Vladimir Putin, který se proměnil z mnohými respektovaného státníka ve stále izolovanějšího diktátora, slaví sedmdesáté narozeniny. Jaký je život nejmocnějšího muže Ruska, jenž ztratil poslední zbytky kreditu okupací svrchované Ukrajiny?
Vladimir Vladimirovič Putin se narodil 7. října 1952 v Leningradu (dnes Petrohrad). Od roku 1983 byl ženatý s Ludmilou Alexandrovnou Škrebněvovou, s níž se rozvedl po více než třicetiletém manželství. Mají dvě dcery, Marii a Jekatěrinu, které se však objevují na veřejnosti jen výjimečně.
Putin vystudoval práva na leningradské Státní univerzitě. Svůj život spojil s tajnými službami. Do KGB a komunistické strany vstoupil už během studia. V letech 1985 až 1990 působil jako špión v Drážďanech na území bývalé Německé demokratické republiky. V KGB zůstal do jejího konce v roce 1991, později krátce působil v čele její pokračovatelky FSB.
Mocenský vzestup
Do nejvyšší politiky se Putin vyšvihl v roce 1999 v éře Borise Jelcina, jenž si ho vybral za svého nástupce. Od té doby se mu podařilo konsolidovat politickou moc, opírající o nejsilnější formaci Státní dumy Jednotné Rusko, skupinu zavázaných oligarchů a „siloviků“ z bezpečnostních složek.
Nedosáhl by toho bez postupného zavádění autoritářských prvků, potlačování opozice a budování vlastního kultu. Jeho výsledkem jsou změny ústavy, jež mu mají zajistit vedení země do roku 2036.
Putinovi se podařilo stabilizovat rozkládající ekonomiku a díky vývozu surovin částečně pozvedl upadající životní úroveň ruského obyvatelstva, i když je značný rozdíl mezi velkými městy a odlehlými venkovskými oblastmi.
Snažil se udržovat pragmatické vztahy se západními mocnostmi, což se projevilo především v době „resetů“ amerického prezidenta Baracka Obamy a německých politiků v čele s kancléřem Gerhardem Schröderem a jeho nástupkyně Angely Merkelové.
Tyto vazby vyústily v energetickou závislost Evropy na Rusku. Nebyly zásadněji narušeny ani po anexi Krymu v roce 2014, což Putina utvrdilo v jeho imperiálních ambicích. Teprve po vojenské invazi na Ukrajinu došlo ke zlomu. Propast mezi Ruskem a Západem, ale i dalšími světovými mocnostmi, se jen prohlubuje.
Muž bez tváře
O životě Vladimira Putina z jiného úhlu pohledu, než předkládá kremelská propaganda, pojednává publikace Mashy Gessenové („The Man Without Face“). Zmiňuje Putinovo dětství, kdy si sám zakládal na tom, že patřil mezi pouliční chuligány a vyděděnce, ačkoli patřil do zaopatřenější rodiny. „Nebyl jsem žádný pionýr. Byl jsem opravdový hajzlík,“ přiznal v roce 2000.
V době, kdy Putin působil ve východním Německu, se začal Sovětský svaz drasticky a nezvratně měnit. V březnu 1985 se k moci dostal Michail Gorbačov. O dva roky později propustil z vězení všechny sovětské disidenty a začal s uvolňováním otěží v ostatních zemích sovětského bloku.
Vedení KGB i její řadoví členové vnímali Gorbačovovy kroky jako katastrofální. Během několika následujících let se mezi komunistickou stranou a KGB otevřela propast, která vyvrcholila neúspěšným pučem v srpnu 1991.
Putin sledoval změny zpovzdálí, obklopen dalšími důstojníky tajné policie. Musel cítit beznadějný, bezmocný vztek, zatímco doma vedení KGB slibovalo věrnost generálnímu tajemníkovi a jeho plánovaným reformám.
Svůj odpor ke Gorbačovovým změnám, jež v konečném důsledku vedly k rozpadu nejen sovětského bloku, ale samotného SSSR, Putin neztratil dodnes. Stále je považuje za největší katastrofu a z jeho vyjádření je zřejmé, že by nic podobného nedopustil.
„Putin demokracií pohrdal a stále v něm přežívala sovětská nostalgie, která neměla nic společného s komunismem jako ideologií. Byla to věrnost říši a instituci. Když se v roce 1994 účastnil setkání Evropské unie v Hamburku, v reakci na slova estonského prezidenta o okupaci Estonska Sovětským svazem demonstrativně odešel,“ připomíná Gessenová. Z toho je patrné, že idea obnovení velkoruské říše v něm hlodala odjakživa.
Budoucí ruský prezident začínal svoji politickou kariéru jako náměstek petrohradského starosty Anatolije Sobčaka. Jako jeho pravá ruka prováděl řadu neprůhledných transakcí a Sobčak mu to toleroval. Podobné metody uplatnil v pozdější politické praxi.
