„Dobrý den, paní doktorko,“ pozdravil kolemjdoucí turista moji kamarádku I. H. a tím ji uvedl do rozpaků, neboť si dotyčného nevybavovala. Pacoš? Kolega? Zde si dosaďte smajlík s osobou s rozhozenýma rukama. „Já jsem Týč, z kardiologie!“ představil se mladík po polní cestě vlečící kočárek s děckem a s manželkou v závěsu. „Jo, vy jste ten, jak jste nám nezařídil to vyšetření pro našeho pacienta!“ vybavila si I. H. a já trnula, aby nepřidala své oblíbené slovo „kokote“. „Jo, to jsem já, paní doktorko!“ vyprsil se nadšeně kolega, že byl identifikován.
„Já jsem takový psychopat,“ lamentovala I. H. později, „my chirurgové máme nejradši lidi v narkóze.“ „Nic si z toho nedělej, huso,“ snažila jsem se ji uchlácholit. „To my učitelky požíváme alkoholické nápoje a další omamné látky, abychom přežily. Nedávno mi na parapetu sedělo pět vrkajících holubů a já jsem na ně vztekle zakřičela: Ticho tady bude!“
Naše oblíbená Vysočina nás dnes přivítala hustým deštěm. „Jak to, že prší?“ zeptala jsem se, „ještě nám tu na Vysočině nikdy nepršelo.“ „No, to je proto, že mám dovolenou,“ pravila I. H. „Jakmile někam jedu na víc než jeden den, přeháňky jsou stoprocentně zaručené.“ „Pošlu tě tedy do Řecka,“ rozhodla jsem, ale potom jsem rozkaz stáhla, neboť dovolená s lékařkou je největším snem hypochondra (já). „A huso, a co se nachází v levé straně břicha? Nějak mě tam píchá.“ „Ale hovno, huso, tlusté střevo tam máš. Vyprázdnila ses dnes ráno?“ „Ano, ale abych to popsala nějak slušně, příjem se nerovnal výdeji.“ „No vidíš, huso, nefňukej a maž do toho kopce,“ řekla cynicky moje nejlepší kamarádka.
Déšť zesílil. I. H, se podívala na meteoradar a usoudila, že tento nepříznivý meteorologický pruh se brzy přežene. Ovšem u nás doma na Barvičové ulici se asi strhl uragán, protože maminka psala, že se vzrostlé stromy sklánějí až k zemi a padají kroupy velikosti medicinbalu. Zřejmě je naše ulice v nějakém speciálním povětrnostním pásmu, anebo si maminka vymýšlí (což samozřejmě nepřipadá v úvahu, nota bene kdyby to náhodou četla). Byly jsme nadšené, že nás konečně po padesáti letech pustila samotné na společnou dovolenou! (Maminka bývá někdy úzkostlivá.) Když jsme došly k rybníku Medlov, I. H. se zastavila a čuměla na kachny. Já jsem uslyšela hrom. „Proč stavíš, huso?“ zeptala jsem se. „Kochám se pohledem na rybník a okolí,“ řekla melancholicky. Já jsem uviděla blesk. „Dělej, kochej se rychleji, nebo to do nás uhodí,“ hartusila jsem nespokokojeně. Konečně se dokochala a jako zázrakem z hromu a blesku nebylo nic, dokonce přestalo pršet. I. H. mě opět tyransky hnala do nějakého kopce, kde tekly stružky vody, a uviděla žabičku. Hned se ji snažila pohladit a pochovat si ji. Ano, to už znám. Chirurgové mají raději zvířata než lidi. Hned jsem ji pedagogicky usměrnila: „V hotelu si okamžitě umyješ ruce! A na slimáky sahat nebudeš vůbec!“
Podle zvěrokruhu se chiruržka a učitelka úplně nejlépe snášejí. Je to přímo hvězdná kombinace. Nakonec vysvitlo sluníčko a nám se zvedla hladina serotoninu. „Ještě kdyby tu byla nějaká lavička,“ povzdechla si I. H. A prásk! V kopci se jakoby zázrakem objevila mechem porostlá lavička, na kterou jsme si sedly a řádně si promočily zadky. I. H. ještě vytáhla bábovku a já porci svíčkové na smetaně v termosce, knedlíků pět (děkuji, maminko) a hned jsem se pokecala. I. H. měla drobky i v ponožkách. Nyní sedíme v hospodě ve Sněžném a mě po těch 15 kilometrech hrozně bolí nohy. Ani se mi nechce tento sloupek dopsat. Takže konec si domyslete sami. Nemáte zač.
