Nadřízení i většina podřízených si ho nemohli vynachválit. Když ho soudili za válečné zločiny, sovětský žalobce po něm hodil slovem velkopirát a žádal jeho hlavu. PAMĚTNÍCI BITVY O ATLANTIK umírají a velkoadmirál Karl Dönitz dál rozděluje německou společnost.
PRO MILIÓNY OBYVATEL Východního Pruska, které torzo jeho námořnictva v posledních dnech války evakuovalo před Rudou armá dou, je hrdina. Desetitisíce příbuzných obětí jeho ponorek ho považují za arcivraha. Pro několik posledních žijících podřízených zůstává milovaným a ctěným velitelem. Většině dnešních sucho zemců jméno Karl Dönitz neříká vůbec nic, přestože byly doby, kdy budoucnost světa do značné míry záležela na úspěchu nebo neúspěchu jeho vlčích smeček, křižujících studené vody severního Atlantiku.
NA PALUBU!
Budoucí velkoadmirál se narodil 16. září 1891 do středostavovské rodiny v Grünau u Berlína. Matka brzy zemřela a otec, pan Emil Dönitz, se už neoženil. Karla a jeho staršího bratra Friedricha vychovával sám v poněkud exaltovaném duchu pruských zásad. Karl autoritu svého otce bezvýhradně uznával a zdá se, že ji celý život vyhledával. Ctnosti, jako je vytrvalost, houževnatost a odevzdanost úkolu, si osvojil na celý život a nutno poznamenat, že je jako mnoho vrstevníků dovedl až do trpkého konce. Chybící ženský prvek se u něj projevoval uzavřením do masky služebního odevzdání, jež později hraničilo s krutostí. Jeho citový život zůstával pro většinu lidí tajemstvím – dobří pozorovatelé ale odhalili, jak citlivý Dönitz byl. Bezesporu byl nadaný a inteligentní. Učitelé ho doporučili ke studiu na elitním výmarském gymnáziu. Aby složil přijímací zkoušky, musel se přes letní prázdniny naučit latinsky. Kvůli mrtvému jazyku musel obětovat milovanou letní kratochvíli – jachtaření na ostrově Baltrum v Severním moři, kterému ve svých pozdějších knihách věnoval pasáže svědčící o hluboce citovém vnímání okolního světa.
Na Baltrumu Dönitzovi patrně sledovali manévry Císařského námořnictva, z něhož admirál von Tirpitz na přelomu století budoval druhou nejmohutnější námořní sílu. S válkou se počítalo jaksi automaticky – v Německu i v Británii.
Friedrich Dönitz nastoupil k obchodnímu loďstvu. Karl se roku 1910 stal příslušníkem Císařského válečného námořnictva jako jeden z mála nešlechtických kadetů. I to svědčilo o tom, že jeho schopnosti musely být nadprůměrné. Do uzavřeného a elitního prostředí úzké skupiny námořních důstojníků mnoho „plebejců“ neproniklo, a pokud se tak stalo, obvykle dosahovali nadprůměrných výsledků, v dobrém či ve zlém.
MEZIHRA
Důstojníci na palubě školního křižníku Hertha vychovávali z kadetů homogenní celek. Měl být profesionálně zdatnější než jeho zejména britské protějšky, mravný, kulturní. Velmi se dbalo na vystupování. Všem se vštěpoval Kantův morální imperativ, v němž bylo plnění povinnosti nejvyšší hodnotou. Jako celek působil důstojnický sbor námořnictva poněkud povýšeně – což ale nikterak nebyla jen německá specialita. Dönitz patřil mezi nejlepší kadety svého ročníku.