„Putin miloval Sovětský svaz a svou KGB, a když měl vlastní moc a fakticky řídil finanční systém druhého největšího ruského města, tíhnul k budování něčeho podobného. Byl to uzavřený systém, systém postavený na totální kontrole – zejména na kontrole toku informací a toku peněz. Byl to systém, jehož cílem bylo potírat disent nejlépe již v zárodku. V jednom ohledu byl tento systém dokonce lepší než KGB a SSSR: Tento systém by Putina nezradil. Na to byl příliš chytrý a příliš silný,“ píše Gessenová.
Putinův kult
Protože se Putin dostal k moci z ničeho a celý svůj dospělý život strávil v prostředí tajných služeb, měl mnohem větší kontrolu nad tím, co se o něm ví – rozhodně větší než kterýkoli moderní západní politik. Vytvořil si vlastní mytologii, aby se o něm vědělo, jak by chtěl být vnímán.
Kremelská propaganda Putina vykreslovala jako ruského bohatýra, patriota a pravoslavného křesťana, který střílí tygry, potápí se pro amfory, jezdí na koni, zápasí v judu, hraje hokej a naplňuje všechny znaky silného vůdce.
Jeho mediální obraz nedokázaly narušit ani zprávy o jeho obrovském majetku a milenkách. Vztah s tajenou bývalou moderní gymnastkou Alinou Kabajevovou, s níž má údajně čtyři děti, byl v médiích „propíchnutý“ už v roce 2008.
Tento vztah jistě více vadí Švýcarům než Rusům, jelikož někdejší světová šampiónka žije v přísně střežené horské chatě poblíž Lugana. Krátce po invazi na Ukrajinu vznikla petice pod názvem „Připojte Evu Braunovou k jejímu vůdci“ s odkazem na milenku Adolfa Hitlera, žádající vyhoštění Kabajevové.
Putinovi neuškodily ani zprávy o gigantickém majetku, shromážděném za jeho dlouholetou kariéru. Opoziční politik Alexej Navalnyj, jenž přežil pokus o atentát a odpykává si trest ve vězení, krátce předtím zveřejnil informace, že ruský prezident vlastní majetek v hodnotě 200 miliard dolarů, což by ho řadilo mezi nejbohatší muže světa. Kromě jiného prý vlastní obrovský palác poblíž Černého moře, v přepočtu za 28 miliard korun.
Kreml tyto zprávy popřel a zveřejnil těžko uvěřitelnou legendu, že Putin vlastní pouze jeden malý byt s garáží a tři auta s jedním přívěsem a bere plat nižší než český prezident. Tak je to se vším. Kremelská propaganda vytváří virtuální realitu a v poslední době vytěsnila všechna opoziční média.
Putin si přesto udržuje vysokou popularitu mezi obyvateli, i když oponenti tvrdí, že je ve skutečnosti jen umělá, „televizní“. Stále více lidí se nechce vyjadřovat k situaci kvůli drakonickým trestům. Přesto prosakuje, že se s nebývalou nevolí setkává mobilizace, což dokumentuje i hromadný úprk potenciálních odvedenců za hranice.
Jak ho zastavit
Putinovo krédo shrnul Alexej Navalnyj v článku pro časopis Time v květnu letošního roku, který je zároveň vzkazem západním lídrům.
„Možná je skutečným posláním Vladimíra Putina dávat lekce všem, od světových vůdců a odborníků až po obyčejné lidi. V roce 2022 byl v tomto obzvláště úspěšný."
Připomněl, že cesta, která začíná „malými podvody“ ve volbách, vždy vede k diktatuře. A diktatury vždy vedou k válce. A na tuto lekci by se nemělo zapomínat.
„Světoví lídři už léta pokrytecky mluví o ,pragmatickém přístupu' a výhodách mezinárodního obchodu. Tím profitovali z ruské ropy a plynu, zatímco Putinova moc stále sílila. Tato válka bude stát stokrát víc než lukrativní smlouvy o ropě a plynu, které se dříve oslavovaly šampaňským.“
„Putin nám všem připomněl ,kachní test': Pokud něco vypadá jako kachna, plave jako kachna a kváká jako kachna, je to s největší pravděpodobností kachna.“
„V tomto případě by měla být uplatněna stejná logika: Pokud někdo ničí nezávislá média, organizuje politické vraždy a drží se svého imperiálního přesvědčení, pak je to blázen. A opravdu byste ho na mezinárodních fórech neměli objímat.“
„Nyní však vyvstává hlavní otázka: jak zastavit zlého šílence s armádou, jadernými zbraněmi a zemí, která má status stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Tato otázka musí být zodpovězena. A my jsme ti, kdo to musí udělat.“
