Časy se mění, Bob Dylan zůstává. Nezničitelná ikona šedesátých let, Chaplin i Shakespeare populární hudby. Jako jediný autor písní na světě získal Nobelovu cenu za literaturu. Vloni prodal celý svůj katalog – to znamená asi 600 skladeb – společnosti Universal Music za odhadovaných 300 až 400 miliónů dolarů. Dovedete si to vůbec představit? Rodák z amerického státu Minnesota dosáhl všech myslitelných úspěchů, včetně toho, že několikrát přežil sebe samého. Čtyřiadvacátého května oslaví osmdesáté narozeniny.
Před dvanácti lety v městečku Long Branch ve státě New Jersey pršelo, jen se lilo. Psal se 23. červenec, léto, jak má být. Do oken opuštěného domu na pláži nakukoval nějaký divný starý chlápek v holínkách a kapuci. Vyděšení občané volali na okrsek, že se jim po okolí prochází vagabund – úplně jako z toho hororu o vraždícím maniakovi v pláštěnce, co měl místo ruky kovový hák. Čtyřiadvacetiletá policistka Kristie Bubleová si pro vetřelce dojela. „Možná si právě zpíval verše z písně Just Like A Woman: „Nikdo necítí žádnou bolest / dnes večer, když tu stojím uvnitř deště...“
„Kdo jste a jak se jmenujete?“ oslovila žena zákona podezřelé individuum. „Bob Dylan, jsem tady na turné,“ odvětil promočený šupák. „Jasně,“ ušklíbla se Kristie. „Fajn pokus, ale tohle nesedí. Dylan dneska hraje v Lakewoodu, to je tři čtvrtě hodiny odtud.“ Poručila neznámému, ať si nasedne, a vezla ho ulicemi ospalého přímořského hnízda. „Takže: jak zní vaše OPRAVDOVÉ jméno?“ zkusila to ještě jednou po dobrém. „Robert Allen Zimmerman,“ ozvalo se ze zadního sedadla. „Tak jo,“ vzdychla policistka. „A kdepak bydlíte, Bobe?“ – „V hotelu kousek od oceánu,“ povídá ten vágus.
Domov na kolečkách
„Řekl mi, že ho všichni znají a že napsal ty písně – víte jaké,“ vzpomínala Kristie později. „Že prý nemá jenom jedno bydliště. Mluvil o domě v Londýně a taky v Kalifornii. Tvrdil, že se dozvěděl, že by byl ten prázdný barák v Long Branchi možná ke koupi. Prý si ho chtěl prohlédnout. Jenže, rozumíte, vypadal jako bezdomovec. Měla jsem ho vyzvat, aby zazpíval.“
Když dojeli k hotelu, opravdu tam parkovalo pár černých tourbusů. „Stejně jsem si říkala: Radši to prověřím. Co když je to náhoda?“ To už se ovšem k policejnímu autu přihnal manažer – podle Bubleové strašný idiot – a odváděl záhadnou bytost do jednoho z těch luxusních bytů na kolečkách. „Vůbec se s ní nebav,“ prskal. „Chtěla jsem jít dovnitř a všechno tam zkontrolovat, ale bez povolení k prohlídce mě tam odmítali pustit,“ postěžovala si Kristie. „Pochopte, nejsem žádná husa, můj táta Dylana miloval. Já nemám čas koukat na obaly desek. Pro mě to byl prostě zmoklý týpek v teplákách. Na stanici si pak ze mě dlouho utahovali. Nosili mi jeho cédéčka, haha, velká sranda.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
