na chatě Leopolda Kovalčíka a generál Jaškin nám o ní zachoval zajímavé svědectví.
Černík se přiznal, že se v mnoha otázkách mýlil, v jakých však neřekl. Potvrdil, že před srpnem 1968 v zemi nebylo vnitřních sil, jež by mohly čelit nastupující kontrarevoluci. V tomto smyslu pokládá za chybné i své dřívější názory. Ale vše je možné napravit.
"Jsem připraven učinit prohlášení o krizovém vývoji ve straně a společnosti," řekl Černík, "a navrhnout způsoby jejího překonání. Jsem připraven jmenovat nové vedení, které by bylo schopno vyvést stranu a společnost z krizové situace a navrhnout, jak likvidovat druhé centrum, vytvořené vysočanským sjezdem. Mohu doufat, že dostanu podporu ze strany sovětských vůdců?" Načež generál Jaškin opáčil otázkou roztomile přátelskou: "Soudruhu Černíku, chtěl bych pochopit, o jaké naději mluvíte? Cožpak se sovětští představitelé někdy vměšovali do vašich záležitostí, týkajících se rozmístění stranických kádrů?" Kovalčík ho však přerušil a odpověděl místo Černíka: "Černík je v současné době jediným člověkem v Československu, který je schopen vyvést stranu a stát z propasti a postavit vše na dřívější, marxistickoleninské základy!"
Jaškin už více nenamítal a ještě téhož večera o výsledcích svého jednání informoval maršála Grečka. Vše nasvědčuje tomu, že bez efektu tato schůzka nezůstala. Podporu Sovětů sice nakonec dostali jiní, ale když Sověti věděli, že Černík je ochoten sloužit, rádi toho využili. Ponechali ho ve funkci předsedy vlády celý 69. rok. Po dubnovém plénu, na němž byl do čela KSČ jmenován Husák, vystoupil Černík se "zásadním" projevem. Plně v něm podpořil nové stranické vedení s Husákem v čele a veřejně se zaklínal, že nepotřebujeme rady z Basileje. Tím se zříkal Oty Šika, svého někdejšího blízkého spolupracovníka, jenž v té době v Basileji působil a který pro něj před lednem 1968 agitoval, aby se stal prvním mužem ve státě. Černík však byl nakonec obětován také, byť se ze všech "mužů Ledna" (nepočítáme-li prezidenta Svobodu) udržel nejdéle. Roli mouřenína, jež mu byla přisouzena, pochopil až po vyloučení ze strany na jaře 1970, kdy v jednom osobním rozhovoru svou situaci lapidárně zhodnotil: "Prosral jsem pozici i čest."
TEN DRUHÝ
Druhým mužem, který by nesmírně rád zaujal pozici toho prvního v čele strany, a tedy i ve státě, byl Vasil Biľak. I on byl ve hře od samého počátku a zřejmě daleko dříve než Černík, třebaže s reformami spjat nebyl. Spolupůsobil při odstranění Novotného, to ano, protože věděl, že Sověti ho po Chruščovově pádu (1964) přestali brát, a začátkem roku 1968 dokonce uvítali jeho vystřídání. Ale to bylo všechno. Od začátku tzv. obrodného procesu zastával tvrdě prosovětský kurs, měl prsty v přípravě srpnové invaze (idea "zvacího dopisu" se zrodila zřejmě z jeho iniciativy, byť to později vehementně popíral) a velmi horlivě se zapojil do normalizačních opatření již na podzim 1968.
Ale přestože se tak snažil, možná už před blížícím se dubnovým plénem ÚV KSČ v roce 1969 cítil, že šanci nakonec dostane někdo jiný. Byl si sice vědom svých zásluh, byl si vědom ceny, již pro Sověty má, nicméně bylo mu patrně zřejmé, že do čela se dostává muž, který má to, co jemu bohužel přece jen chybí: jistý - nebojme se toho slova - státnický formát.
Tímto mužem byl Gustáv Husák.
PŘÍPRAVA VE VĚZENÍ
Ve vysoké politice se už pohyboval. Zúčastnil se Slovenského národního povstání, po osvobození v pětačtyřicátém šel rychle nahoru - aby v padesátých letech spadl stejně rychle (ba ještě rychleji) dolů. Skončil v kriminále, obžalován a odsouzen v procesu se slovenskými buržoazními nacionalisty a odseděl si bezmála deset let.
