Čtvrtého března 1963 se objevil v populární americké televizní show Steva Allena štíhlý mladý muž v obleku. Byl pečlivě oholený, krátké vlasy měl sčesané dozadu a obličej mu zdobil výrazný orlí nos. Steve Allen ho představil jako Franka Zappu, jenž přišel zahrát skladbu na dvě jízdní kola. Přinesl si k tomu smyčec a bubenické paličky. muzikant, který odešel před dvaceti lety na věčnost, ten večer poprvé omráčil americké publikum.
„Čím se jinak živíš, Franku?“ zajímalo tehdy Steva. „Jako hudební skladatel,“ odvětil mladík sebevědomě. „Povíš nám, co jsi naposledy zkomponoval?“ vyzvídal Allen. „Právě jsme dokončili nahrávání mé hudby k filmu Největší hříšník na světě. Bude to zřejmě nejhorší snímek všech dob.“ Publikum se rozesmálo. „A jak vypadalo složení orchestru? Dvě harmoniky a bicykl?“ zavtipkoval Steve Allen. „Pětapadesátičlenný orchestr měl docela zajímavé obsazení,“ usmál se třiadvacetiletý Frank Zappa. „Jeden kontrabasový klarinet, čtyři fagoty, dva hoboje, anglický roh, čtyři flétny, pikolu, čtyři trubky, čtyři lesní rohy, čtyři pozouny a na zbytek si momentálně nevzpomenu.“ No a potom Frank zahrál symfonii na dvě jízdní kola. Steve Allen s asistentem mu zdatně vypomáhali stejně jako osmičlenný orchestr za zády (který dostal příkaz nehrát nic z toho, co je naučili ve škole), a aby toho nebylo málo, zvukař do té kakofonie pouštěl elektronické zvuky z magnetofonové pásky, již Frank přednatočil doma a přinesl s sebou. U jízdních kol aktéři využili řídítek coby trubky, dráty nahradily struny, na něž hráli jak paličkami, tak i smyčcem, a nezapomněli využít i rám, šlapky, ráfky, vrzající sedlo ... a diváci v sále – a bezpochyby i doma u obrazovek – se královsky bavili. Zřejmě nikdo z nich si v tu chvíli neuvědomil, že právě viděli umělce, který tu po sobě zanechá význačnou stopu.
Volání k narozeninám
Frank Zappa se narodil 21. 12. 1940 v Baltimoru ve státě Maryland jako nejstarší ze čtyř dětí. Po matce mu v žilách kolovala italská a francouzská krev, po otci echt italská přímo ze Sicílie. V dětství byl často nemocný a v roce 1952, kdy se jeho zdravotní problémy začaly zhoršovat, se rodiče rozhodli přestěhovat kvůli synovu zdraví do klimaticky přívětivější Kalifornie, kde se následně usadili v San Diegu. Tam se Frank stal členem školní kapely, v níž působil jako bubeník (bicí později vystřídala kytara).
Někdy tou dobou koupili rodiče gramofon a Frank si založil sbírku desek, již pak rozšiřoval až do smrti. V jednom časopise se dočetl o obskurním francouzském hudebním skladateli Edgaru Varèsovi, který se zaměřil na zvukovou charakteristiku hudby, neváhal používat nové, neotřelé nástroje, měnit barvu tónů s pomocí změn prostředí a kladl velký důraz na rytmickou složku. Článek, jenž popisoval Varèsovu skladbu Ionizace jako „podivný mišmaš bubnů a jiných nepříjemných tónů“, mladého Zappu zaujal natolik, že zatoužil tuhle moderní hudbu slyšet na vlastní uši. Nicméně mu trvalo přes rok, než v jednom obchodě konečně narazil na jednu Varèsovu desku a podařilo se mu přemluvit obchodníka, aby mu ji prodal s výraznou slevou, protože na ni neměl dost peněz. To byl začátek jeho celoživotní lásky k hudbě Edgara Varèse a dalších skladatelů moderní klasické hudby (Igor Stravinskij, Anton Webern, Halim El-Dabh). Frankova matka měla pro synovu vášeň pochopení, a přestože se jí Varèsova hudba nelíbila ani za mák, jako dárek k patnáctým narozeninám „koupila“ Frankovi meziměstský hovor se skladatelem, který žil tehdy v New Yorku. Varèse byl tou dobou bohužel v Evropě (a Frank mluvil s jeho ženou), ale později poslal mladému Zappovi dopis, v němž mu poděkoval za zájem o jeho hudbu a pozval ho k sobě domů. K návštěvě nikdy nedošlo (Varèse zemřel v roce 1965), ale psaní si Zappa zarámoval a viselo mu na zdi až do konce života.
