Co lze v pivovarnictví udělat pro snížení spotřeby vody či uhlíkové stopy? V jaké fázi je zálohový systém obalů v České republice? A čím lze vylepšit situaci v oblasti zadržování vody v krajině?
V rámci projektu, který má upozornit na úbytek vody v přírodě, jste v Radegastu uvařili i takzvané pivo ze vzduchu. O co se jedná?
Akce proběhla v rámci spolupráce s ČVUT. Půjčili jsme si od nich přístroj, který umí vyrábět vodu ze vzdušné vlhkosti. Poprvé bylo zařízení na veřejnosti představeno na Expu 2020 v Dubaji, kde pomocí této technologie vyráběli vodu na zalévání zahrádky českého pavilónu. Mělo to obrovský úspěch a vědci postupně přístroj upravili na velikost použitelnou kdekoliv, kde je akutní nedostatek vody. My jsme s její pomocí uvařili pivo Radegast Futur. Je sice vyrobeno ze vzduchu, ale v chuti nepoznáte rozdíl. Tedy kromě toho, že je pivo velmi hořké, protože jsme do něj přidali více chmele. Futur není běžně k dostání – uvařili jsme ho spíš jako symbol něčeho, co nikdy dělat nechceme.
Co tedy dělá váš pivovar pro to, aby s ohledem na klimatickou změnu nepřispíval k tomu, že se situace zhoršuje?
Jednou z klíčových oblastí našich aktivit je snížení uhlíkové stopy: do roku 2030 máme ambici být uhlíkově neutrální. Zároveň se díváme na tuto stopu i napříč celým hodnotovým řetězcem: od surovin nezbytných pro výrobu piva přes obaly až po podniky, kde se naše piva prodávají. Hodně se zabýváme obaly i z pohledu jejich cirkularity. Protože dopady nejsou jenom uhlík, ale i to, co vidíme kolem. Když obal neskončí tam, kde má. Chceme proto, aby všechny naše obaly byly buď opětovně použitelné, a pokud to není možné, tak zajistit, aby se použitý materiál dostal znovu do oběhu. Velkým tématem je logicky i voda, protože 92 procent piva tvoří voda jako taková, plus spotřeba další vody během výroby, čištění a sanitace nebo při pěstování surovin.
Co se konkrétně v tomto ohledu dá dělat?
V první řadě vody co nejméně spotřebovat. Celosvětově se nyní na výrobu jednoho litru piva spotřebuje asi 4,5 litru vody, v České republice je průměr 3,5 litru. My jsme v roce 2010 byli na úrovni 4,4 litru, nyní je to jen 2,86. Naší vlajkovou lodí je pivovar Radegast, který spotřebuje 2,29 litru a řadí se tak mezi nejefektivnější pivovary tohoto typu, minimálně v Evropě.
Jak se dá k takovému výsledku dojít?
Jde o kombinaci spousty malých kroků. Zahrnuje to samozřejmě investice do technologií: naše investice v posledních letech, a byly to desítky miliónů, jsme dělali i s ohledem na to, jaké budou mít dopady na spotřebu vody. Druhou, neméně podstatnou částí je přístup pracovníků v pivovaru. Protože i kdybyste měl sebelepší technologii a používal by ji tým, kterému je spotřeba vody lhostejná, bylo by to k ničemu. Proto máme nastavené poměrně striktní cíle. Hlídáme spotřebu vody na denní bázi, kolegové mají i své osobní cíle.
A co technologie, jež mohou pomoci?
V Radegastu máme dva roky novou plechovkovou linku. Tohle zařízení má jednu z nejnižších spotřeb vody nutné na zabalení piva do plechovek. Technologie na vratné láhve jsme upravili tak, aby nedocházelo ke ztrátám při samotném čištění lahví nebo u smývání etiket.
Nakonec asi narazíte na nějakou hranici, kde už to lépe nepůjde.
Je to pravděpodobné. Samozřejmě to závisí na tom, jaké hranice si nastavíte. My jsme si například stanovili, že nebudeme vodu recyklovat: pokud to jde, tak ji v rámci jednotlivých procesů použijeme opakovaně, ale nebudeme ji pracně čistit na úroveň pitné vody. Recyklace vody je energeticky hodně náročná a jsou s ní spojené další dopady na životní prostředí. A my tu zmiňovanou uhlíkovou stopu potřebujeme vybalancovat.
Svými aktivitami vhodně poukazujete i na zadržování vody v krajině.
Tímto tématem se v Radegastu zabýváme dlouhodobě. Možná to mnoho lidí neví, ale začíná to být velký problém i u nás. Sice každý rok naprší podobné množství, ale ta voda většinou odteče. Navíc jsou deště jinak rozloženy v čase. Naše krajina na tohle není stavěná a bohužel jí nepomohly ani aktivity posledních desetiletí. Podporujeme proto výstavbu tůní: začali jsme s tím na Beskydsku a nyní ve spolupráci s Lesy České republiky pokračujeme napříč celou republikou.