Z hlubin zapomnění ho vynesla vlna "obrodného procesu". Na snímcích z roku 1968 má zajímavý, soustředěný, možná i trochu asketický výraz. Nelze sice rozeznat, zda se v něm zračí zkušenost z devítiletého kriminálu, ale určitě je v něm tiché, soustředěné odhodlání.
Na kriminál samozřejmě nezapomněl, nezapomněl ani na to, že první týdny a měsíce ho prožíval v Čechách, v ruzyňské věznici, odkud si odnesl slušnou znalost češtiny (jak žertem poznamenal v rozhovoru pro časopis Reportér). Nelze se tedy divit, že Čechy nikdy příliš v lásce neměl (pokud vůbec), třebaže to s nimi - volky nevolky - táhnout musel.
Když ho na amnestii propustili (v procesu původně dostal doživotí, později snížené na 25 let), ztělesňoval všechny znaky typické pro stranické kádry druhé a třetí poválečné směny. Měl revoluční minulost, v padesátých letech byl vyloučen ze strany, prošel vězením, ale nezahořkl (!), nýbrž naopak, s novým elánem se zapojil do radostné současnosti.
Poznamenejme, že v kriminále se těšil slušné pověsti. Pracoval jako ostatní, nedonášel, vždy však měl kolem sebe suitu sestávající z mladších slovenských spoluvězňů, kteří mu různě službičkovali. Na vtipkování a narážky ostatních vězňů, co že vlastně pohledává v kriminále, on, takový zakalený soudruh, zcela vážně odpovídal, že strana ho tím připravuje pro vysoké poslání.
Nemýlil se. Jeho doba skutečně nastala: nikoli sice hned po propuštění, kdy mu byly nabídnuty různé funkce nižších stupňů, které však nebral, ale v okamžiku, kdy se zvedl obrodný proud 68. roku. Nechal se jím vynést a pak už jen dával pozor, aby ho nestrhl zase zpátky. Sověti o něm dost dlouho nevěděli, zpočátku se orientovali na Biľaka, ale v srpnu, a hlavně po něm o sobě dal Gusta vědět. Na jaře 1969 už stál v otevřené opozici proti Dubčekovi. Ve svém projevu v Nitře začátkem dubna ho ostře napadl a prohlásil, že je na čase dát republiku do pořádku. V úzkém kruhu svých přátel potom znovu opakoval, co od něj slýchali již nějakou dobu předtím: "Já tuto zemi z krize vyvedu!"
BOD OBRATU
Dubček si to nemyslel. Ještě 12. dubna na zasedání předsednictva ústředního výboru KSČ se pokusil zvrátit Husákovo nástupnictví. V jeho přítomnosti poukázal na charakterové vady a nedostatky, jež se projevovaly už v poválečných letech. Upozornil na jeho obojakost, až přílišnou flexibilitu a pak také bezohlednost, pokud šlo o prosazování vlastního zájmu. Vyslovil obavu, že Husák lehce hodí za hlavu všechno, co se podařilo obhájit při jednání v Moskvě v srpnu 1968, ba i ty omezené reformy, které by se snad daly ještě uhrát.
Předsednictvo nepřijalo zatím žádné rozhodnutí, nicméně Dubčekovi bylo zřejmé, že Husákovou kandidaturou neotřásl. Pokusil se ještě o jeden krok: vydal se na Hrad za Svobodou ve snaze získat jeho podporu. Přestože si uvědomoval nevyhnutelnost své demise, přece jen se upínal k naději, že by on svou autoritou bělovlasého hrdiny mohl ještě něčeho dosíci.
Svoboda ho samozřejmě přijal, vyslechl jeho zdůvodnění, proč se tak zdráhá předat svou funkci Husákovi a Dubček znovu opakoval své obavy, že Husák bude sloužit Brežněvovi naprosto bez zábran a nezastaví se ani před tvrdými represemi. Ale nezdálo se, že by dosáhl nějaké odezvy. Svoboda vypadal unaveně, Dubček se nemohl zbavit dojmu, že jeho argumenty sotva vnímal, a najednou přišel zlom, Svoboda se sesmekl ze svého křesla, jako by si chtěl před Dubčekem kleknout, téměř prosebně k němu vzhlédl a řekl: "Proboha, Sašo, musím ti něco říct. Vždyť já jsem už Grečkovi slíbil, že budeš rezignovat." (Citace podle Dubčekových pamětí Naděje umírá poslední. Dubčekův tajemník Jaroš k tomu poznamenává, že Svoboda zřejmě Grečkovi slíbil i to, že Sašovým nástupcem bude Husák.)