„Dönitz je okouzlující, skvělý a kurážný důstojník s vynikajícími charakterovými vlastnostmi a nadprůměrným nadáním,“ píše se v jednom z mnoha superlativy oplývajících hodnocení. Rok před začátkem Velké války si budoucí admirál a tvrdý velitel Freikorpsu von Loewenfeldt vybral na lehký křižník Breslau právě jeho. Ten byl součástí německé Středomořské divize kontradmirála Wilhelma Souchona. Na palubě Breslau se Dönitz účastnil mezinárodních vojenských akcí u pobřeží Albánie během balkánských válek. Seznámil se s několika britskými důstojníky, vedl jednotku námořní pěchoty. Zamiloval se do zdravotní sestry, a když jí dal tabulku čokolády, šel se k von Loewenfeldtovi udat za styky s nepřítelem. Loewenfeldt se tomu zasmál – je to ale drobnost, která výstižně charakterizuje dogmatické pojetí disciplíny mladého důstojníka. Když Velká válka vypukla, stála Středomořská divize, složená z Breslau a bitevního křižníku Goeben, proti drtivé britsko-francouzské převaze. Souchonovi se podařilo uniknout do Istanbulu, kde byly lodě formálně předány tureckému námořnictvu. Námořníci si nasadili fezy a pokračovali v boji.
Když byl Breslau poškozen, prošel nadějný důstojník Dönitz leteckým kursem a s hydroplánem provedl několik úspěšných průzkumných letů. Válka vstoupila do nové fáze. Pozemní ofenzíva německých armád se změnila v krvelačnou zákopovou válku, rozhodnutí nepadlo ani na moři u Skagerraku 31. května až 1. června 1916. Císařská admiralita se rozhodla srazit Británii na kolena prostřednictvím ponorek. Tato levná, účinná a v té době těžko zjistitelná zbraň měla přerušit britské zásobovací linie a Albion vyhladovět. Novomanžel Dönitz (Inge byla dcerou generála, což rodině konečně dalo možnost vystupovat společensky „na úrovni“ a Dönitzovi kupovat milované vzácné koberce a rytiny slavných bitev pruské minulosti) se hlásil jako strážní důstojník na U 39, lodi druhého nejúspěšnějšího ponorkáře všech dob Forstmanna (potopil 146 lodí o objemu 384 304 brutto registrovaných tun).
PORTRÉT DŮSTOJNÍKA
S Forstmannem se Dönitz zúčastnil několika úspěšných akcí ve Středomoří. V posledním roce války dostal své první samostatné velení, osvědčil se a byl vyznamenán. Po malé ponorce UC 25 se přesunul na větší UB 68. Ponorku potopili a Dönitz s většinou posádky padl do zajetí. Jen těžko můžeme zpochybňovat Dönitzovy profesionální schopnosti. Osobní posudky mluví jednoznačně. Svou roli ale hraje také obraz, jejž o sobě mladý důstojník vytvářel. Už na Breslau si velící důstojníci povšimli Dönitzovy schopnosti hutné a přesné formulace. Snad to byl kapitán von Krogg, kdo ho pobídl k sepsání zážitků z moře. Suchozemec může, navíc přes propast téměř jednoho století, těžko posuzovat Dönitze jako námořníka, jeho první kniha z roku 1917 ho ale odhaluje jako skutečně zdatného stylistu.
Akce na moři líčí v působivé zkratce. Stejně působivě však popisuje přírodní scenérie nebo obrazy ze života dalmatských rybářů: hloubavý muž, vnímavý ke všemu, co zůstává na první pohled skryto. Hluboký pocit viny za ztrátu UB 68, kterého si povšiml i vyslýchající britský důstojník, Dönitze zřejmě zatvrdil. V poválečné knize o zážitcích z ponorek autor opěvuje „nezlomného kamarádského ducha“ způsobem a slovy, jež používal až do dob, kdy posílal posádky svých ponorek na téměř jistou smrt v boji „pět minut po dvanácté“. Odhodlaná tvrdost mladému důstojníkovi vynesla místo v okleštěném a personálně omezeném poválečném německém loďstvu. Velení nové Reichsmarine si dalo velmi záležet na tom, aby se nemohla opakovat situace z roku 1918, kdy komunističtí předáci vyvolali vzpouru na válečných lodích zakotvených v Kielu.
Taková situace se neměla nikdy opakovat. Námořnictvo demokratické německé výmarské republiky bylo protidemokratické a monarchistické – a Dönitz byl opět jedním z nejlépe hodnocených důstojníků. Trauma ze ztráty lodi i z rozkladu hodnot, jež pro Dönitze (stejně jako pro ostatní německé důstojníky) byly „nejvyšším mravním imperativem“, vytváří charakteristický portrét důstojníka v čase rozkladu starého světa, kdy absolutní hodnoty musely udělat místo všudypřítomnému relativismu.
