nahoru

Geniální tvůrce, voyeur a podivín. Miroslav Tichý se proslavil svými „šmírujícími“ snímky žen z ulice

Marek Gregor13. dubna 2021 • 14:00
Geniální tvůrce, voyeur a podivín. Miroslav Tichý se proslavil svými „šmírujícími“ snímky žen z ulice
foto: tichyfotograf.cz

Na „stará kolena“ a částečně proti své vůli se stal naším nejprodávanějším žijícím umělcem v zahraničí. Miroslav Tichý si neužíval obsesívních požitků slávy, ale stejně jako dříve žil v ústraní rodného Kyjova, kde se, ač považován za podivína, stal tajemnou celebritou, ke které se snažili dostat novináři a sběratelé umění z celého světa. K příležitosti desetiletého výročí jeho smrti odemykáme starší Causu.

Jedni jej považují za voyera a podivína a druzí za geniálního tvůrce, intelektuála, pro něhož byla vždy nejdůležitější myšlenka a čistota „velkého“ umění. Jiní tvrdí, že se vlastně nejedná o nic umělecky výjimečného a že Tichého fotografická tvorba vznikla jakoby mimochodem. A další se na něm až neskutečně „napakovali“.

Buxbaumův byznys 

Příběh ne nepodobný hollywoodskému filmu nabírá na intenzitě v roce 2004, kdy na popud švýcarského galeristy Romana Buxbauma představuje Tichého fotografické dílo proslulý umělec a kurátor Harald Szeemann (který například v roce 1968 jako první představil proslulou dvojici Christo a Jean-Claude, známou mj. zabalením budovy Reichstagu v Berlíně nebo mostu Pont-Neuf v Paříži) jako svůj poslední životní objev.

Buxbaum s kořeny v Tichého rodném Kyjově má na „největším zjevení“ v historii české fotografie zcela zásadní význam. Jako dobrý obchodník vycítil potenciál, jež Tichého „podivínské“ fotografie nabízely. Říká se, že už od osmdesátých let vybíral nejlepší (prý asi tisícovku) z přibližně dvaceti tisíc snímků, které později představil veřejnosti. Stojí za sérií výstav, jež by Tichému (kdyby se jí osobně účastnil) mohl závidět kterýkoli umělec. Curych, Berlín, Frankfurt, Antverpy, New York, Londýn, Vancouver, Tokio, Peking, to je jen pár měst, kam za několik posledních let jeho výstavy doputovaly. Tichý je dnes díky Buxbaumovi zastoupen ve sbírkách v pařížském Centre Georges-Pompidou, v hamburském Domě fotografie, v londýnském Victoria and Albert Museu nebo sanfranciském Muzeu moderního umění.

Jenže premiérová domácí výstava (v Domě umění města Brna, 2006) přinesla i otázky. Proč se Tichý neúčastní svých výstav? Komu a kam putují nemalé finanční prostředky, které zájem o jeho tvorbu akumulují? Tehdy na otázku Reflexu, proč nebyl Miroslav Tichý zastoupen na klíčové výstavě Česká fotografie 20. století (proběhla v druhé polovině roku 2005 v Uměleckoprůmyslovém muzeu, Městské knihovně a domě U Kamenného zvonu), odpověděl její kurátor Vladimír Birgus: „Jsem trochu na rozpacích, i na Les Rencontres Photographiques v Arles jsem slyšel názory, že je to příklad dokonale zvládnuté kurátorské manipulace, jež význam amatérského autora z Kyjova, fotografujícího primitivními aparáty dívky na koupališti nebo při nakupování, přeceňuje. Druzí jej obdivují jako spontánní, úžasný objev. Samozřejmě že známe podobné obrovské objevy, kvůli nimž se musela přepisovat historie fotografie. Když se v šedesátých letech minulého století objevil Jacques-Henri Lartigue, musel se pozměnit začátek živé fotografie: nejprogresívnější autor začátku dvacátého století už nebyl Atget. Nejsem si ale jist, jestli je případ rozostřených nevyretušovaných snímků od Miroslava Tichého ten, kvůli němuž se bude měnit historie české fotografie.“

I když s tehdejším Birgusovým názorem nelze než souhlasit, je zároveň na místě dodat, že dějiny fotografie jsou už přepsány. A Tichého místo v nich je neoddiskutovatelné. Zůstává však pachuť po způsobu, jakým se popularizace Tichého vedlejší tvorby (považuje se především za malíře) zhostil Roman Buxbaum. V letech 2008 a 2009 tak vznikly dva notářsky ověřené dokumenty, jejichž faksimile jsou dostupná na webových stránkách tichyfotograf.cz, kde se Tichý veřejně distancuje od spolupráce se švýcarským galeristou (a jím založenou nadací Tichý oceán), neboť prý soustavně porušuje jeho autorská práva bez Tichého svolení. A že se od té doby nechává zastupovat (sousedkou a dlouholetou opatrovnicí) paní Janou Hebnarovou. Neopominutelný je i fakt, že závratné ceny (pohybující se v řádech statisíců korun za jeden maloformátový snímek) za Tichého fotografie začínají být zpochybňovány, což dokládá i postřeh z loňského veletrhu fotografie Paris Photo Week 2010, který byl věnován tvorbě umělců ze zemí bývalé východní Evropy a kde byly mezi jinými představeny i Tichého práce. Důvod je jasný – sběratele umění znejisťuje obrovské množství snímků, jež Tichý pořídil a které se často nekontrolovatelně objevily na uměleckém trhu.