Vedle moderní klasické hudby poslouchal mladý Zappa i jazz, blues a rhythm’n’ blues. Tato směs dala základ Zappově pozdější hudbě, již kritici nikdy nedokázali patřičně zaškatulkovat.
Cesta k „pornografii“
Zappův různorodý etnický původ a rozmanitá kulturní směsice v prostředí kalifornského Los Angeles a jeho širšího okolí stály za důvodem, proč se Frank uchýlil do hudebního undergroundu a proč později vystupoval s takovou vehemencí a sžíravou ironií vůči „střednímu proudu“ a nejrůznějším společenským, politickým a hudebním hnutím. Často zesměšňoval i módní hudební trendy, jakými byly například psychedelie, rocková opera nebo disco.
V roce 1956 se Zappova rodina přestěhovala do Lancasteru, malého farmářského města v Antelopském údolí v poušti Mojave, které leží nedaleko Edwardsovy letecké základny v severním okraji losangeleského okresu. Tam se mladý Frank seznámil ve škole s Donem Vlietem, jenž si později rozšířil jméno na Don Van Vliet a zvolil si pseudonym Captain Beefheart čili Kapitán Hovězí srdce. Díky společné lásce k R&B se z nich stali blízcí přátelé a během celé své kariéry se navzájem ovlivňovali. V té době se Zappa začínal zajímat o kytaru a svůj první nástroj získal v roce 1957. Mezi jeho první vzory patřili Johnny „Guitar“ Watson, Howlin’ Wolf a Clarence „Gatemouth“ Brown. Zappa přirovnal sólovou hru k vytváření „vzdušných skulptur“ a postupem času se z něj stal vytříbený a novátorský kytarista s nezaměnitelným osobním stylem.
V roce 1959 odešel Zappa z domova a nastěhoval se do malého bytu v Echo Parku, předměstí Los Angeles. Krátce pracoval v reklamě. Jeho výlet do světa komerce sice netrval dlouho, ale získal tam cenné zkušenosti. Během celé své kariéry kladl velký důraz na vizuální prezentaci své práce, navrhoval obálky některých svých alb a režíroval vlastní filmy a videa.
V následujících letech Zappa skládal hudbu k obskurním filmům, psal a produkoval písničky pro různé místní umělce a živil se, jak se dalo. Sešel se také s Beefheartem a pod názvem The Soots (Saze) natočili několik písní, které pak nabídli vydavatelství Dot Records, ale společnost je odmítla s tím, že jejich tvorba nemá „žádný komerční potenciál“.
V roce 1965 se objevil v místních novinách článek, v němž autor popsal Franka Zappu jako „filmového krále Cucamongy“ ( dolí Cucamonga je oblast mezi Los Angeles a San Bernardinem). Po přečtení článku začala místní policie umělce podezírat, že točí pornografické filmy. V květnu 1965 přišel za Zappou policista v civilu a nabídl mu 100 dolarů, když natočí sugestivní scénu pro údajnou „pánskou jízdu“. Zappa se svou přítelkyní tedy ve studiu nahráli domnělou erotickou scénu, a když se chystal pásku muži předat, policie ho zatkla a zároveň zabavila ve studiu veškerý natočený materiál. Novináři dostali předem avízo, že k zatčení dojde, a tak druhý den vyšel v novinách The Daily Report článek o tom, že „místní policie umlčela nahrávací zařízení hudebního a filmového studia zaměřeného na produkci nemravných a obscénních snímků a zatkla jejich samozvaného producenta“. Zappa byl obviněn z „úmyslu spáchat pornografii“. Zločin později překvalifikovali na pouhý přečin a soudce Franka Zappu odsoudil na šest měsíců nepodmínečně, ale rozsudek pak změnil na podmínečný. Frank si odseděl deset dní. Tenhle krátký pobyt za mřížemi zanechal na Zappovi trvalé stopy a byl klíčovým okamžikem ve formování jeho protiautoritářského postoje.