POD VRCHOLEM
Smlouva z Versailles poraženému Německu zakazovala jeho nejnebezpečnější zbraň, ponorky, kterým se po vyhlášení neomezené ponorkové války 1. února 1917 skutečně téměř podařilo srazit Británii na kolena. To neznamenalo, že by se žraloci v námořním štábu hodlali ponorek vzdát. Už ve dvacátých letech začaly společnosti s tajnou účastí Reichsmarine stavět ponorky pro Finsko a Turecko. Dönitz zatím sloužil na torpédovkách. Nacvičoval především taktiku, při níž lodě s torpédy během dne sledují cíl a v noci na něj podnikají soustředěné útoky na hladině, taktiku vlčích smeček. Nápad nepocházel z Dönitzovy hlavy.
Objevil se v pracích ponorkářů už na konci Velké války, dál ho rozpracovali štábní důstojníci v meziválečném období, ale byl to Karl Dönitz, kdo zužitkoval svůj formulační talent. Na základě publicistické činnosti a dobrozdání kontradmirála Canarise se jméno dobře zapsaného důstojníka začalo stále častěji objevovat mezi „zasvěcenými,“ kteří tajně budovali ponorkové loďstvo, skutečně významnou pozici však neměl. „Ambice a snaha jsou jeho vynikající charakteristiky, ale nesmějí překročit přípustné meze … je třeba sledovat jej, aby vše vykonával klidně a nekladl na sebe a ostatní přemrštěně vysoké nároky,“ zhodnotil ho tehdy Canaris. Osobně se ti dva neměli v lásce: Canarisovi se příliš nezamlouvala jistá těžkopádnost a přímočarost Karla Dönitze, jenž nemohl vystát malého admirála, protože „nikdy nevíte, co si o něm myslet. Má sedm duší a žádný charakter.“ Když se Hitler ujímal moci, Dönitz v Německu nebyl.
Velel křižníku Emden na cestě kolem světa. Loď, velitel i posádka dělali dobrý dojem. Z Dönitzovy cestopisné knihy vyplývá, že si velmi cenil nizozemské koloniální správy, zato o Angličanech psal s despektem. Patrně si tehdy už naplno uvědomoval, že právě oni budou jeho hlavními nepřáteli. Při popisech hrajících si delfínů nebo indonéských matek láskyplně pečujících o své děti současně dosvědčuje nečekaně poetické vnímání. Sedm duší jako Canaris určitě neměl, přesto v sobě skrýval citovost, kterou ale „vojácky“ umrtvoval. Poetické časy ostatně končily.
VLČÍ SMEČKY
V září 1935, krátce po podpisu britsko- německé námořní smlouvy, dostala nástupkyně Reichsmarine – Kriegsmarine – první šestici ponorek. Jejich velitelem se stal čtyřiačtyřicetiletý námořní kapitán Karl Dönitz. Se zápalem vedl výcvik – a v mnoha spisech dokazoval, že aby porazil Británii, potřebuje 300 ponorek útočících na námořní obchod. Jejich úkolem měl být boj proti „globální tonáži“. To znamenalo potápět víc lodního prostoru, než bude protivník schopen uvést do provozu.