A tak se také stalo. Dne 17. dubna 1969 se sešlo plénum ÚV KSČ, na němž byl Dubček nelítostně zkritizován, načež složil funkci a navrhl do ní, jak kázal dobový rituál, svého přemožitele. Sice se s ním soudružsky neobjal (jak bývalo též zvykem), ale popřál mu mnoho úspěchů v jeho práci.
Počínaje tímto okamžikem, Husák se ocitá na vrcholu mocenské pyramidy. Okamžiky prozření či vystřízlivění z iluzí, pokud je někdy měl, má už dávno za sebou. Samozřejmě věděl, že ideálům osmašedesátého roku, k nimž se hlásil a jimž vděčil za svůj vzestup, je dávno odzvoněno. Nyní bude nastolena vláda absolutní intolerance. Intolerance ke všemu, co není schváleno "seshora" (tj. z Moskvy), a ke každému, kdo není příslušníkem gangu. Dávno už ví, že neexistuje žádná diktatura proletariátu; je to jen krycí název pro diktaturu aparátnického klanu, který poslouchá jen své dony a vládne.
V jeho prospěch budiž řečeno, že politiku otevřených represí nenastolil. Nedošlo k jedinému procesu se strůjci plíživé kontrarevoluce, nepadl jediný rozsudek smrti. Přesto tato země musela za své krátké opojení svobodou zaplatit. Splácela otrockou daň v minci zvané normalizace.
A CO S DUBČEKEM?
Co s pobloudilým soudruhem? Dubčeka spláchnout do kanálu přece jen nebylo možné. Jeho popularita mezi lidmi byla dosud velmi značná. Co tedy s ním?
Zkušení manipulátoři si samozřejmě věděli rady: zvolili dvoufázové řešení. Nejprve přeřazení z funkce do funkce, zdánlivě (aby se neřeklo) na srovnatelné úrovni. Dubček je 28. dubna zvolen předsedou Federálního shromáždění, kde nahradil krajana Colotku, který se stal předsedou vlády SSR. Dlouho v této funkci ovšem nepobyl, jenom do konce roku 1969. Pak mu nabídnou (ústy Vasila Biľaka) místo velvyslance v Ghaně. Je to zcela zjevná snaha vzdálit ho co nejvíce dění ve vlasti. Hořká pilulka, kterou nedokáže polknout: odmítne. Jenomže jak dál? Doma je nežádoucí, to je jasné, co tedy dělat?
Přichází další nabídka, tentokrát funkce velvyslance v Turecku. Nejprve váhá, ale nakonec bere. Chápe, že jde o vlídné vybídnutí k emigraci, avšak rozhodl se, že je nevyužije. Bylo by to jistě šťavnaté sousto pro jeho odpůrce - Dubček emigrant! Dubček, zrádce svého lidu! Dubček konečně u svých chlebodárců! Tu radost jim jistě nechtěl dopřát: zůstal. Přestože zůstat znamenalo vystavit sebe i rodinu strádání, skandalizacím, klatbě - možná dokonce na věčné časy ...
CO ZNAMENALA NORMALIZACE
Po dubnovém plénu se normalizace konečně mohla dát na pochod. Sověti poskytli Husákovi do začátku dost rozsáhlé úvěry, aby mohl vytvořit iluzi ekonomického rozvoje. Žádali za to ovšem nejen uznání sovětské okupace (o její délce se přestalo mluvit), ale i další upevnění sovětských posádek zcela podle jejich vůle, rozsáhlé čistky prakticky ve všech oblastech společenského života, perzekuci desetitisíců rodin; děti pykaly za "viny" svých rodičů tím, že nemohly uplatnit své schopnosti. Normalizace dále znamenala naprosté podřízení ekonomiky sovětským zájmům (a potřebám, které byly značné), technologické zaostávání i devastaci životního prostředí. Novému vůdci pranic nevadilo, že o něm lidé vtipkovali: Narodil se nový Rusák, jmenuje se Gustáv Husák. Vládl dvacet let, poslední léta na pilulkách vybuzujících jakous takous aktivitu. Nakonec skončil jako čelný reprezentant gerontokracie, jež se stala typickým znakem režimu. Když mnohatisícový zástup na sklonku roku 1989 skandoval na Letné: "Gusto, je tu husto!", už o tom snad ani nevěděl. I on nakonec abdikoval, na rozdíl od Dubčeka pod tlakem všelidové vůle, zatímco Dubček se dočkal opětovného vzestupu. Lidé na něj nezapomněli ani po dvaceti letech.