Matky vynalézavosti
V roce 1965 Franka Zappu oslovil zpěvák a skladatel Ray Collins a zeptal se ho, zda by nechtěl vzít místo kytaristy v jeho skupině The Soul Giants, protože se s původním kytaristou pohádal a rozešel. Zappa nabídku přijal, brzy převzal v kapele vůdčí úlohu a začal i zpívat (přestože za zpěváka se nikdy nepovažoval). Přesvědčil ostatní členy, aby hráli jeho vlastní skladby, a zvýšili tím šance, že jim některá nahrávací společnost nabídne smlouvu. Skupina si změnila název na The Mothers (shodou okolností v Den matek).
Na začátku roku 1966 si skupiny všiml význačný hudební producent Tom Wilson ve chvíli, kdy hrála Trouble Every Day, píseň o černošských nepokojích v losangeleské čtvrti Watts. Wilson si vysloužil uznání jako producent Boba Dylana a Simona a Garfunkela jako jeden z hrstky černochů, kteří v té době pracovali pro velkou nahrávací společnost. Wilson zařídil, že Mothers podepsali nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Verve, pobočkou společnosti MGM, jež si ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století vybudovala výtečnou pověst díky propagaci moderního jazzu, ale v šedesátých letech se pokusila o transformaci ve značku namířenou na posluchače popu a rocku. Společnost Verve trvala na tom, že skupina změní název na The Mothers of Invention (Matky vynalézavosti), protože slovo Mothers byla zkratka slova motherfucker – termínu, který kromě obscénního významu může ve slangu označovat i velmi zručného muzikanta.
V roce 1966 vyšla skupině první deska Freak Out!, jež předznamenala, kudy se bude Zappova hudební kariéra ubírat. Byla svým způsobem převratná, hudebník na ní použil všechny postupy, které se doposud naučil, a přestože nebyl s konečným výsledkem spokojen (závěrečná Return of the Son of Monter Magnet byla pouze podkladem pro mnohem složitější skladbu, již mu ale společnost Verve nedovolila dokončit), bylo okamžitě jasné, že Frank Zappa se stal novým radikálním hlasem rockové hudby, který bude neúnavně napadat a zesměšňovat stále vzkvétající americkou konzumní kulturu.
Kafe a cigára
Postupem času počet vydaných desek narůstal, Zappovy kompozice byly stále propracovanější, a vznikla tak i logická potřeba obměňovat nástrojové obsazení, protože někteří hudebníci přestávali své party zvládat. Tak třeba vynikající hráč na klávesy George Duke (1946–2013) na to vzpomínal: „Frank mě oslovil s tím, že dává do kupy novou kapelu a že by chtěl, abych s nima hrál. Tak jsem kývl, přišel na zkoušku a myslel si, že budeme hrát poměrně komplikovaný orchestrální skladby. Ale Frank chtěl, abych s nima hrál pořád dokolečka čtyři jednoduchý akordy. Tak mu říkám, že tohle nemůžu. A on povídá: Proč ne? Máš něco s rukou? A já říkám: Ne, ale tohle prostě nemůžu. A Frank: Aha, takže je to pod tvou úroveň ... A já na to, hele, kvůli tomu jsem přece nestrávil tolik let na konzervatoři, abych pak hrál dokolečka čtyři pitomý akordy. No nic. A tohle bylo to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. Frank dokonale odboural tyhle nesmyslný zábrany a představy, který jsem o hudbě měl. A něco vám povím. Byla to ta úplně nejlepší kapela, v jaký jsem kdy byl ...“
Zappa vládl v kapele pevnou rukou, netoleroval konzumaci drog a alkoholu. Jediné dvě „lehké“ drogy, bez nichž si ho člověk nedokázal představit, byly nikotin a kofein. Cigáro a kafe k němu prostě patřily stejně jako dlouhé vlasy a hustý knír, zvýrazněný čtverečkem vousů pod dolním rtem. Nesnášel licoměrnost, povrchnost, pokrytectví, přetvářku a ze všeho nejvíc lidskou hloupost, a tak ve svých textech neúnavně šil do všeho, co mu tyto vlastnosti třeba jen vzdáleně připomínalo. Přestože sám vždycky vystupoval jako seriózní a slušně vychovaný muž, v textech se nijak neomezoval, jako by chtěl říct: „Hele, mám právo na svobodu slova zaručený ústavou, tak tady to máte.“ Příkladem budiž píseň Bobby Brown z alba Sheik Yerbouti (její překlad přinášíme na následující stránce), kterou dodnes v komerčním americkém rádiu neuslyšíte. Na rozdíl od Radiožurnálu, kde zřejmě nikdo netuší, o čem je.