Když válka vypukla, měl Dönitz ponorek jen 57 a hned první útok ukázal, že se němečtí velitelé nebudou řídit kořistním řádem. Athenii potopila U 30 bez varování. Během války dosáhly německé ponorky několika spektakulárních úspěchů proti válečným lodím, ale hlavní síla útoku se soustředila na atlantické konvoje. Bitva o Atlantik zuřila od prvního do posledního dne války. Při ztrátě 785 ponorek zničily německé ponorky 2779 obchodních lodí o objemu 14 119 413 BRT. Operovaly v ledových vodách Barentsova moře i v tropech Nizozemské Východní Indie (dnešní Indonésie). Z 39 000 ponorkářů 30 004 zahynuli. „Jediné, co mě během války skutečně znepokojovalo, bylo nebezpečí ponorek,“ napsal ve svých pamětech Winston Churchill. Ofi - ciální historik amerického námořnictva Morison Dönitze popsal jako „jednoho z nejschopnějších, nejodvážnějších a nejpřizpůsobivějších vlajkových důstojníků celé války na obou stranách“. Karl Dönitz svého velkého vítězství skutečně téměř dosáhl: roku 1942 dosahovaly spojenecké ztráty alarmujících hodnot. Pak přišel zlom. Spojenci prolomili kód Enigma, zdokonalili podvodní detekci, nasadili letadla vybavená radarem, navíc se projevil obrovský průmyslový potenciál USA. Z ponorek se stále rychleji stávali štvanci, opravdové plovoucí rakve. Naštěstí pro Spojence nahradil Karl Dönitz ortodoxního Ericha Raede ra jako vrchní velitel Kriegsmarine až roku 1943. Společně s ministrem zbrojní výroby Albertem Speerem dokázal i v pumami drceném Německu vyšroubovat výrobu ponorek na 30 až 40 kusů měsíčně, kvalita posádek ale klesala a zvyšovala se i technická zaostalost.
KDO VÍ?
Ať už si Dönitz o nacismu osobně myslel cokoliv, přijal Adolfa Hitlera jako posledního ze svých „otců,“ jejichž autoritu ctil. Jak válka, v níž na moři ztratil oba syny, pokračovala, stále víc přijímal teze o totální válce. Vynikající stylista Dönitz formuloval rozkaz „Laconia“, zakazující ponorkám pomoc trosečníkům z lodí, které potopily, nejasně do té míry, že ho bylo možné vykládat i tak, jak to udělal kapitánporučík Eck, když nařídil trosečníky z parníku Peleus prostě postřílet. Norimberský tribunál přičetl velkoadmirálovi k tíži i rozkaz, jímž se členové komand zbavovali statusu válečných zajatců, byli předáváni gestapu a popravováni. V honbě za maximálními čísly postavených ponorek si Dönitz vyžádal desetitisíce vězňů na otrocké práce. Vysoká morálka loďstva se v posledním stadiu války udržovala také díky nemilosrdné činnosti námořních „Jagdkommand“. V jeho projevech se začala objevovat slova o židovském nebezpečí.
Do Norimberka přišel Karl Dönitz po ponižující osobní prohlídce jako říšský prezident, v hodnosti, již mu Hitler udělil ve své poslední vůli. Byla to Dönitzova vláda, která jednala o ukončení války. Dönitz nařídil protahovat jednání a evakuovat obyvatelstvo budoucí sovětské okupační zóny na západ. Sověti mu to neodpustili a v Norimberku žádali jeho hlavu stejně jako Britové. Dönitze patrně zachránili Američané. Velitel Tichomořského loďstva Chester Nimitz tribunálu zaslal svědectví, v němž potvrdil, že ponorky USA vedly stejně jako německé neomezenou válku od prvního dne války – přičemž střílení trosečníků probíhalo organizovaně. Trosečníky alespoň v jednom případě postřílela i posádka britské ponorky. Karla Dönitze mezinárodní soud poslal na deset let do špandavské věznice. S velkým úspěchem tu pěstoval rajčata, hádal se se Speerem, litoval sbírky koberců, kterou mu po válce ukradl britský plukovník, nikdy se nepřestal považovat za legální hlavu státu a patrně nikdy také nepřestal své odsouzení považovat za „typickou ukázku amerického smyslu pro humor“. Z vězení vyšel roku 1956, o šest let později ovdověl.
Dožíval v domku v Aumühle u Hamburku, stále nesnášenlivější, ke konci hluchý a slepý. Pravidelně navštěvoval místní kostel a jeho bývalí důstojníci pravidelně navštěvovali jeho. Pro většinu z nich zůstal velitelem, který svým mužům poskytoval nevídaně pohodlný život na pevnině a dokázal je motivovat natolik, že na jeho rozkaz vyplouvali na moře, z něhož stále častěji nebylo návratu. Velkoadmirál, velkopirát, říšský prezident, ale také „Táta“ nebo „Lev“ zemřel 24. prosince 1980.