Jak je to s plechovkami, tam je to, pokud víme, pořád problém?
Plechovky jsou pro nás v podstatě poslední krok, jenž nám chybí k tomu, aby všechny naše obaly byly plně cirkulární. Vratnou láhev nebo sud vezmeme, vymyjeme, naplníme, prodáme a znovu se k nám vrátí. To je ta nejlepší volba. Sudy jsou v oběhu 20 až 30 let, nemá to žádný dopad na jejich schopnost uchovat pivo v dostatečné kvalitě. Vratné láhve naplníme v průměru dvaadvacetkrát, na trhu jsou šest až sedm let. U plechovek tohle nejde, opakovaně naplnitelná plechovka neexistuje. V Česku bohužel máme navíc situaci, kdy většina plechovek skončí v běžném komunálním odpadu. Tím je naprosto ztracena jedinečná schopnost hliníku, tedy možnost být víceméně donekonečna recyklován bez ztráty kvality. Navíc, když se vyrábí plechovka z recyklátu, znamená to o 95 procent nižší spotřebu energie oproti výrobě z primárního materiálu.
Proč se tedy tohle dávno nedělá, když je to výhodnější, levnější a vlastně logické?
Česko se podobně jako většina evropských zemí nejdřív vydalo cestou třídění. To sice u spousty různých materiálů funguje dobře, ale systém na sběr plechovek u nás není zatím dostatečně hustý a lidé nejsou zvyklí plech třídit. Přičemž zrovna prodej piva v plechu za posledních pět let hodně a rychle vzrostl. Ještě před covidem jsme byli na 19 procentech celkového objemu prodeje, teď už je to zhruba čtvrtina. Pivní plechovky mají spoustu výhod: jsou lehké, nerozbijí se, pivo v nich rychle vychladíte. Problém je tedy v tom, jak dostat hliník zpět do oběhu. A výsledky ze 13 evropských zemí, kde zálohy dlouhodobě fungují, ukazují, že nejefektivnějším způsobem je zálohový systém. Vidíme to i na Slovensku, kde jsme jako Prazdroj byli zapojeni do přípravy jejich zálohového systému. V průběhu dvou let se tu zvýšila míra sběru plechovek z 35 % na nynějších 88 %. Primárně je to tím, že lidé začínají v obalu, který dosud viděli jako odpad, vnímat jeho hodnotu. Protože když k ceně piva přidáte tři až čtyři koruny, tak se člověk rozhodne jinak, co s tou plechovkou udělá.
V tuhle chvíli u nás tedy chybí co? Legislativa, nebo iniciativa?
Snažíme se zálohový systém aktivně v Česku prosadit. V současné době je celá záležitost ve fázi přípravy legislativy. Aby systém dobře fungoval, potřebujeme mít legislativní rámec, který nastaví práva a povinnosti pro všechny zúčastněné. Tím se nyní podle našich informací zabývají na ministerstvu životního prostředí. Z našich průzkumů zároveň plyne, že 75 % Čechů zálohový systém jako řešení vítá a nemá s ním žádný problém.
Zmiňoval jste, že chcete být do roku 2030, co týče uhlíku, neutrální. Kromě úspory vody plánujete jaké další kroky?
Když se podíváte na výrobu v pivovaru, jsou tu de facto dva zásadní zdroje emisní stopy. Prvním je elektřina, protože máme poměrně vysokou spotřebu a ta se dá snižovat jenom do nějaké míry. Pivo se vaří při vysokých teplotách, v dalších fázích se musí vychladit. Pak je to teplo jako takové. Potřebujeme najít a zajistit pro všechny naše pivovary zdroje tepla, jež bude bezemisní. Například v Plzni máme nyní zajištěnou dodávku tepla z biomasy, v jiných pivovarech chceme experimentovat třeba s tepelnými čerpadly. Tohle je oblast, kde ještě finální řešení aktivně hledáme.
Proč to vlastně všechno děláte?
Protože je nám jasné, že když nebudeme nic dělat, tak ani pivo nebude. Udržitelnost máme u nás hodně postavenou byznysově, ale uvědomujeme si, že pokud tady chceme být dalších 180 let, tak s krátkodobým přemýšlením v horizontu pár let se nikam nedostaneme. Uvědomujeme si rizika, která se na nás jako na byznys valí. Potřebujeme sledovat, jak se mění spotřebitelská očekávání, jaká je nálada konzumentů. Udržitelnost je něco, co je zejména u mladší generace čím dál důležitější. Zároveň jsme si vědomi, že do budoucna už nebude možné, aby si někdo dovolil dělat něco, co má dopady na okolí, ale nezaplatil za to. Na to se připravujeme, a proto všechna rozhodnutí, jež děláme, jsou logická, a navíc mají pozitivní dopad nejen na nás, ale i na naše partnery.