Můj příběh s Frankem
Deska Sheik Yerbouti vyšla v březnu roku 1979, kdy se mi shodou okolností podařilo utéct z komunistického Československa, a v únoru následujícího roku jsem dostal imigrační víza do USA. Z počátku roku 1980 jsem žil v severní Kalifornii, přesunul se na nějaký čas do Utahu a ke konci roku odtamtud prchl před zimou do jižní Kalifornie, kde na mě v prosinci v Los Angeles čekala báječná událost. V září roku 1979 vyšla první deska Zappova trojalba Joe’s Garage, v listopadu další dvě a o rok později umělec uspořádal turné na jeho podporu. A tak jsme s kamarádem Dědkem okamžitě vyrazili koupit lístky, abychom o ten hudební zážitek 11. prosince nepřišli.
Před velkou koncertní halou Civic Auditorium v Santa Monice se tísnily davy natěšených fanoušků a všichni čekali, až pořadatelé otevřou brány a pustí je dovnitř. Stáli jsme venku a klábosili s Oskarem Petrem a dalšími českými přáteli, kteří tehdy v Los Angeles žili a rozhodně si nechtěli nechat takový hudební svátek ujít. Když se dal dav konečně do pohybu a vcucl nás do útrob haly, našli jsme svá místa a prohlíželi si nasvícenou scénu. Zesilovače, reproboxy, mikrofony, bicí, kytary a baskytary, klávesy, zkrátka obvyklá výbava rockové kapely ... a nad tím vším natažené prádelní šňůry. Když v sále konečně pohasla světla a na pódium přišli The Mothers of Invention v čele s Frankem Zappou, vzrušení na sedadlech a pod pódiem vrcholilo.
A pak Frank Zappa došel k mikrofonu a povídá: „Dobrý večer. Píšou o mně, že jsem úchylnej. Asi to tak bude. A teď k mým úchylkám přibyla další: stal jsem se fetišistou. Sbírám dámský kalhotky a podprsenky, tak mi je sem, prosím, házejte. Pánský slipy tu vidět nechci. Jen dámský spodní prádlo. A tady je malá rada pro slečny a dámy, který jsou natolik stydlivý, že by se zdráhaly sundat si na veřejnosti kalhoty. Stačí si povolit knoflík, strčit ruku do kalhot, kalhotky roztrhnout na boku a v rozkroku a pak je druhou stranou vytáhnout ven. Nebojte se, látka určitě povolí, protože dnešní americký výrobky už dávno nejsou to, co bejvaly ...“ A pak kapela začala hrát úvodní skladbu trojalba, tedy Joe’s Garage. Skvělý zvuk, dokonalé hráčské výkony, Frank Zappa ve výborné kondici. A v průběhu celého koncertu, ať jen zpíval, nebo hrál na kytaru, nezapomínal sbírat dámské spodní prádlo a věšet ho jednou rukou na šňůry nad hlavou. Byl to nezapomenutelný zážitek a na konci večera byly šňůry zaplněné do posledního místečka.
Podruhé jsem Mothers of Invention viděl o čtyři roky později v červenci roku 1984, když si v Hollywoodu zamluvili na týden klub Palace a hráli převážně věci z desky You Are What You Is (Jsi, co je). Říkal jsem si, že když starší pánové můžou hrát každý večer, můžu na ně taky každý večer zajít, abych si to stačil pořádně vychutnat, a koupil jsem si sedm lístků. A tak jsem v pondělí vyrazil do Hollywoodu a koncert byl tak skvělý, že jsem to pak musel jít zapít. Druhý den mi bylo samozřejmě všelijak, a tak jsem úterní večer vynechal a šel zase až ve středu. Frank Zappa si mě všiml, protože v pondělí jsem se protlačil přímo pod pódium a ve středu jakbysmet, a udělal na mě „paroháče“, známé gesto rockerů. Koncert opět stál za to, ale zbytek jsem pak už vynechal, a tak jsem byl zřejmě jediný člověk na světě, který měl pět nepoužitých propadlých lístků na Franka Zappu a jeho Mothers of Invention. A potom jsem je už nikdy neviděl, protože v Los Angeles už nikdy nehráli. Frank Zappa později přestal nejen koncertovat, ale hrát rockovou hudbu vůbec a ke konci života se věnoval jen své staré lásce z mládí, komponování moderní vážné hudby. Jeho památnou pražskou návštěvu jsem nezažil, protože jsem byl pořád ještě v Los Angeles. Frank Zappa bohužel zemřel příliš mladý, ale tak to prostě v životě někdy chodí ...
Autor je muzikant a překladatel