Kyjovské ženy

Miroslav Tichý v mezidobí mezi koncem druhé světové války a komunistickým pučem v osmačtyřicátém roce studoval umění na pražské AVU. Poté odchází zpět do rodného Kyjova, kde se v ústraní věnuje malbě, kterou koncem padesátých let opouští, aby začal sestrojovat vlastní fotoaparáty mimo jiné i z krabic od bot, jež vybavoval podomácku vybroušenými čočkami z plexiskel. Tradují se příběhy o tom, jak se po Kyjově potuloval ošuntělý, zarostlý muž s fotoaparátem svěšeným u pasu, jenž jakoby mimoděk fotí ženy v nejroztodivnějších pozicích na lavičce v parku, na koupališti, před Jednotou nebo na parkovištích. Pak se zase na několik měsíců ztratil do ústraní, odkud jako řádný intelektuál trpící maniodepresí nevycházel. Občas byl i hospitalizován na psychiatrické klinice. Jak příznačné pro jeho tři desítky let trvající hledání „Kyjovské venuše“ v dobách reálného socialismu.

Se ženami, zřejmě především kvůli svému vzezření, to měl docela složité, což dokládá i příběh jedné nejmenované místní dámy, která se organizátorům letošní výstavy na Staroměstské radnici přihlásila: „S kamarádkou jsme seděly kdesi v Kyjově v parku na lavičce a kolem procházel zarostlý nepěstěný muž. Jakoby mimochodem, aniž se koukal do hledáčku, nás fotil. Dala jsem se s ním do řeči a pozvala ho, aby si k nám přisedl. Byl nesmělý, ale na mou otázku, zda je fotograf, odpověděl, že je malíř. A že když mu podám list papíru, raději mne nakreslí.“

Právě tahle příhoda svědčí o tom, že se Tichý více než za fotografa považuje za malíře. Nakonec organizátor jeho letošní výstavy Gianfranco Sanguinetti vzpomíná: „Když jsme se loučili, popošel ke mně a začal mě prohlížet, zda si neodnáším nějaké kresby. O fotografie mu vlastně ani vůbec nešlo.“

Tichý a Sanguinetti

K oživení veřejného zájmu o Tichého dílo v Česku došlo v souvislosti s výše zmíněnou, na Staroměstské radnici. Má ji na „svědomí“ na Letné žijící „Čistý extrakt Podob pravdy.“ italský intelektuál, spisovatel a sběratel umění Gianfranco Sanguinetti. Rád přidává k dobru historku, jak v roce 2006 nesl nakladateli Viktoru Stoilovovi (Torst) svou právě vytištěnou knihu Chatte hier et aujourd’hui (Kundička včera a dnes). Stoilov se prý chvíli zamyslel nad tím, co by příteli mohl věnovat výměnou, zašel do skladu a přinesl právě čerstvě vydaný katalog k tehdejší Tichého brněnské výstavě. Sanguinetti, který už v té době měl na svědomí několik provokativních pamfletů, jako Il Reichstag brucia! (Reichstag hoří! – o policejním původu bomb umístěných v Miláně a Římě, 1969) a Rapporto Vertico (Pravdivá zpráva – o fiktivním cenzorovi, který z ultrakonzervativních pozic požadoval, aby Italská komunistická strana za svou spolupráci s tehdejší mocí byla odměněna vstupem do vlády, 1976), je ohromen. Vydává se za Tichým do Kyjova a stává se jeho nadšeným sběratelem. Výsledkem je nejen premiérová pražská výstava Podoby pravdy, ale i stejnojmenná kniha, jež představuje díla druhého vrhu, tzv. z toho, co zůstalo po Buxbaumovi. Stejně jako Tichého fotografie jsou i Sanguinettiho texty podnětem k zamyšlení o „čistotě“ umění, o tom, kde jsou jeho hranice, co je opravdové umění ve smyslu hledání, a co je tzv. posluhovačství showbusinessu.

Sanguinetti Tichého konfrontuje s Homérem nebo Marcelem Duchampem a zároveň ho zařazuje do kontextu středoevropského erotického umění. Mimo jiné o něm napsal: „Ve světě lži, v němž muž rezignoval na svůj úkol, a tudíž se přežil, byl Tichý tak říkajíc přinucen vybrat si jako téma ženu – ne z pouhého voyeurství, jak se tvrdilo (voyeurem je každý umělec, a dokonce i ti, kdo umělci nejsou), nýbrž proto, že žena je to jediné, co ještě dokáže muži připomenout jeho přirozenost. Tichý byl příkladem nezávislosti a nepodrobenosti a zůstane jím i pro budoucí generace. Svými fotografiemi žen, svou kyjovskou epopejí stvořil expresívní řeč nezapomenutelně evokativní síly, která je už nyní klasickou a díky níž se plným právem řadí po bok velkých mistrů.“

Fotografie jsou převzaty z knihy Gianfranco Sanguinetti – Miroslav Tichý: Podoby pravdy (Kant, 2011).

 

 





Diskuse ke článku